Je třeba zachránit internet. Směrnicím EU i digitálnímu volnému trhu navzdory

Pokud chceme svobodný internet, který nebude zabíjet žurnalistiku či oprávněné nároky umělců, potřebujeme odvážnou vizi jeho veřejné správy, která nebude závislá na státu či kapitálu.

Evropským parlamentem minulý týden prošla kontroverzní směrnice upravující vymáhání autorských práv na síti. Obhájci autonomie virtuálního prostoru označují její sporné body, řazené původně jako články jedenáct a třináct (nyní patnáct a sedmnáct), za nepřípustnou regulaci. Ta podle nich zavání předběžnou cenzurou a ve svém důsledku zabije svobodu internetu.

Méně početná skupina zastánců směrnice nazpět argumentuje údajnou nutností omezit působení korporátních zpravodajských agregátorů, jež de facto vykrádají mnohdy již tak mizerně placenou práci tradičních novinářů, případně ochranou práv umělců, jejichž díla se objevují na internetových platformách volně ke stažení či zhlédnutí, aniž by z toho autor cokoli měl.

Na obou stranách se samozřejmě objevil pochybný lobbing. Google, kterému hrozí, že bude muset prvotním autorům děl za jejich zpřístupňování platit, před směrnicí předvídatelně varuje. Velcí vydavatelé periodik, kteří větří možnost mnohamilionových zisků, naopak opatření požadovali a neváhali se uchýlit k mediální šikaně protistrany.

Alespoň na teoretické rovině však oba pohledy na směrnici disponují kvalitními argumenty. Ty jsou ostatně s výjimkou lobbistů a jejich poskoků vedené upřímnou snahou o zlepšení stávajících tristních podmínek, či naopak o zachování toho dobrého, co na internetu v éře dezinformací a bizáru zbylo.

Nikoli náhodou kvůli směrnici vyšly do ulic davy lidí – jen v Mnichově jich proti přijetí protestovalo na padesát tisíc, a to s podporou Pirátů, německé sociální demokracie, Die Linke, Zelených i Svobodných.

PostelBůh internetu Jon Postel je přes dvacet let mrtev. Síti zbyla svoboda špatných a horších voleb. Foto public.resource.org

Váš příspěvek jsme smazali, protože porušoval pravidla komunity
Sám obsah směrnice jsme na stránkách Deníku Referendum již jednou shrnuli. Opatření ve zkratce ukládá provozovatelům internetových platforem povinnost platit za užití autorských děl novinářům či umělcům. Dále přesouvá odpovědnost za případné porušení autorských práv z řadových uživatelů na poskytovatele virtuálního prostoru.

V praxi to znamená, že zmiňovaný Google nebude moci volně provozovat svůj agregátor Google News. Za část obsahu bude na základě licenčních smluv s vydavateli platit, část zřejmě vyřadí. A to i z vyhledávání, odkud podle předběžných odhadů mohou zmizet například dosud uváděné perexy zpráv. Na své další platformě, obecně známé YouTube, potom dost možná zavede algoritmy, jež budou z obsahu filtrovat neoprávněně užitá autorská díla.

Problém je nasnadě: algoritmus pravděpodobně nerozpozná ironii ani nadsázku. Oproti lidskému vědomí operuje s proměnnými, které zpravidla pomíjejí širší kulturní a společenský kontext. Na druhou stranu nelze automatický kód nahradit lidským činitelem. YouTube se každou minutou rozrůstá o čtyři sta hodin obsahu, takže i kdyby celé lidstvo sedělo u počítačů a věnovalo se pouze hledání videí porušujících autorská práva, nemělo by sebemenší šanci uspět.

Představa, že může filtrování obsahu pomocí algoritmů pořádně fungovat, je samozřejmě absurdní. V sítu nevyhnutelně uvízne množství zcela legálního obsahu.

Stejně jako umělé inteligence Marka Zuckerberga namísto snů o elektronických ovcích prožívají noční děsy ze snímků „hořící“ kachny, ani Google nebude schopný zajistit, aby uživatelé jeho platforem nezuřili nad nespravedlivými blokacemi. A to ani v případě, že za vývoj filtrů zaplatí miliony dolarů některému ze specializovaných supů, co od počátku debaty o směrnici přelétají nad bruselským bojištěm v očekávání kořisti.

