Kandidovat ve volbách je v demokracii právem každého dospělého občana. Toto všeobecné a rovné pasivní volební právo dává společnosti záruku, že hranice politické elity zůstanou prostupné a moc se nefortifikuje v uzavřených partajích žárlivě si chránících svoje výsady.

Nářky Václava Klause na to, že se politická scéna drobí do „účelových hnutí“ a podle něj zdravý systém tradičních velkých stran se rozpadl, jsou spíše obhajobou systému udržujícího kontinuitu moci, než demokratického étosu. Ať už má člověk za sebou cokoliv, má mít právo nabídnout své služby společnosti, která se potom svobodně rozhoduje, zda její důvěru získá, či nikoliv.

Problém ale nastává ve chvíli, kdy kandidát ve volbách není ochoten vzdát se svých předchozích závazků. Typicky zůstává podnikatelem nebo profesionálem v některém z oborů, které se s výkonem politického povolání vylučují. Působit jako poslanec, senátor nebo zastupitel je služba veřejnosti a kandidát musí prokázat, že jeho rozhodování slouží zájmům celku.

Je to analogická situace, jako když někdo vstoupí do řad policie nebo armády. V tu chvíli ztrácí možnost realizovat některá svoje práva (například podnikat nebo se účastnit politického boje), a to na základě svobodné volby povolání. Policisté, vojáci, hasiči nebo soudci se ve vztahu ke společnosti mají zcela — ač diferencovaně — oddat své profesi a některé části osobního života musí jít stranou.

Nechtějí-li se jich vzdát, jsou zkrátka špatnými kandidáty na pozici v daném zaměstnání. A naopak, chtějí-li se k těmto zájmům vrátit, musí se vzdát veřejné služby.

Nevidím žádný problém v tom, aby se z novináře stal policista, hasič, soudce nebo politik. Ale ve chvíli, kdy se pro nové povolání rozhodne, musí se starého vzdát. A to nikoliv tehdy, když je zvolen, ale když veřejně prosloví závazek, že bude službu naplňovat.