Situace je komplikovaná, nepřehledná, zvláštním způsobem zacyklená, a to na všech frontách, ve všech směrech a u každého hnutí. Snad jenom fundamentalisté mají jasno. Dá se to popsat tak, že přibývá politicky aktivních lidí, kteří přinejmenším vyjadřují svůj postoj veřejně. Už to není tak docela konzumní společnost, už se to aspoň zčásti vymyká tomu, co říkal Nietzsche: „Člověk se stal znějícím pasivem, jež svým zněním působí zase na jiná pasiva: až je konečně všechno ovzduší jeho doby naplněno takovými vespolek šveholícími, jemnými a příbuznými ozvuky.“ Pasivum se pomalu stává aktivem. Děje se tak proto, že většina lidí je vystavena stále většímu ekonomickému a společenskému tlaku, jenž přináší neoliberalismus. Nemají mnoho jiných možností než tomuto tlaku aktivně čelit.

Je to zvláštní souvislost. Starý sociální stát v západních zemích a reálsocialismus ve východních zemích vedl k tomu, že většina se stala znějícím pasivem a mnozí kritičtí intelektuálové si lámali hlavu, jak zlomit kletbu konzumní kultury. Pak přišel neoliberalismus a kletbu zrušil. Nutí nás k tomu, abychom přestali být pasivní.

Aktivismus, protestní iniciativy, demonstrace, stávky už nejsou ničím neobvyklým, ale jsou obklopeny mlhou. Nikomu není jasné, zdali se před našima očima utváří společenský subjekt, který prosadí nějakou změnu, nebo jsou to jen chvilková vzedmutí, jež se uklidní, jakmile se ze státní pokladny něco přisype. Není jasné, jaká to má být změna, zda keynesiánská, která bude více regulovat kapitál, anebo již přišel čas na změnu radikální, která rozpustí samotný kapitál jako základní společenský regulátor.

Právě proto, že jsou tu mlhy, je těžké najít shodu. Aktivní občané se zkrátka shodnou na prvním kroku, tedy že je třeba se veřejně projevit, ale neshodnou se na druhém kroku, co je naším momentálním cílem. Je to pouze odstavení současné vlády, nebo něco víc, odstavení neoliberalismu, nebo dokonce kapitalismu?

Vypadá to, že pravdu má heslo z Francouzské revoluce: Začněme, pak se uvidí! (On s´engage, puis on voit!) Zatím nevíme, co přesně chceme, ale jsme nuceni začít. Co chceme, se ukáže jenom tehdy, když začneme.

Ale i tak se s touto mlhou dá něco dělat už teď. Pokoušet se o její rozptýlení tím, že se budeme ptát sebe i jiných: Jak to vlastně myslíš? Jak se to myslí, když např. Václav Bělohradský píše, že když systém chápeme jako celek, je to pozůstatek metafyziky. Myslí se to nejspíš tak, že každý obecný pojem včetně kapitalismu patří do metafyzického arzenálu, a my přece metafyzice nesedneme na lep. Takže při kritice systému bychom měli zapomenout na obecné pojmy a vidět spíše vzájemně se proplétající vrstvy, mnohost prvků a rozmanitost reality.

Mluvit o nějaké velké alternativě, která nahradí dnešní všeobjímající systém, je metafyzika, která za jednu pojmovou konstrukci dosazuje jinou. Pokud něco, tak z toho bude jenom totalita. Co že potom dělat? Zaměřit se na jednotlivé body (ekologie, neoliberální reformy, MMF, diskriminace) a snažit se je změnit. Proč plýtvat energií na změnu systému, který přísně vzato neexistuje? Chybou všech revolucionářů bylo, že nepochopili, že boj se systémem je bojem s metafyzickým přeludem, který nelze nikdy vyhrát. Nemyslí se to tak, že kapitalismus neexistuje, a proto jej nelze nahradit ničím jiným?

Co na to říct? Snad to, že se na to má jít z opačné strany než jsou pojmy, a na okamžik je zamknout do skříně. Začněme realitou, např. tím, že někdo podniká a zjistí, že musí propouštět, aby nezkrachoval, ať už je to křesťan, buddhista nebo socialista. Až v praxi nám dochází, že tu je cosi, čím se musíme řídit bez ohledu na své přesvědčení. A pak si uvědomíme, že jsou věci jako kapitál, akumulace, vlastnické vztahy a že v samotné realitě existuje něco obecného. Když otevřeme skříň, obecné pojmy už nebudou vypadat jako metafyzické haraburdí, nýbrž jako výraz reality.

Systém jako celek existuje. Ale je těžké jej změnit, pokud vyvolává dojem, že neexistuje. Takže jde o to učinit jej viditelným.