„S Českou televizí je třeba něco dělat, ne jen kritizovat. Jedna z cest, jak se s tím dá něco dělat, spočívá ve dvojím zamítnutí výroční zprávy České televize. V takovém případě dochází k personálním změnám. A já bych si tyto změny samozřejmě velice přál,“ svěřoval se před několika měsíci Miloš Zeman svému osobnímu zpovědníkovi Jaromíru Soukupovi v pravidelném Týdnu nenávisti s prezidentem republiky.

Obavy z nepřátelského převzetí České televize se prozatím nenaplnily. Alespoň ne v podobě, po jaké volal Zeman coby věrný student lekcí o svobodě slova a nezávislosti médií respektovaného potápěče, krotitele divé zvěře a mistra světa v plavání pod ledem Vladimira Putina. Výroční zprávy totiž sněmovní volební výbor bez větších obtíží doporučil poslancům ke schválení.

Aliance popíračů romského holocaustu, národovců nostalgicky hledících do minulosti a nohsledů pána vší české řepky a drůbeže si zřejmě uvědomila, že síly netřeba. Frontální útok na Českou televizi by leda vyhnal další tisíce lidí do ulic a často vzývaný klid na práci pro lepší zítřky by vzal na čas za své. Zkrotit zvídavé novináře lze pěkně krůček po krůčku.

Mediální rady tak postupně obsazují tu více, tu méně bizarní, ale loajální posluhovači nových pořádků. A Babiš, který útočí na nepříliš starý rekord Jiřího Rusnoka ve vládnutí bez důvěry, spolu se svými věrnými přichystal veřejnoprávním médiím další políček. Jeho kabinet schválil daňové změny, které rozpočet Českého rozhlasu ročně připraví zhruba o sto dvacet a Českou televizi až o čtyři sta milionů korun.

Generální ředitel Českého rozhlasu René Zavoral, který si nedávno vylepšil profil kádrováním reportéra Janka Kroupy za poškozování dobrého jména holdingu Agrofert, se v souvislosti s chystanou změnou zákona rozhodl poslat na dlažbu více než sto lidí. A další — především externí spolupracovníky rozhlasu — v příštím roce zřejmě potká stejný osud.

„Považoval bych za neodpovědné zatížit naše posluchače a českou veřejnost vyšším rozhlasovým poplatkem. Proto v současné době není jiné cesty než provést optimalizaci pracovních míst a ušetřené finance pak vrátit zpět do personálního rozpočtu,“ vysvětloval Zavoral, jako by zapomněl, že koncesionářské poplatky se naposledy zvyšovaly před třinácti lety v době vlády Jiřího Paroubka.

Anebo to možná dobře ví. A jen hledá, jak by vysvětlil, že v době, kdy by pravicové i levicové vlády zvýšení koncesionářských poplatků mohly prosadit, veřejnoprávnost penězi nikdo nahlas chránit nechtěl. A kdyby si nyní někdo z poslanců Okamurovy, Babišovy nebo Filipovy party všiml, že má o výši televizních a rozhlasových poplatků hlasovat, raději by je snížil nebo rovnou zrušil.

Společenské nálady, které mají dnes navrch, zkrátka velí s veřejnoprávními médii zatočit. Politická síla schopná se postavit na jejich obranu, chybí. Sněmovní opozice je početně slabá a nejednotná. A lidový odpor vůči poměrům se utápí ve vyčpělém antikomunismu, jako by snad zemi znovu po padesáti letech hrozila pomoc spojeneckých vojsk a v Sudetech se budovalo Souostroví Gulag.

Ačkoli programové prohlášení vznikajícího druhého Babišova kabinetu na přání sociální demokracie hovoří o podpoře nezávislosti České televize a Českého rozhlasu, bylo by chybou se domnívat, že jedna věta utopená v moři jiných ochrání veřejnoprávní média, na která prezident i premiér společně útočí a proti nimž pracují i jejich pomahači v různých institucích.

Než dojde k zásadnímu střetu o Český rozhlas, a především o Českou televizi, je třeba opustit tezi, že veřejnoprávnost lze ubránit poukazováním na estébáckou minulost premiéra a strašením návratem komunistů k moci. A stejně tak je třeba, aby veřejnoprávní média byla zjevně užitečná i lidem, které dnes proti nim Zeman s Babišem štvou. Těžko totiž hájit budoucnost médií, o jejichž služby nebude ucelená velká část společnosti vůbec stát.