Kandidovat ve volbách je v demokracii právem každého dospělého občana. Toto všeobecné a rovné pasivní volební právo dává společnosti záruku, že hranice politické elity zůstanou prostupné a moc se nefortifikuje v uzavřených partajích žárlivě si chránících svoje výsady.

Nářky Václava Klause na to, že se politická scéna drobí do „účelových hnutí“ a podle něj zdravý systém tradičních velkých stran se rozpadl, jsou spíše obhajobou systému udržujícího kontinuitu moci, než demokratického étosu. Ať už má člověk za sebou cokoliv, má mít právo nabídnout své služby společnosti, která se potom svobodně rozhoduje, zda její důvěru získá, či nikoliv.

Problém ale nastává ve chvíli, kdy kandidát ve volbách není ochoten vzdát se svých předchozích závazků. Typicky zůstává podnikatelem nebo profesionálem v některém z oborů, které se s výkonem politického povolání vylučují. Působit jako poslanec, senátor nebo zastupitel je služba veřejnosti a kandidát musí prokázat, že jeho rozhodování slouží zájmům celku.

Je to analogická situace, jako když někdo vstoupí do řad policie nebo armády. V tu chvíli ztrácí možnost realizovat některá svoje práva (například podnikat nebo se účastnit politického boje), a to na základě svobodné volby povolání. Policisté, vojáci, hasiči nebo soudci se ve vztahu ke společnosti mají zcela — ač diferencovaně — oddat své profesi a některé části osobního života musí jít stranou.

Nechtějí-li se jich vzdát, jsou zkrátka špatnými kandidáty na pozici v daném zaměstnání. A naopak, chtějí-li se k těmto zájmům vrátit, musí se vzdát veřejné služby.

Nevidím žádný problém v tom, aby se z novináře stal policista, hasič, soudce nebo politik. Ale ve chvíli, kdy se pro nové povolání rozhodne, musí se starého vzdát. A to nikoliv tehdy, když je zvolen, ale když veřejně prosloví závazek, že bude službu naplňovat.

Takový význam ostatně ukrývá i slovo profese, z latinského professio — jež znamená projev, deklarace, ohlášení. Profesionálem se stává ten, jenž před veřejností deklaruje svůj úmysl poskytovat jí nějaké dobro v rámci oboru, k němuž se hlásí.

Profesionální lékař se zavazuje podle Ženevského lékařského slibu z roku 1948 zasvětit svůj život službě lidstvu a ochraňovat lidský život. Pokud preferuje zájmy farmaceutických firem, svůj vlastní zisk nebo se dá do služeb někoho, kdo usiluje o životy jiných (například při přípravě genocidy), není profesionálem, porušil svoji přísahu a neposkytuje společnosti dobro, k němuž se zavázal. Klíčový je moment závazku.

Ředitel Českého rozhlasu Brno a Zlín Jaromír Ostrý dal jasně najevo svým veřejným vystoupením a oznámením kandidatury za ANO v letošních volbách do Senátu, že deklaruje svůj závazek společnosti plnit roli politika. Sám navíc dodal: „Svůj život v médiích jsem naplnil po okraj a chci jim pomoci i z druhé strany.“

Tím jasně řekl, že práce v médiích je pro něj už minulostí, že mu nemá již co nabídnout a je načase odejít. Samozřejmě se vtírá otázka, zda šlo pouze o frázi, nebo je o tom Ostrý skutečně přesvědčen. Nicméně toto prohlášení jen posiluje rozhodnutí, které učinil.

O to podivnější je, že nedal v Českém rozhlase výpověď. To, že se na předvolební dobu stáhne z aktivního výkonu svého zaměstnání a odebere se na neplacenou dovolenou, je řešení spíše vychytralé a obojaké. Není to jasné a znělé slovo budoucího politika, ale hokynářská spekulace.

Lidsky lze samozřejmě chápat, že se nechce úplně vzdát možnosti pokračovat v prestižním povolání. Z morálního hlediska je ale opustil ve chvíli, kdy se přihlásil ke konkrétní politické straně a oznámil svůj úmysl vstoupit do politiky.

Ať už by pracoval v jakémkoliv médiu, tímto momentem se stává pro čtenáře, diváky či posluchače nedůvěryhodným. Závazek novináře, že bude realizovat základní lidské právo na svobodu projevu a právo na informace (jak praví i český novinářský kodex) lze jen těžko sloučit se službou konkrétnímu politickému subjektu.

Pozor — to neznamená, že novinář nesmí být angažovaný. Sociálně kritická žurnalistika má svoje nezastupitelné místo a nezávislost novináře neznamená bezhodnotovost. Na druhé straně ale jednou (nikoliv jedinou) z podstatných funkcí médií v demokratické společnosti je to, že plní roli „hlídacích psů“ ostatních pilířů dělby moci — zákonodárné, výkonné i soudní. Ve chvíli, kdy se dá novinář do služeb kteréhokoliv z těchto pilířů státní moci, ztrácí svoji nezávislost (ostatně stejně, jako kdyby pracoval pro nějaký obchodní subjekt).

Hra na jistotu u Jaromíra Ostrého je o to více odsouzeníhodná, že působí jako ředitel média veřejné služby. To znamená, že z principu svého zaměstnání pro něj platí mnohem přísnější kritéria nezávislosti a profesní etiky než v případě soukromých médií. Tato kritéria jsou dána zákonem o Českém rozhlasu i kodexem instituce.

Ten tuto situaci pojmenovává jako střet zájmů (článek 25). Explicitně sice norma neřeší situaci, kdy někdo kandiduje, ale jasně hovoří o tom, že nesmí být vytvořen dojem, že zaměstnanec Českého rozhlasu je „spojen s určitými politickými či náboženskými názory či obchodními zájmy“.

Z této formulace lze vyvodit, že kdokoliv, u koho by si mohl posluchač jen pomyslet, že je spojen s některým politickým subjektem, nesmí v rozhlase působit. I kdyby Ostrý nebyl zvolen, nemůže se vrátit do média veřejné služby, protože toto podezření zůstane. Jednou deklaroval svoji příslušnost k ANO, čímž už do budoucna jakékoliv jeho rozhodnutí v instituci bude zahaleno (třeba i neprávem) rouškou podezření.

Jestliže platí, že novinář se může stát politikem, je nutné poznamenat, že jde o ireverzibilní krok. Přesněji řečeno, aby se politik stal znovu novinářem, musel by přesvědčit veřejnost, že se zcela odpojil od politických zájmů.

To je na hranici možného a rozhodně jde o dlouhodobý proces obnovování důvěry. Jen sotva si lze představit, že by někdo, kdo se spojil s politickou stranou a vyrazil do voleb, mohl nadále zůstat ředitelem jedné ze stanic média veřejné služby.

Ostrého kandidatura prozrazuje ambice, ale zároveň i nechuť k jasnému rozhodování a k plné službě veřejnosti tím, že odloží něco ze svých osobních zájmů. Výpověď z prestižního zaměstnání mohla být jasným znakem, že to s politikou myslí vážně. Nyní se Ostrý může jen sotva divit tomu, když ho někdo nařkne z prospěchářství.

Dobrým politikem nemůže být ten, kdo neumí být pevný ve svých zásadách. A jen těžko bude dobrým ředitelem média člověk, jenž je spojen s vládnoucím politickým subjektem. Jaromír Ostrý tímto lavírováním velmi ublížil svojí důvěryhodnosti.