Z kanálů České televize sleduji v poslední době skutečně pravidelně pouze ten nejmladší, dětský. Musím ocenit paletu vlastních zábavně vzdělávacích pořadů pro děti, které ČT produkuje. Sahají od výtvarné, hudební a pohybové výchovy přes cizí jazyky, přírodní vědy a historii až po základy finanční gramotnosti, vaření nebo pravidla bezpečného chování doma i venku. Téměř žádné z těchto pořadů nejsou hloupé, mnohé z nich jsou naopak vyloženě povedené.

Nedovedu si představit, že by něco byť jen vzdáleně podobného nabízela nějaká komerční stanice. Ve skutečnosti veškeré komerční vysílání pro děti u nás dnes sestává pouze z jediného prvku — nekonečné řady animovaných seriálů řazených za sebe. Ty jsou pochopitelně i v programu „Déčka“ České televize, ale střídají se s pořady jiného druhu a jejich složení je pestřejší, s vysokým podílem evropské produkce i české tvorby, včetně té starší, ale třeba i vynikajících japonských animovaných filmů a seriálů.

Význam veřejnoprávního média se tak právě v oblasti tvorby pro děti ukazuje zcela jasně: namísto jednorozměrného konzumenta proudu prefabrikovaných výrobků stále stejného druhu nabízí alespoň možnost rozvíjení kreativity, zájmu o svět a přemýšlení o něm. Samozřejmě je asi lepší, aby se děti na televizi koukaly co možná nejméně a rozvíjely se jiným, aktivnějším způsobem. Ale když už se dívají, je veřejnoprávní typ vysílání nesrovnatelně, řádově lepší variantou.

↗

Vychovat obsahově nenáročného, ale hladového konzumenta je ideálem světa založeného na komerci a zisku. Divák, který si již od dětství vypěstuje náklonnost k nekonečným seriálům, nebo dokonce závislost na nich, bude pak spokojeně konzumovat nekonečné seriály pro dospělé prokládané snad ještě nekonečnějšími reklamami na soukromých televizních stanicích. Veřejnoprávní televize, konkrétně její dětské vysílání, je zřejmou alternativou jak v tom, že proud seriálů není nekonečný a nepřerušovaný, tak i v absenci reklam.

Veřejnoprávní médium je tak jakýmsi ostrovem pozitivní deviace, jak o nich mluvil Miloš Zeman ve svém inauguračním projevu — ovšem tom prvním, před pěti lety. Je deviací, tedy vybočením z obvyklého stavu věcí, který dává na první místo zisk, efekt je pro něj důležitější než obsahová integrita. Veřejné médium je přinejmenším příležitostí k alternativě. Je jisté, že ta příležitost není vždy využita. Ale to nic nemění na tom, že je zásadně důležitá.

Obrana neznamená odmítání kritiky

Bránit Českou televizi a obecně veřejnoprávní média není totéž co odmítat jakoukoli jejich kritiku. Je možné, a dokonce je to i záhodno, uvědomovat si nezastupitelný význam veřejnoprávního média, a zároveň požadovat transparentnost jeho fungování, mít vysoké nároky na kvalitu a brát velice vážně jakékoli výtky, jsou-li založené na skutečnosti. Takové diváky by si Česká televize měla vychovávat. Takoví diváci mají všechny předpoklady k tomu být aktivními občany.

Je myslím dobře, když se na obranu České televize ozývají filmaři, dokumentaristé a další tvůrci, ovšem ještě důležitější je, aby se za veřejnoprávní televizi postavili diváci. Ve Švýcarsku před několika dny v celostátním referendu občané odmítli zrušení koncesionářských poplatků za veřejnoprávní rozhlas a televizi většinou 71,6 procent. Volební účast přesáhla 54 procent. Poplatky jsou přitom v zemi opravdu vysoké, ročně ve výši bezmála 10 tisíc Kč (od příštího roku budou sníženy na osm tisíc).

Jak by asi dopadlo podobné hlasování v České republice? Hrozí polský scénář zestátnění veřejnoprávního rozhlasu a televize, o jejichž vedení rozhoduje ministr financí? Maďarské sloučení veřejnoprávních institucí pod záminkou úspor provázené masivními čistkami? Nebo pouze výměna generálního ředitele? Jaké konkrétní obrysy má hrozba „likvidace nezávislosti“ České televize, o níž v obecném smyslu mluví výzva Pět vět?

Jak to nakonec dopadne, závisí také na tom, kolik lidí je a bude přesvědčeno o potřebnosti veřejnoprávních médií. Nezanedbatelná část veřejnosti se domnívá, že svobodný přístup k informacím dostatečně zajišťuje „internet“. Parlamentní listy, nejvlivnější z médií, která se stylizují do role alternativy k hlavnímu proudu, zejména veřejnoprávnímu, lákají čtenáře na to, že „jim nikdo nevnucuje, co si mají myslet“. Část lidí je přesvědčena, že veřejnoprávní média cenzurují realitu, a z principu jim nevěří.

To samozřejmě hraje do karet lidem jako je Jaromír Soukup, který se vůči České televizi vymezuje s jasným vědomím toho, že u cílové skupiny jeho televize Barrandov právě to velmi dobře zabírá. A tedy je to pro něj výhodné. S tím, že část veřejnosti má takto negativní pohled na veřejnoprávní média, a zejména Českou televizi, se přitom nedá takřka nic dělat. Možné je jedině trpělivě usilovat o transparentnost a kvalitu vysílání, brát vážně všechny věcné výtky.

A doufat, že bude přibývat lidí, kteří hledají „alternativu vůči alternativám“, které se ve skutečnosti ukazují mnohem spíše jako omezující a deformující než osvobozující, jak sama sebe prezentují. Tou potřebnou alternativou, ostrovem pozitivní deviace komerčními tlaky nesvazované tvorby, práce, která má kontinuitu a smysl přesahující pouhé dosahování zisku, může být právě veřejnoprávní rozhlas a televize. Snad jí i nadále, a třeba i lépe dokáže být, ku prospěchu všech.