Rada Českého rozhlasu minulou středu uspořádala přímo v budově veřejnoprávního média debatu pod záslužně znějícím názvem Mediální gramotnost a mediální výchova. Kdo přičichl v posledních letech k mediální teorii či problematice šíření dezinformací, ví, jak komplikovaný námět to je.

Jen málokdo umí v mediální gramotnosti vzdělávat, aniž by se neomezil na obecné fráze. Navíc je nutné překonat apatii, nedůvěru, nedostatečnost systémového řešení i rozdíly mezi školami včetně přetíženosti či konzervativního přístupu některých pedagogů.

O to větší smysl dává vyslechnout zkušenosti odborníků. A jaké odborníky svolala Rada Českého rozhlasu? Publicistu a zakladatele prvního čistě internetového periodika u nás, Ondřeje Neffa. Člena Rady ČTK nominovaného ANO, pedagoga a občasného hosta dezinformačního Slobodného vysielače, Petra Žantovského. Ty doplnil ombudsman Českého rozhlasu Milan Pokorný a Vadim Petrov z Rady pro rozhlasové a televizní vysílání.

Představený manel — čili panel tvořený pouze muži — měl moderovat Tomáš Procházka. Novinář, jehož kvalifikace pro debatu o mediální gramotnosti spočívá primárně v tom, že má k problematice podobný odborný vztah jako panelisté: nepříliš zřejmý.

Procházka se v minulosti dostal do veřejného zájmu kupříkladu kritikou reportáže, v níž Sabina Slonková s Jiřím Kubíkem objevili Andreje Babiše mladšího, či moderováním pořadů na vlnách Českého rozhlasu Plus. Jeho styl okouzluje natolik, že jej před několika lety publicista František Kostlán doporučil jako studijní materiál studentům žurnalistiky. „Když budou dělat vše obráceně než Procházka, stanou se z nich dobří moderátoři diskusních pořadů,“ napsal v komentáři pro Deník Referendum.

Zběžný průzkum terénu prozradil, že debata s podivným obsazením a víceméně náhodným tématem probíhá na půdě Českého rozhlasu již potřetí. Podobnou intelektuální pastvu v minulosti nabídlo kupříkladu i setkání o dezinformacích, jež promptně shrnul portál Mediář.cz konstatováním, že navzdory podtitulu „Nebezpečné myšlenkování o fake news (…) žádné nové myšlenky nepřineslo“.

↗

Diskusi mi v poznámkách shrnuje komiksové citoslovce umírání „Aaargh“. Foto Jan Kašpárek, DR

Umění mluvit a nic neříci

S mírným zpožděním usedám v nepříliš zaplněné Galerii Vinohradská 12. Kdybych řekl, že je manel v plném proudu, lhal bych. Pětici mužů žádný proud nestrhává, rozmluva má spíše podobu pozvolných monologů. Žantovský se u stolu roztahuje, Neff naopak sedí schoulen na okraji. Zdá se, že mi nic neuniklo, manelisté zatím definují mainstreamová média.

Záhy se ukazuje, že i kdybych si na půl hodinky odběhl poplakat k troskám nedalekého Transgasu, nepoznal bych rozdíl. Definiční proces je totiž dlouhý.

Žantovský opakovaně odkazuje na Sociologii žurnalistiky Briana McNaira a zamýšlí se nad existencí dominantního a alternativního paradigmatu v médiích. Zřejmě první reálnou diskusi vyvolává až po delší době termín „mainstreamová média“, proti kterému se vymezuje Neff s tím, že dané označení nic konkrétního neříká.

Minuty plynou v neurčitosti. Kdykoli se zdá, že rozprava překročí rámec obecného sdělování základů mediální teorie, změní se téma. Lze definovat až příliš mnoho pojmů a sdělit příliš mnoho očividných skutečností: kupříkladu že je veřejný prostor přehlcený názory a vyžaduje schopnost orientace (Petrov), popřípadě že existuje takzvaný prosumer, tedy člověk, který současně produkuje a konzumuje sdělení (Pokorný).

Potíž tkví v tom, že vše trvá věčnost. Neff i Pokorný sice nadhodí, že by bylo vhodné směřovat ke konkrétním závěrům, nic takového se ale neděje. Nadále se opakují věci, jež nelze rozporovat především proto, že jsou obecné. Ano, žurnalisté by měli umět sbírat původní informace (Neff) a jejich čtenáři rozpoznat zprávu od komentáře (Pokorný), ba dokonce je i dobré vědět, kdo jaké médium platí (Žantovský).