„Jsem úplně blbej,“ vykřikoval minulý týden ve Sněmovně Andrej Babiš od řečnického pultíku a dožadoval se kuchařky, v níž najde recept, jak složit vládu, která konečně získá důvěru.

Předpokládejme, že Babiš „úplně blbej“ není, protože mít v čele státu intelektuálně nedostatečného trestně stíhaného agenta bývalé Státní bezpečnosti by na naši malou postkomunistickou zemi ve středu Evropy zuby nehty čelící hordě dvanácti uprchlíků bylo příliš silné kafe.

Babišova slova bychom ovšem neměli odbýt mávnutím ruky jako všechny ostatní miliardářovy poněkud hysterické výroky, které na půdě Sněmovny pravidelně pronáší. Kus pravdy nepochybně obsahují.

Premiérovo přiznání se k omezené intelektuálně kapacitě je ovšem znevěrohodněno skutečností, že se mu za bezmála třicet let od sametové revoluce podařilo vybudovat obrovskou firmu, stát se druhým nejbohatším člověkem v zemi a založit stranu, která s drtivým náskokem zvítězila v posledních sněmovních volbách.

Člověk mdlého ducha a chabého rozumu by něčeho podobného jistě nebyl schopen ani tehdy, kdyby při něm stály všechny šťastné hvězdy, co jich jen po celé Mléčné dráze i v přilehlém okolí je.

↗

S Okamurovými fašisty bude líp! Napumpovány antidepresivy tu budou chtít žít i naše děti. Koláž Neal Fowler, Flickr

Na druhé straně poslední měsíce takřka den co den ozřejmují, že člověk ověnčený úspěchy v byznysu — pokud úspěchem míníme hromadění bohatství, o které v podnikání jde až na první místě — nemusí být podobně nadaný pro demokratickou politiku.

Každé malé dítě totiž ví — máme-li důvěru v tuzemské školství — že rasismus a xenofobie jakožto stavební kameny fašismu a nacismu nejsou pokojové květiny, kterými si člověk zdobí byt, aby se mu pěkně žilo. A každé malé dítě ví i to, že rasismus a xenofobie do slušné společnosti nepatří, neboť s demokracií nemají ani zbla společného.

K naší všeobecné smůle je však každé malé dítě v otázkách rasismu a xenofobie zřejmě mnohem poučenější než dnešní — a na věčné časy, případně do konce druhé Zemanovy hradní pětiletky — ministerský předseda Babiš.

Aby tu chtěly žít i naše děti!

Babiš od voleb čile maká na holportu s Okamurovým spolkem zaklínajícím se přímou demokracií, který ale v duchu nejlepších tradic Sládkových republikánů reprezentuje to nejhorší, co nám krátké a bouřlivé dvacáté století přineslo.

Okamura ani jeho věrní se nijak netají tím, že lidé jsou výhradně ti bílí, narození v českých luzích a hájích, kde hučí voda a šumí bory. Babišovi to nijak nevadí. Což ostatně potvrzuje chování politického hnutí ANO, které mimo jiné Okamuru nainstalovalo do vedení Sněmovny a následně jej tam i přes odpor opozice udrželo.

Nechtěně přesnou charakteristiku babišovců pak po jednom ze vzájemných jednání zformuloval Okamurův nohsled Radim Fiala, když prohlásil, že politická hnutí ANO a SPD se v programových otázkách v pětaosmdesáti procentech shodují.

S jistou nadsázkou lze Fialova slova přeložit tak, že zatímco Okamura by Romy a uprchlíky zcela zakázal, Babišova družina se spokojí s tím, že je zakáže jen v pětaosmdesáti procentech případů.

Otázku, jak se slučuje rozdmýchávání nenávisti a zpochybňování lidství bližních s představou státu, ve kterém s Babišem v čele bude blaho kynout podobně jako těsto na knedlíky, musí v nejbližších dnech rozlousknout Prchal se svou marketingovou divizí Agrofertu.

Současně si může lámat hlavu i nad tím, jak lidem vysvětlit, proč by jejich děti měly chtít žít v zemi, kde mají rasisté a xenofobové vrchu. Nepochybujme, že Prchal, vyzbrojen fotkami koťátek a partičky roztomilých lemurů, na něco přijde.

Zatímco se bude Babiš ládovat homeopatiky proti křivdě, aby se psychicky vyrovnal s tím, že jej jakožto nejsilnějšího všichni ti slabší šikanují, a pracovat na proměně demokratického státu ve stát korporativistický, my ostatní bychom si měli nakoupit pár platíček antidepresiv do zásoby.

Budeme je ostatně potřebovat, abychom cestu Babišovým rychlíkem Budapešť — Moskva, jak dnešní politické tendence glosoval Jakub Patočka, přečkali. A měli alespoň trochu sil — až se zmátoříme — zatáhnout za záchrannou brzdu. Babišův rychlík sám od sebe nezastaví a kvůli stávající slabosti opozice se nemůžeme spoléhat ani na to, že by se mu do cesty postavila výraznější překážka.