Zuckerberg coby zakladatel Facebooku ostatně nedávno sám vyzval vlády, aby dělaly pro regulaci internetového obsahu více. Poučen opakovanými skandály své společnosti se zneužíváním osobních údajů uživatelů či šířením nenávistných příspěvků volá po tom, aby vlády regulovaly provoz na jeho platformě namísto toho, aby to vyžadovaly po něm.

„Dejte nám pokoj. Když vydáváte zákony, nechtějte po soukromnících a akcionářích, aby je vymáhali, to je vaše práce,“ dal by se shrnout jeho projev. Coby jeden z největších hráčů na poli digitální ekonomiky tak vlastně shrnuje celou debatu o regulaci internetu.

Naše argumentace nevzkvétá
Diskuse o problému vymáhání autorských práv na internetu se cyklí podobně jako v případě táhlé debaty o projevech nenávisti na sociálních sítích. Když Německo nakázalo Facebooku odstraňovat nezákonné rasistické a neonáckovské příspěvky formou takzvaného netzwerkdurchsetzungsgesetzu, kritici oprávněně namítali, že přece není možné požadovat po soukromé společnosti, aby se stala arbitrem vymáhání práva.

Zastánci onoho zákona s rozkošným názvem kontrovali tím, zda je snad možné, aby daná společnost tolerovala očividně nezákonný obsah, když může poznat, že je nezákonný. Snad ani netřeba podotýkat, že výsledkem je pocit části uživatelů sítě, že je stát nechává Facebookem cenzurovat, zatímco se v každé druhé debatě pod příspěvkem s muslimskou tematikou volá po různých stupních genocidy a zákon i obyčejná lidská morálka se tak vesele popírá dál.

Není třeba okouzlujících knírů Hercula Poirota k tomu, abychom si povšimli, že přehazování odpovědnosti mezi státy a digitálními korporacemi postrádá praktické výstupy, natož potom jednoznačnou legitimitu kterékoli ze stran.

Skutečný problém tkví v tom, že otcové zakladatelé internetu při výstavbě sítě nepředpokládali, že se podobné debaty kdy budou muset vést. Technooptimismus počátků „kyberprostoru“ ztělesněný Kyberkulturou filosofa a mediálního teoretika Pierra Lévyho se vždy zabýval řešením praktických problémů digitální infrastruktury, nikoli politickými rozměry celé věci.

Bůh je mrtev, zbyly jen státy a korporace
Na počátku internetového světa nebyly haly plné serverů s nepředstavitelnou výpočetní kapacitou, jež dnes umožňují naše znuděné brouzdání sítí, ale nadšenci ignorující logiku státní regulace, a v mnohých případech dokonce i kapitalismus.

To, jak jsou počátky virtuálních platforem vzdálené jejich dnešnímu fungování, dokonale ilustruje postava „Boha internetu“, IT výzkumníka Jona Postela. Postel se svého času podílel na vývoji a následně správě klíčových pilířů světové počítačové sítě.

V roce 1998 se internet začínal proměňovat. Komercializace vystrkovala růžky a o slovo se přihlásila i americká vláda, jež si opožděně uvědomila, že v počínající informační éře chce rozhodovat o tom, kdo bude spravovat takzvané kořenové DNS servery. Ty jsou ve zkratce odpovědné za to, že nemusíme do adresního řádku zadávat „178.77.214.74“, ale „denikreferendum.cz“.

Postel požadavky nových časů a nedůvěryhodných institucí odmítal. 28. ledna se rozhodl pro svébytnou demonstraci. Obepsal operátory osmi ze dvanácti DNS serverů napříč světem a věcně je požádal, aby svěřili veškerou správcovskou autoritu jeho přístroji. Operátoři sice tušili, že se děje cosi děsivě velkého, projevili Postelovi ale tu největší možnou důvěru a správu serverů na něj skutečně přesměrovali. Spojeným státům tak zůstaly pouze čtyři internetové uzly v institucích typu kosmické agentury NASA či ministerstva obrany.

