Veřejnoprávní rozprava nad mediální gramotností aneb Hitler youtuberem

Jan Kašpárek

Autor vyslechl bizarní manel Českého rozhlasu o mediální gramotnosti a mediální výchově. Pro ty, kteří neměli čas, sílu a chuť se ho zúčastnit, připravil jeho stručné shrnutí.

Rada Českého rozhlasu minulou středu uspořádala přímo v budově veřejnoprávního média debatu pod záslužně znějícím názvem Mediální gramotnost a mediální výchova. Kdo přičichl v posledních letech k mediální teorii či problematice šíření dezinformací, ví, jak komplikovaný námět to je.

Jen málokdo umí v mediální gramotnosti vzdělávat, aniž by se neomezil na obecné fráze. Navíc je nutné překonat apatii, nedůvěru, nedostatečnost systémového řešení i rozdíly mezi školami včetně přetíženosti či konzervativního přístupu některých pedagogů.

O to větší smysl dává vyslechnout zkušenosti odborníků. A jaké odborníky svolala Rada Českého rozhlasu? Publicistu a zakladatele prvního čistě internetového periodika u nás, Ondřeje Neffa. Člena Rady ČTK nominovaného ANO, pedagoga a občasného hosta dezinformačního Slobodného vysielače, Petra Žantovského. Ty doplnil ombudsman Českého rozhlasu Milan Pokorný a Vadim Petrov z Rady pro rozhlasové a televizní vysílání.

Představený manel — čili panel tvořený pouze muži — měl moderovat Tomáš Procházka. Novinář, jehož kvalifikace pro debatu o mediální gramotnosti spočívá primárně v tom, že má k problematice podobný odborný vztah jako panelisté: nepříliš zřejmý.

Procházka se v minulosti dostal do veřejného zájmu kupříkladu kritikou reportáže, v níž Sabina Slonková s Jiřím Kubíkem objevili Andreje Babiše mladšího, či moderováním pořadů na vlnách Českého rozhlasu Plus. Jeho styl okouzluje natolik, že jej před několika lety publicista František Kostlán doporučil jako studijní materiál studentům žurnalistiky. „Když budou dělat vše obráceně než Procházka, stanou se z nich dobří moderátoři diskusních pořadů,“ napsal v komentáři pro Deník Referendum.

Zběžný průzkum terénu prozradil, že debata s podivným obsazením a víceméně náhodným tématem probíhá na půdě Českého rozhlasu již potřetí. Podobnou intelektuální pastvu v minulosti nabídlo kupříkladu i setkání o dezinformacích, jež promptně shrnul portál Mediář.cz konstatováním, že navzdory podtitulu „Nebezpečné myšlenkování o fake news (…) žádné nové myšlenky nepřineslo“.

Diskusi mi v poznámkách shrnuje komiksové citoslovce umírání „Aaargh“. Foto Jan Kašpárek, DR

Umění mluvit a nic neříci

S mírným zpožděním usedám v nepříliš zaplněné Galerii Vinohradská 12. Kdybych řekl, že je manel v plném proudu, lhal bych. Pětici mužů žádný proud nestrhává, rozmluva má spíše podobu pozvolných monologů. Žantovský se u stolu roztahuje, Neff naopak sedí schoulen na okraji. Zdá se, že mi nic neuniklo, manelisté zatím definují mainstreamová média.

Záhy se ukazuje, že i kdybych si na půl hodinky odběhl poplakat k troskám nedalekého Transgasu, nepoznal bych rozdíl. Definiční proces je totiž dlouhý.

Žantovský opakovaně odkazuje na Sociologii žurnalistiky Briana McNaira a zamýšlí se nad existencí dominantního a alternativního paradigmatu v médiích. Zřejmě první reálnou diskusi vyvolává až po delší době termín „mainstreamová média“, proti kterému se vymezuje Neff s tím, že dané označení nic konkrétního neříká.

Minuty plynou v neurčitosti. Kdykoli se zdá, že rozprava překročí rámec obecného sdělování základů mediální teorie, změní se téma. Lze definovat až příliš mnoho pojmů a sdělit příliš mnoho očividných skutečností: kupříkladu že je veřejný prostor přehlcený názory a vyžaduje schopnost orientace (Petrov), popřípadě že existuje takzvaný prosumer, tedy člověk, který současně produkuje a konzumuje sdělení (Pokorný).

Potíž tkví v tom, že vše trvá věčnost. Neff i Pokorný sice nadhodí, že by bylo vhodné směřovat ke konkrétním závěrům, nic takového se ale neděje. Nadále se opakují věci, jež nelze rozporovat především proto, že jsou obecné. Ano, žurnalisté by měli umět sbírat původní informace (Neff) a jejich čtenáři rozpoznat zprávu od komentáře (Pokorný), ba dokonce je i dobré vědět, kdo jaké médium platí (Žantovský).

