Dirigent Charles Mackerras nebyl jen nejznámějším popularizátorem odkazu Leoše Janáčka. Půl století spolupracoval s Českou filharmonií. O Janáčkovo dílo se Mackerras začal zajímat těsně po druhé světové válce, kdy studoval v Praze jako žák Václava Talicha. Mackerras se narodil v roce 1925 australským rodičům v New Yorku, vyrůstal v australském Sydney.

Dříve působil Mackerras jako hobojista. Dirigentem se stal později a věhlas získal za své průkopnické interpretace děl Mozarta, Bacha a Händela. Janáčka považoval za nejdůležitější postavu své kariéry dirigenta. Své setkání s Janáčkovou tvorbou přirovnal k úderu blesku. Ve studiu mu ironií osudu pomohla perzekuce Václava Talicha, kterého režim odstavil od práce. Talich tak na Mackerrase měl daleko více času.

Mackerras dorazil do Prahy v roce 1947 i se svou manželkou, klarinetistkou Judy Mackerrasovou. V Československu však strávil pouze rok, byť zásadní. Po únoru 1948 musel Československo opustit, byť plánoval zůstat daleko déle. I tak se sem alespoň vracel od roku 1965. Ještě v roce 1989 dirigoval Mou vlast na Pražském jaru.

Díky Mackerrasovi zazněly Janáčkovy opery ve Velké Británii poprvé již v roce 1951. Londýnská opera Sadler's Wells uvedla opery Káťa Kabanová a Věc Makropulos. Mackerras postupně nahrál u různých firem, včetně Supraphonu, všechny jeho opery i další díla. Vedle Janáčka Mackerras uváděl i Dvořáka, Martinů, Smetanu či Suka.

S Českou filharmonií po padesátileté spolupráci plánoval na podzim koncert na rozloučenou. Nedávno s ní nahrál nové album Symfonických básní Antonína Dvořáka. To v březnu vystoupalo v britském žebříčku nejprodávanějších alb klasické hudby na čtvrté místo. Letos v dubnu Mackerras v Praze převzal medaili za propagaci českého umění medaili Artis Bohemiae Amicis (Přátelé českého umění).