Postelův mýtus se zrodil z faktu, že v danou chvíli seděl u počítače vybaven mocí chirurga s dlaněmi vnořenými v hrudní koš pacienta. Kdyby chtěl, mohl zasadit internetové infrastruktuře strašlivou ránu a podetnout základy celé babylonské věže internetu třeba tím, že by znepřístupnil stránky s doménou „.com“. Stejně jako chirurg vázaný přísahou to ale neudělal – namísto toho správcovská oprávnění na výzvu představených vrátil.

Příběh skončil. Postel zemřel téhož roku po komplikované operaci srdce. Během dekády od jeho smrti vznikla většina dnes zásadních internetových platforem. Zrodily se či nepředstavitelně expandovaly digitální korporace věnující se vývoji a správě technologií. Internet se stal nejmasovějším médiem všech dob.

Za svobodnou samosprávu
Ano, internet se stal nejmasovějším médiem všech dob, nicméně médiem s nejistou konstrukcí. Jeho pilíře mají základy ve státní či komerční sféře, které svými rozhodnutími do značné míry spoluurčují, jak se na síti chovají koncoví uživatelé.

Například arabské jaro stálo na korporátních sociálních sítích, skrze které se demonstranti svolávali do ulic a které se autoritářské režimy snažily vypnout nebo přes ně dohledávat disidenty a na základě dávných příspěvků je následně odsuzovat k mnoha letům vězení.

Komunikační moc, kterou celosvětová počítačová síť získala, se vymkla očekávání. Přesto významná část digitální infrastruktury leží v rukou společností, jejichž činnost z logiky trhu neřídí nic jiného než možnost zisku. Jako jejich protiváha se v posledních letech – jak jsme viděli, vcelku kontroverzně a s nejistým úspěchem – projevují státy či nadnárodní svazky typu Evropské unie.

Ty se poněkud schizofrenně snaží vyvážit vymáhání různých zákazů, jejichž legitimita závisí na lokálním kontextu, s respektem ke svobodě projevu. Pokud při tom tuto svobodu neomezují, pak z logiky věci přinejmenším vzbuzují podezření z toho, že to dělat budou. Historie států je přece jenom historií represe a stavět stát do pozice arbitra svobodného projevu je tedy poněkud pochybné.

Hledat spásu z rukou trhu by bylo ovšem ještě hloupější. Tržní subjekty se navzdory prohlášením svých PR oddělení neřídí veřejným zájmem, ale šancí na zisk či získání výhody nad konkurencí. Zatímco v jedné zemi mohou vyslat alegorický vůz na duhový průvod hrdosti queer lidí, o pár tisíc kilometrů dál mimoděk poskytnou infrastrukturu pro aplikaci, kterou mohou muži těžící z místního tuhého patriarchálního zřízení sledovat své manželky.

Internet coby největší – a přirozeně také nejproblematičtější – nástroj pro sdílení informací v lidské historii nikdo nepřijde zachránit. Potřebujeme jej znovu promyslet. Promyslet, zda je pro nás přijatelné, aby největší komunikační platformu spravovaly korporace poplatné zájmům investorů či státy se svou odvěkou tendencí chovat se vůči svobodné výměně informací přinejmenším nedůtklivě.

Pokud chceme svobodný internet, který nebude zabíjet žurnalistiku či oprávněné nároky umělců, potřebujeme odvážnou vizi jeho veřejné správy, která nebude závislá na státu či kapitálu. Je-li v našem společenském kontextu taková vize nepředstavitelná, je otázkou, zda je to chyba vize, nebo společenského kontextu. Když vezmeme v úvahu rozvoj sítě v posledních třiceti letech, jako správná se bohužel zdá spíše druhá možnost.

A co si myslíte vy? Diskuse (6 příspěvků)

Aleš Morbicer - invalidní důchodce a audiofil, Ostrava

Středa, 3.Dubna 2019, 17:13:21

S "odvážnými vizemi" je poslední dobou trošku potíž.
Nejsou skladem.