Jsem zklamán. Přišel jsem pozorovat dlouho zvěstovaný rozklad veřejnoprávních médií a důsledky konzervativního pochodu institucemi, dostal jsem však pouze Procházkovy nesnesitelné bonmoty a pokusy o humor jako například úvahy nad tím, jak by vypadal Mao Ce-tungův Facebook. Nepokládám se za zlého člověka, proto je nehodlám reprodukovat jindy než v nezbytně nutných případech. V poznámkách z diskuse mi je shrnuje komiksové citoslovce umírání „Aaargh“.

Ve chvíli, kdy Neff poznamenává, že kdykoli se provádí interpretace, mizí možnost objektivity, si náhle uvědomuji, že jej sleduji s poněkud nečekanými sympatiemi. Působí totiž jako jediný z manelistů, který reálně přišel o něčem debatovat a je ochotný se přít. Mimo jiné s milou přirozeností říká, že čas od času rád čte weby, které přinejmenším Žantovskému evidentně pijí krev: tedy Neovlivní a Hlídacího psa.

Předvídatelné terče

Oba investigativní portály podle Žantovského chtějí fungovat jako „čistička“ informací, která oddělí pravdu od lži. Radní ČTK očekávatelně konstatuje, že on nic takového na internetu nepotřebuje, protože fact-checking má být záležitostí veřejnoprávních médií. Dané weby nečte, stejně jako nenavštěvuje profily Leoše Mareše na sociálních sítích.

Procházka se ptá, zda je Mareš také čističkou informací. Žantovský poněkud zmoženě odpovídá, že srovnání publicistických portálů s moderátorem a zpěvákem byl vtip. Opět zdůrazňuje, že je pro něj klíčové vědět, kdo jaký web vlastní a platí jeho redaktory.

Neovlivní prý nejsou zpravodajský ani řádně publicistický server, neboť mají neetický seznam „Ruská stopa“, který podle Žantovského vyjmenovává osoby pracující pravděpodobně pro Rusko. „Blacklist,“ přispívá svou troškou Procházka, který ani nyní neváhá projevit moderátorský um tím, že skáče lidem bez zřejmého důvodu do řeči. Radní ČTK neodporuje a přirovnává údajný seznam Neovlivných k seznamům ideových oponentů fašisty Adama B. Bartoše.

Humorné ovšem je, že Žantovský zřejmě nevědomky neodkazuje na rubriku Ruská stopa, ale spíše „Databázi proruského obsahu od A-Z“. A ani ta seznam osob neobsahuje. Vyjmenovává pouze weby obecně pokládané za dezinformační, jako je Aeronet či AC24. Konkrétní jména — typicky provozovatele stránek — uvádí pouze v textech, na něž se čtenář může z databáze prokliknout .

Manel se aktivizuje

Pozvánka na manel klade slibnou otázku: „Proč je v této sféře zapojena řada neziskových organizací, z jakých zdrojů jsou jejich aktivity (například Jeden svět na školách) financovány a proč?“.

A tak když zhruba hodinu po začátku debaty Procházka vyzývá: „Postupme k mediální výchově“, těším se, že doposud vládnoucí mdlost a zmar prosvítí přehlídka pobouření Klubu postarších našinců.

Argumentaci vede podle očekávání Žantovský. Mediální výchovu neodmítá, požaduje ale její odbornost a podloženost fundovanými materiály. Zařadil by ji spolu s úvody do humanitních oborů k předmětům typu Základů společenských věd.

To samozřejmě dává smysl, radní ČTK se ovšem obratem předvídatelně dostává k údajně chabé úrovni současných programů vedených neziskovým sektorem. „Pod vlajkou mediálního vzdělávání vstupuje do škol diletantství,“ říká Žantovský a dodává, že jej to trápí.

Zaměřuje se na kritiku programu Jeden svět na školách Člověka v tísni. Hlavní problém je prý v tom, že se nejedná o odbornou záležitost vedenou pedagogy, ale cosi, co podle Žantovského nese rysy politické agitace. Jeden svět navíc údajně stojí na hromadách peněz od OSN, státu i měst.

Dlužno podotknout, že na výtky po několika dnech zareagovala Učitelská platforma, která — vzhledem k tématu debaty nanejvýš zábavně — konstatovala, že Žantovský v Českém rozhlasu šířil nepravdy. „Podle učitelů obavy vycházejí z neinformovanosti a neznalosti vzdělávacího prostředí,“ uvádí Platforma k obsahu manelu, čímž vcelku trefně vystihuje jeho hlavní problém.

Žantovský pokračuje v podobném duchu o programech Integračního centra Praha a projektu Senzační senioři usilující o zlepšení mediální gramotnosti nejstarších generací. Závěrem je mu, že by občanský sektor neměl působit mezi nejmladšími v mateřských školách ani mezi seniory.

„To je někdy podobné,“ skáče mu nečekaně do řeči Procházka. Jeho srovnání předškolních dětí se staršími lidmi je o to bizarnější, že se část panelistů blíží důchodovému věku. A Neffovi je dokonce přes sedmdesát.

