Ženy v Československu získaly volební právo po dlouhém zápase v roce 1920. O místa ve vedení země se ovšem ucházely již o dvanáct let dříve. Přestože volební řád rakouského mocnářství ženám volit zakazoval, Výbor pro volební právo žen v čele s neúnavnou Františkou Plamínkovou zjistil, že jaksi paradoxně nic nebrání tomu, aby ženy do Českého zemského sněmu kandidovaly.

Císařští úředníci si zřejmě takovou věc nebyli vůbec s to představit.

Jako první vyslala ženu do volebního klání sociální demokracie, která ostatně volební právo pro všechny prosazovala během velké kampaně a mnohatisícových demonstrací od počátku dvacátého století do roku 1905.

Ve volebním okrese Hradčany-Vyšehrad-Holešovice-Bubny sociální demokracie v roce 1908 nominovala redaktorku Ženského listu a někdejší kantorku Karlu Máchovou. Vedle ní se o zvolení ucházely ještě Marie Tůmová a Božena Zelinková.

Nejvíce hlasů tehdy obdržela právě Karla Máchová, kterou volilo téměř pět set mužů, což představovalo zhruba šestnáct procent hlasů v daném obvodě. Přestože ani jedna z žen na místo ve sněmu nakonec nedosáhla, sama kandidatura byla hodnocena jako velký úspěch českého ženského hnutí.

První ženy ve svých řadách se Český zemský sněm dočkal o čtyři roky později, kdy byla v doplňovacích volbách v obvodu Mladá Boleslav-Nymburk za mladočeskou stranu zvolena spisovatelka Božena Viková-Kunětická.

Ta ovšem vůbec nedostala šanci svůj mandát vykonávat, neboť místodržící Českého království hrabě František Thun ji odmítl vystavit povolení ke vstupu do sněmu. Pozoruhodná ovšem není jen hraběcí neomalenost, ale i to, že se tenkrát většina politických stran shodla na záměru nominovat v těchto volbách pouze ženy.

Skutečnou změnu přinesla teprve světová válka. „Otcové rodin, manželé, bratři, synové či milí odešli na frontu. Ve školách, úřadech, továrnách, obchodech, nemocnicích je nahradily ženy. Skončilo dlouhé devatenácté století, během něhož ženy pronikly téměř do všech profesí,“ napsala historička Milena Lenderová.

Ženy vstoupily do veřejného prostoru a setrvaly v něm i po konci krvavého konfliktu. Muži se vrátili domů a zjistili, že se svět, který opustili, dočista změnil.

Nové, staré pořádky

Přestože ženy získaly aktivní volební právo téměř před sto lety, odpovídající podíl na moci stále nemají. V Poslanecké sněmovně jich dnes dnes zasedá čtyřiačtyřicet, v Senátu šestnáct, ve vládě čtyři. A bude hůř.

Ve vznikajícím druhém kabinetu Andreje Babiše má připadnout pět křesel sociální demokracii, která se jakožto strana od nepaměti hlásící k myšlence rovnosti bez ohledu na pohlaví, původ, barvu kůže nebo sexuální orientaci rozhodla na pozice ministrů nominovat pět bílých, heterosexuálních mužů ve středním věku.

Lze namítat, že ministerské funkce mají být obsazovány především dle schopností. Potom je ale nutné se ptát, zda se v řadách sociální demokracie nenajde žádná žena, která by se vyznala v kultuře, zahraniční politice, zemědělství, sociálních otázkách nebo problematice spojené s fungováním ministerstva vnitra?

Strana má dnes zhruba sedm tisíc členek. Jsou všechny neschopné? Nemají o politiku zájem? Dávají přednost sezení v koutě?

Odpověď je bohužel prostá. Téma rovnosti žen a mužů je sociální demokracii cizí. Důkazem může být diskuse o stranických stanovách na nedávném sjezdu.

Máloco totiž vypovídá o současném rozpoložení strany lépe než hlasování o návrhu, aby se první místa kandidátek obsazovala zipovou metodou. Přestože v západoevropských progresivních stranách jde o běžnou praxi, delegáti a delegátky české sociální demokracie ji rezolutně odmítli.

Slabé kvóty pro vyrovnané zastoupení žen, mužů a mladých členů ve stranických orgánech a na kandidátních listinách na sjezdu před plánovaným zrušením zachránila jen mizerná partajní disciplína.

Delegáti a delegátky se totiž po odevzdání hlasovacích lístků do volebních uren předčasně rozjeli domů a pro dosažení potřebného třípětinového kvóra na změnu stanov chybělo několik hlasů.

Oproti vůli členské základny se tak ale ve stranických stanovách stále píše, že „ČSSD prosazuje princip rovných příležitostí pro ženy a muže. Jejím cílem je uplatňování této zásady do vlastní činnosti tak, že je pro ni závazná při sestavování kandidátních listin pro volby všech stupňů a při utváření všech orgánů strany“.

Otázka samozřejmě je, nakolik zůstávají stanovy strany pro její členy a členky závazné. A zda za jejich pošlapáváním nemají následovat altruistické tresty.