Je sice spousta teoretiků, ale kde nic, tu nic.
A to nejen pokud jde o net.

(Samozřejmě takové Valenčíky nebo Šebestíky nepočítám, jenom žvaní o korporátní moci a slouzích slouhů... to už i ten Aeronet aspoň "nazývá věci pravými jmény" - za vším jsou sionisti. Ale ani jiní toho moc nenabízí.)

Co tak nechat internet bez JAKÉKOLIV kontroly a cenzury???

---------------------------------------------------
Psáno na počítači, monitoru a klávesnici vyrobených v Číně.
U psaní jsem poslouchal 3. symfonii Jevgenie Kosticyna, na zesilovači vyrobeném v Číně a reproduktorech vyrobených v USA.

Ivo Horák - Praha 3

Středa, 3.Dubna 2019, 23:27:22

Již na reálném začátku internetu u nás před rokem 2000 si mnozí mladí hýčkali představu, že to je jiný a lepší svět, kde je možné všechno.

Nevím, neměl jsem ten pocit, že se internet jaksi sám konstituuje bezvadným způsobem, který zasluhuje jen nadšení. Myslím, že toho nejen dost dobrého přinesl, ale také odnesl. Nejen svou existencí, ale i konkrétní podobou. Pravděpodobné dopady, i politické, nelze nevidět ani podceňovat.

Na konkrétní směrnice EU ohledně internetu nemám jednoznačný názor (snahy prezidenta Obamy mi byly srozumitelnější), nicméně obecně si myslím, že v budoucnu by základní zdroj informací a prostředek komunikace mohl být vyprofilován poněkud lépe a solidněji.

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Lepší svět internetu Čtvrtek, 4.Dubna 2019, 13:05:53

Nejen před rokem 2000; dokonce už i Jules Verne! (opět jednou je nutno obdivovat jeho technické vizionářství) v jednom románě líčil, jak obyvatelé jednoho ostrova o společných rozhodnutích hlasovali nikoli svou osobní přítomností, nýbrž přes "internet", tedy elektrickým signálem ze svého vlastního domu.

Ta původní víra v "lepší svět internetu" se ovšem znovu a znovu rozbíjí na lidské špatnosti; na nezvládnutelné touze určité sorty lidí všechno pozitivní buďto zneužít ve svůj vlastní prospěch, anebo to prostě a jednoduše zkazit. Jen tak, pro vlastní potěšení.

A tak je dnes internet stejně tak nepostradatelnou pomůckou, jako i zdrojem neustálého obtěžování, nebezpečí a klamu.

A ty "volby po internetu"? Někde se už provádějí; ale jak řečeno je to spojeno s neustále hrozícím nebezpečím manipulace.

Martin Profant - Praha 7

Josefu Poláčkovi Pátek, 5.Dubna 2019, 10:54:31

Ano a ta hrozící míra manipulace je částo tak velká, že se blíží riziku, které představují volební stroje v USA dodávané bratrem jednoho z prezidentských kandidátů či administrativní "podpoře" zaměstnanců magistratu poskytované volebním komisím při volbách na radnici (V posledních pražských volbách zpozdilo šcítání jednono obvodu koneční výsledky o několik hodin, protože tajemnice komise - zaměstnankyně úřadu trvala na porušení zákona, podle instrukcí tamějšího pana starosty).

Učil jsem se na vojně hodně blbostí, ale kupodivu také jedno moudro latinského původu: Hradby města jsou vždy jen tak dobré jako jejich obhájci (v ústech délesloužícího stařešiny Marcišina to znělo lépe :-). Totéž platí o možné manipulaci voleb, pokud občané budou průběh voleb hlídat, není technicky dobře zabezpečené internetové hlasování rozhodně nebezpečnější než fyzické lístky.

Mimochodem, když už jsem nakousl tu antiku, doporučuji při povzdeších nad ambivalencí internetu číst Esopu bajku o jazyku.

