Kartousova No Future: Do jaké reality vezeme děti na parním stroji?
Jiří KarenUčitel Jiří Karen komentuje esejistickou knihu Bohumila Kartouse. Ta je podle něj cennou a vizionářskou příručkou pro vzdělávání v 21. století, jako politický pamflet se však utápí v naivitě.
Nová kniha mluvčího organizace EDUin Bohumila Kartouse s punkovým názvem No future — Vezeme děti na parním stroji do virtuální reality? je esejistickým zamyšlením nad budoucností a funkcí vzdělávání v přelomovém 21. století. Autor si bere na mušku relikty disciplinujícího přístupu školy coby káznice produkující poslušné podřízené a promýšlí perspektivy a výzvy vzdělávání pro očekávanou kyberpunkovou budoucnost robotizace a všeobecné digitalizace všech sfér života.
Vytlačí pomyslného učitele s rákoskou digitální aplikace? Jak připravovat mladé lidi na koexistenci s virtuální dimenzí vytvářející nový lidský druh? A neuvízla paradoxně ve století páry právě některá autorova východiska?
Unikátní dějinnost současnosti
Kartousův debut se skládá z kratších kapitol. Autor je vrství promyšleně, přechází od osobního vyznání, přes kritiku muzeálnosti současného školství, aby na konci začal ohledávat terén pro nutnou adaptaci vzdělávacího systému na probíhající změny. Osvěžující kombinace přiznaně subjektivního a poctivě popsaného úhlu pohledu společně s rozsáhlým poznámkovým aparátem odborné literatury vytváří provokativní směs, která svádí k polemickým upřesněním, dalšímu zkoumání či otázkám, čehož si v předmluvě všímá i senátor a někdejší rektor Masarykovy univerzity Mikuláš Bek.
No Future odkazuje obálkou (i názvem) na první album punkových Sex Pistols. Je nejsilnější v polohách, kdy přesvědčivě líčí unikátnost a dějinnou souvislost turbulentní současnosti. Nikdy v historii nedošlo v tak krátké době k tak radikální proměně žitého světa, jako s příchodem internetu a neomezeným propojením celého lidstva. Mikuláš Bek v předmluvě tuto tezi napadá a poukazuje na přelomovou průmyslovou revoluci 19. století. To však podle mého neobstojí při pohledu na globální společnost propojující se během dvou desetiletí v míře těžko představitelné i v těch nejdivočejších fantaziích autorů sci-fi 80. let. Aktuální digitální revoluce tvoří další klouzavý bod zvratu, který odhaluje na jedné straně zdánlivě neomezené možnosti, ale na straně druhé i hrozbu naprostého civilizačního kolapsu.
Autor bere vážně slavnou hlášku české důchodkyně, která „by ty internety zakázala“. Jako „savanoví primáti“ jsme evolučně pozadu, radikální cizost a novost nových technologií pro nás představuje fundamentální výzvu. Při analýze generací vyrůstajících už přirozeně jako digitální domorodci dokonce Kartous zmiňuje, že bychom mohli uvažovat o definování nového lidského druhu: jeho kognitivní schopnosti, hodnotové rámce a sociální dovednosti jsou závažným způsobem určovány právě zkušeností nepřetržitého propojení a instantního proudu podnětů, zážitků a informací.
V každém případě je ale možno bezvýhradně souhlasit s konstatováním J. Karena, že se starým liberalismem z časů 19. století není možno řešit problémy století dvacátého prvního. I když mnozí stále ještě věří, že si s tím vystačí; a že všechno o co se jedná je ten současný, v odcizených strukturách a mechanismech polapený svět znovu a pořádně "zliberalizovat".
V závěru svých úvah Jiří Karen staví otázku, která je svým způsobem naprosto klíčová. Sám už nutnost položení této otázky delší dobu nosím v hlavě, ale dosud jsem k tomu nenašel žádnou vhodnou příležitost. A možná ani odvahu; protože odpověď na tuto otázku se jeví být za dané situace téměř nemožnou.
Ale budiž; otázka samotná byla postavena, a už to je počinem, který by nebylo radno přejít jenom s lhostejným pokrčením rameny.
Proč je tato otázka (respektive její položení) natolik důležitá? - Ve všech diskusích a názorových střetech na téma politiky, společnosti, sociálního uspořádání atd. se totiž neustále dokola opakuje vlastně jenom to, co nechceme. Respektive co nechce ten či onen diskutér. Pokud se pohybujeme v levicovém prostředí, pak všeobecný konsens je, že je nežádoucí respektive nepřípustný stav, kdy jedna část společnosti je (materiálně) privilegovaná ve srovnání s částí jinou (respektive na úkor té druhé). A je ještě řada dalších kritických momentů, na kterých by bylo možno se sjednotit.
Ale to všechno se jak řečeno pohybuje v rámci toho, co je odmítáno jako nežádoucí. Ale - bylo by možno docílit podobného konsensu o tom, jak konkrétně by ta nová, lepší společnost vlastně měla vypadat? Na jakých by měla být postavena základech? Jaké hodnoty by v ní měly platit, a jaké by naopak bylo nutno potlačovat jako škodlivé, reakční?...
Jistě; někteří mají představy o jakési všeobecně samosprávné společnosti. Ale - za prvé ani v rámci levice o takovémto modelu není dána všeobecná shoda; a za druhé, samospráva sama je pouze mechanismus tvorby veřejné vůle, ať obecné či skupinové - ale tato samospráva ještě neposkytuje žádný dostatečný obraz o společnosti samé.
"Jak vlastně má vypadat společnost, ve které chceme žít?" ptá se Jiří Karen.
Už jsem konstatoval, že odpověď na tuto otázku se přinejmenším v současné době zdá být prakticky nemožnou. Ale - otázka byla jednou položena, a teď už není možno se jí vyhnout. Protože ignorovat ji - i to by bylo svým způsobem odpovědí; ale odpovědí nejhorší ze všech možných.
Padla tedy výzva; a je na nás, zda budeme ochotni - a schopni - ji přijmout.
My totiž máme v zásadě jenom dvě možnosti. Pokud totiž vyjdeme z celé otázky pana Karena tak jak byla položena "Jak vlastně má vypadat společnost, ve které chceme žít a pro kterou chceme připravovat děti?", pak můžeme buďto
- vyjít z přirozeného postoje, že je v prvé zapotřebí připravit mladou, nadcházející generaci na to, aby co nejlépe uspěla ve světě ve kterém bude žít. To by ale ovšem zároveň znamenalo, že ji budeme víceméně drilovat pro život právě v tom deformovaném, zmechanizovaném, odcizeném světě který je zde přítomen v současnosti; anebo
- můžeme naopak vytvořit představu, jak by měl vypadat opravdu dobrý, humánní, neodcizený svět; ale pak se zase dostáváme do té zcela klasické situace, že vytvoříme nějakou utopii (a mladou generaci vychováme v souladu s touto utopií), která se bude nevyhnutelně srážet s reálným světem.
Proto jsem napsal, že je v tuto chvíli bezmála nemožné na danou otázku nalézt přesvědčivou odpověď.