Nejapnost na rozdíl od ostatních nehodlá jen tak přejít. Trpělivě nechává dalších asi sedm minut hovořit Žantovského, načež vzbuzuje obecnou nervozitu tím, že se k moderátorově štěku vrací. „Já jsem důchodce. Tomu se říká mikroagrese, že jo. Mohl bych někoho kopnout do držky,“ glosuje pomalou dikcí Procházkův ageismus. Temnější část mého já v ten moment přísahá, že začne-li výtržnost, půjdu postaršímu konzervativci navzdory nesmiřitelným ideovým rozporům krýt záda.

Pusťte nás už pryč, prosím

Ještě podivnější konfrontace nastává jen o chvilku později. Žantovský zkritizoval kompentenci youtubera Karla „Kovyho“ Kováře pro mediální výchovu. Neff sice výuku o médiích na školách nechce, současně jej ale Kovář svými edukačními videy nijak neobtěžuje. „Jakmile [mladé lidi] zaujme, tak ho probůh nechme působit. Nebo — on působí a nikoho se nebude ptát, což je dobře,“ říká.

„Takhle působil i Hitler. ‚Nechme ho působit‘, to je trochu problematické,“ reaguje Procházka. Neff — zaskočený neuvěřitelností výroku podobně jako všichni ostatní — opáčí, že „to je poměrně silná demagogie“. Moderátor stínuje publicistovu odpověď lakonickým „je to poměrně silná káva“. Neff se po pár vteřinách ale vzpamatuje a opět argumentuje v Kovyho prospěch.

Procházka si zřejmě uvědomuje, že překročil hranici přijatelné bizarnosti a snaží se vykreslit nesmyslné podobenství s Hitlerem jako cosi hlubokomyslného, co má ilustrovat zákeřnost popularity a schopnosti zaujmout. „Když se před někoho postavím a řeknu ‚tak já postavím silnice a dám všem práci‘, tak taky zaujmu… Čím třeba ten Kovy zaujme, konkrétně?“ snaží se prchnout z dosahu biče, který na sebe právě upletl.

Neff navazuje s vědomou sebeironií tím, že on sám youtubera nesleduje. Z toho, jak Procházka následně manel ukončuje, se ovšem zdá, že odpověď ani neposlouchal. Nic již nedává smysl, na místě je pouze únik a slastné zapomnění. To sice komplikuje Štěpán Kotrba, který v rámci možnosti klást závěrečné dotazy sděluje přítomným své názory na žurnalistickou práci, naštěstí ale ne dlouho.

Klub bizarní marnosti se teprve rozkoukává

Dobrá diskuse nemusí nutně vše zodpovědět — stačí, když nás naučí jedné z největších novinářských ctností v podobě kladení správných otázek. Manel Českého rozhlasu ale zdůraznil otázku jen jednu. Tu snad největší: Proč?

Proč o mediální gramotnosti mluví lidé, co si o ní téměř nic nemyslí? Proč vlastně ani nemluví o mediální gramotnosti, ale po většinu času jen opakují vágní fráze? Co je to za debatu, že z ní vychází Ondřeje Neff jako kladná figura? A proč se to, probůh, děje v Českém rozhlasu?

Příčinu bychom měli hledat v dlouhodobém tažení konzervativních sil proti zavedenému a vcelku kvalitnímu fungování médií veřejné služby. To přináší kupříkladu překroucenou interpretaci vyváženosti obsahu, ale také zvýšenou míru bizarnosti a plytkosti.

Jistě, obsazení mediálních Rad je dlouhodobě politickou záležitostí a přítomnost v kontrolních orgánech není podmíněna konkrétními kompetencemi ani zkušeností. Oficiální téma manelu v podobě mediální gramotnosti a výchovy je ovšem spíše odborné a politika by v něm z logiky věci měla ustoupit poučenému dialogu mediálních expertů a pedagogů.

Konfrontační nastavení debaty a její politizace — zahrnující mimo jiné Žantovského averzi vůči občanskému sektoru — ovšem odbornost potlačuje a vytyčuje další z bezpočtu linií kulturní války. Bohužel se jedná o trend, který se v blízké době nezmění. Úzce souvisí s obsazováním veřejných postů vládnoucí politicko-ekonomickou garniturou a agrofertizací institucionálního prostředí.

Řada novinářů i odborníků dlouhodobě varuje, že směřujeme k maďarskému autoritářskému modelu, kdy si vláda v čele s výrazným premiérem bez násilí podrobí prakticky vše v zemi. Manel Rady Českého rozhlasu nám ukazuje, jak taková cesta může vypadat. Bude dlouhá, protkaná frázemi a především a nade vše — úmorná svou směsí bizarnosti a tuposti.

    Diskuse (1 příspěvek)
    JN
    Jiří Nushart, maloměšťácký usmiřovač
    February 22, 2020 v 7.47
    Hranice přijatelné bizarnosti
    "Co je to za debatu, že z ní vychází Ondřej Neff jako kladná figura?"

    "Probůh nechme ho vycházet. Nebo – on tak vychází a nikoho se nebude ptát, což je dobře.“ 

    "Takhle vycházel i Hitler. 'Nechme ho vycházet‘ je trochu problematické.“

    "To je poměrně silná demagogie.“

    "Je to poměrně silná káva."