Ivo Horák - Praha 3

Pátek, 5.Dubna 2019, 15:57:59


Byl jsem členem vícera volebních komisí a leccos při tom zažil a doslechl se. (Roztodivná byla např. žádost voliče ke člence komise, aby mu, prý kvůli manželce, potvrdila, že "volil ODS, stranu Václava Klause". Ještě roztodivnější ovšem bylo, že to potvrzení, za mé momentální nepřítomnosti v oné školní třídě, doopravdy dostal. Všichni se tomu od srdce smáli.)

Přesto si myslím, že internetové hlasování by v podstatě nutně přineslo povážlivé změny. Dosud účast vyžaduje přece jen "vyjít na agoru", nebo, chcete-li, z ulity, z domácí sebejistoty, z míst, odkud jsou snadno posílány relativně anonymní projevy nenávisti. Ve volební místnosti musí každý sám jednotlivě vstupovat do odděleného prostoru, svobodně se rozhodnout a vložit zvolený lístek, po případné úpravě, do obálky. Má-li s tím volič fyzicky problém, v uplatnění jeho vůle mu pomůže člen volební komise, nikoliv třeba jej doprovázející příbuzný. (Resp. by tomu tak mělo být.) Lidé, kteří nejsou duševně s to volbu uskutečnit, či volit nechtějí, zůstávají správně doma (členy komise s přenosnou urnou k takovým málokdo z blízkých zve).

Pokud by se volilo prostřednictvím internetu, značně by stoupl, a to až do samého aktu, ba i v jeho průběhu, vliv aktivnějšího a angažovanějšího člena domácnosti, či jiného jedince. Nebylo by možné zabránit kontrole hlasování jedné osoby druhou. V nějaké podobě by se asi nevyhnutelně vrátilo dobře nám známé neblahé manifestační hlasování.

Aleš Morbicer - invalidní důchodce a audiofil, Ostrava

Pátek, 5.Dubna 2019, 17:25:33

I telefon je dneska počítač, tvrdá kontrola hlasování by byla asi možná jen v přísně patriarchálních rodinách...

Nicméně internet neměl být sám o sobě svobodným světem "kde je možné všechno" v opozici k reálnému.
Měl změnit tento reálný svět.

Každý, kdo aspoň trochu umí myslet dialekticky, musel tušit, že to nebude jenom jednosměrný výtah k "rozkvetlým loukám", jak říká můj přítel.
Vždyť rozšíření knihtisku přineslo kromě postupně stoupající míry vzdělanosti a kultivace společnosti také čarodějnické procesy...

Ano, Žlutý pes zpívá "poučen z předchozích nezdarů...", jenže lidé dělají stejné chyby znova a znova. Tenhle článek je další z typických článků typu -- popíšeme, co a proč selhává (např. levice), a v závěrečném odstavci je vysloven názor, že je třeba znovu promyslet celou problematiku a vytyčit "odvážnou vizi" do budoucna (která povede k obrodě levice).

Jenže na samotnou vizi už nikdy tak nějak nedojde...

Stejně tak Jan Kašpárek vytyčuje odvážnou vizi jakési veřejné správy internetu, ale co si pod tím konkrétně představit, to nikdo neví.

Přitom lidem v podstatě nevadí, že Facebook prodává jejich osobní údaje a vydělává na tom miliardy, že je pomocí algoritmů uzavírá do spřátelených bublin a omezuje jejich rozhled několika větným primitivismem atd.
Všichni to mají na háku a fejkujou a twítujou a youtubujou...
V Británii už si děcka přes fakebook domlovají řezačky na život a na smrt, vadí to někomu?
Vadí někomu jedenáctiletí závisláci na pornu?
Vadí někomu, že sociální sítě mění dětské mozky jako by užívaly heroin? (viděli jste někdy dítě na heráku???)
Ale jděte...

Tak proč nenechat internet být bez jakékoliv regulace, ať ten svět tedy doopravdy podstatně změní?

-----------------------------------------
Psáno na počítači, monitoru a klávesnici vyrobených v Číně.
U psaní jsem poslouchal klavírní hudbu Philippe Boesmanse, na zesilovači vyrobeném v Číně a reproduktorech vyrobených v USA.
spotify:album:3LoT5s7ffuPanXhQEUFuBQ

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.