Věci veřejné se už opět v rámci vládní koalice staví na zadní. Tentokrát ve věci církevních restitucí. Jak sdělili jejich nejvyšší činitelé, vadí jim, že se v době ekonomického propadu mají církvím vracet desítky miliard korun. VV tedy navrhují, aby se zvážilo, zda není možné finanční vyrovnání s církvemi odložit až na dobu, kdy pomine hospodářská krize. Toto její pominutí pak umožní mnohem snazší splnění závazku, který má Česká republika z dob velmi temných, kdy byl majetek státní mocí církvím zabaven.

Věci veřejné ovšem opět nemají ty správné informace. Tento jejich deficit může vyplývat například z toho, že už je ve vládě nebere nikdo vážně a občas se jim tedy zapomenou sdělit nějaké ty podstatné skutečnosti. Mnohem lépe informovaní Kalousek s Nečasem se proti novým obstrukcím VV samozřejmě postavili. A mají k tomu hned několik dobrých důvodů.

Protože jsou oba dobří katolíci a uctívají trojjediného Boha (Ratingové agentury, Neviditelná ruka trhu, Hospodin) přejí si samozřejmě, aby se církvím a hlavně té jedné vrátilo vše co nejdřív. Je jim totiž rovněž jasné, že právě dělají maximum pro to, aby hospodářská krize v České republice jen tak nepominula. Z toho také vyplývá, že posunout finanční narovnání s církvemi na rok 2015 je čirý nesmysl. Za dva roky už teprve nebude z čeho brát. Miroslav Kalousek o tom musí něco vědět, neboť je hlavním architektem současných českých reforem. Věci veřejné protestující proti záměrům vlády tak nejspíš opět nic netuší o tom, v jaké sestavě se to ocitly.

Hovoří-li Miroslav Kalousek o letošním dvouprocentním propadu české ekonomiky, což má údajně způsobit úbytek příjmů do státní pokladny ve výši 50 miliard korun, znamená to, že už církevní restituce do tohoto schodku započítal. Přihlédnout se také musí k výjimečným prognostickým schopnostem nejlepšího ministra financí, který v říjnu 2008 jasnozřivě tvrdil, že u nás žádná hospodářská krize není a ani nám žádná nehrozí. Vyvodit je z toho možné především to, že propad ekonomiky bude v tomto roce mnohem větší, ale v přítomné chvíli by bylo kontraproduktivní veřejnost zbytečně strašit.

Věci veřejné zřejmě stále neví, že vláda, jíž se účastní, je pevně odhodlána zanechat po svém působení Českou republiku s mnohonásobně větším státním dluhem. To si pojistila podvázáním růstu na straně spotřeby a výdajů a naložením údajného splácení dluhu zejména v podobě zvýšené DPH na záda většinové nízkopříjmové populace. V hektickém kulometu reforem si toho bude moci většina občanů dovolit stále méně a stále méně jim toho také bude stát a ostatní podnikatelské subjekty dopřávat. Připlatí si u lékaře nebo za léky, připlatí si za školné, připlatí si za energie, připlatí si za důchod, za bydlení, připlatí si zkrátka za všechno.

Za to jim bude dopřáno údivu nad tím, že i přesto, že si dopřávají stále méně, finanční situace státu se nijak nelepší. Ke vší hrůze nám časem ratingové agentury ještě zhorší hodnocení, což povede k mnohem větší výnosnosti státního dluhu na světových trzích, včetně Kalouskových dluhopisů, po nichž se nedávno jen zaprášilo.

Propad, který tyto reformy způsobí, pak nejlepší ministr financí spolu s nejlepším premiérem přičtou na vrub globální hospodářské krizi a zejména krizi v eurozóně, která se prohloubí na základě stejného typu škrtavých reforem, jako jsou ty naše. Po nezbytně nutném konstatování nejlepších státníků, že jsme nakonec přece jen šetřili málo, bude nutno započít druhou fázi reforem, v nichž se bude šetřit ještě víc. K tomu současní nejlepší politici dostanou mandát od občanů v dalších svobodných volbách, když voliče dostatečně vystraší rozhazovačným levicovým nebezpečím a osudem nějakého toho hroutícího se jihoevropského státu, v němž občané jen popíjeli ouzo, pojídali olivy, volili levici a ani trochu nešetřili.

Po druhé a třetí a také nezbytné vlně reforem obyvatelstvo zjistí, že členové vlády se stali rovnou členy správních rad jakési nadnárodní korporace, která levně zprivatizovala Českou republiku, neboť skoupila její státní dluh, jenž vinou zlé, zlé, zlé krize a stále většího obžerství běžných občanů dosáhl astronomických hodnot. Politika se tak u nás stane zcela transparentní a občané konečně pochopí, jak to bylo myšleno s někdejšími prohlášeními politiků, že stát je vlastně cosi jako soukromá firma, a budou pyšní na to, jaké měli vždy ve svém čele skvělé vizionáře.

Václav Klaus nám pak také vysvětlí, jak velký máme důvod k radosti, když jsme si zachovali svou národní suverenitu a nerozpustili se jako kostka cukru v Evropské unii, která se už také v exekučním řízení dostala po částech pod správu korporací. Školní reformy Josefa Dobeše pak mládež úspěšně povedou ke stále většímu národnímu sebevědomí, což bude velmi potřebné, protože národní hrdost bude to jediné, na co bude moci být mládež hrdá.

Věci veřejné tak určitě v nejbližších dnech pochopí, že vrátit církvím vše a co nejdříve je nezbytné a nutné. Jako to pochopily už nesčetněkrát předtím. Jde totiž jen o logický krok v úsilí současné vlády, kterou by chroničtí škarohlídi mohli snadno považovat za projev nekompetentního blbství nebo dokonce za velezradu.

A někteří si to nenechají rozmluvit ani ekonomen Tomášem Sedláčkem, který to, a o tom nemůže být nejmenších pochyb, myslí upřímně.