Bývalý premiér a předseda sociální demokracie nedávno opět rozčeřil mediální hladinu a zaujal vyostřenými výroky. Ačkoli Zemanovy výroky samotné byly natolik zjednodušující až bizarní, že by zřejmě nestálo za to je jako takové komentovat, dotýkají se natolik závažných otázek, že je dost dobře nelze přejít bez reakce — zejména v prostředí hlásícím se k politické levici, jejímž významným představitelem svého času Miloš Zeman byl.

Shrňme si nejprve věcnou podstatu: na mezinárodní konferenci Evropa sjednocená a svobodná? (27.-28. června 2011) se expremiér Zeman ostře vymezil proti islámu. Poté co jeho výroky podle očekávání vzbudily kontroverzi, zopakoval je na stránkách vlastního politického seskupení SPOZ a okořenil pikantní a již poněkud prázdninovou provokací: "I když lze souhlasit se zákazem, aby ženy řídily auto, ve všech ostatních případech islámská anticivilizace činí z žen nesvéprávnou, diskriminovanou menšinu a znemožňuje jejich svobodný rozvoj.“ Jádro Zemanova pohledu na islám je shrnuto ve dvou výpovědích, do nichž expremiér soustředil nejprve paušální odsudek všech vyznavačů islámu, poté pak celého muslimského světa, jejž označil za „anticivilizaci“:

„Ideovým základem islámu je bezpochyby Korán. Muslima lze definovat jako vyznavače Koránu, podobně jako nacista je vyznavačem rasové nadřazenosti a antisemitismu nebo komunista vyznavačem třídního boje a diktatury proletariátu. … Nepřítelem je anticivilizace táhnoucí se od severní Afriky až po Indonésii. Žijí v ní na dvě miliardy lidí a financovaná je dílem z prodeje ropy, dílem z prodeje drog.“

Připomeňme si nejprve, že to nebyly první Zemanovy výroky na adresu islámu. V loňském roce, v období před květnovými volbami, se prezentoval slovy parafrázujícími Huntingtonovu tezi o „střetu civilizací“: „Základním konfliktem ve 21. století bude konflikt mezi euroamerickou a islámskou civilizací. Mezi náboženstvím lásky a náboženstvím nenávisti.“ Již v roce 2002 při návštěvě Izraele vzbudil Zeman pozornost přirovnáním Jásira Arafáta k Hitlerovi a výzvou k odsunu Palestinců, podle vzoru poválečného odsunu Němců z Československa. Oblíbeným Zemanovým bonmotem k tématu islámu je také: „Ne každý muslim je terorista, ale každý terorista je muslim“.

Mezi Skyllou a Charybdou

Miloš Zeman přitom není první ani poslední, kdo se veze na vlně odporu k islámu a nerozlišujícího odmítání čehokoli spojeného s islámem jako náboženstvím, muslimy a jejich kulturou. Pro příklady netřeba chodit daleko, stačí vstoupit na jakoukoli diskusi na českých internetových stránkách nebo navštívit debatu na téma islám. Výmluvný byl výsledek ankety čtenářů pod článkem o Zemanových výrocích na serveru lidovky.cz: 2205 čtenářů vyjádřilo s expremiérem souhlas, pouhých 147 nesouhlas. V atmosféře strachu a jednoduchého a nerozlišujícího paušálního odmítání je snadné skrýt zjednodušující, zkratkovité či přímo chybné soudy. Takové jsou snad dokonce vítány a upřednostňovány, protože přinášejí očekávané jasné slovo, umožňují kanalizovat emoce, které se v této problematice koncentrují. Je však velice sporné, zda mohou nějak skutečně přispět k řešení komplikovaných a bolestivých otázek spojených se vztahem Evropy a islámu, islámu a terorismu či Palestiny a Izraele.

Ten, kdo chce dnes seriózně diskutovat na tato témata, je jako kdysi bájný Odysseus sevřen mezi dvěma netvory, Skyllou zvedající se vlny antiislamismu a Charybdou politické korektnosti, která brání otevřeně pojmenovat problémy s islámem spojené. A ty jsou nesporné a nepopiratelné. Existence teroristických skupin vyznávajících islám, praktiky vládnoucích vrstev v některých muslimských státech, pronásledování příslušníků jiných náboženství v některých muslimských zemích, postavení žen v rámci tradičního právního uspořádání islámské společnosti, potíže muslimských přistěhovalců s integrací v evropské společnosti a potíže evropské společnosti s přistěhovalci. To všechno jsou skutečné problémy a rozhodně se nevyřeší, když budou tabuizovány a vytěsňovány. V tomto smyslu dokonce mohou (ale pouze mohou) výroky podobné těm Zemanovým sehrát pozitivní úlohu — vyprovokovat, pobídnout k diskusi.

Bonmoty a realita

Ta ale musí být vedena jinak než jak předvedl někdejší premiér. Jeho zjednodušující odsudky, jdoucí až na hranici uplatnění principu kolektivní viny, odporují evropské civilizaci neméně než samotná islámská „anticivilizace“. Vzdáme-li se schopnosti rozlišovat, vyhledávat a oslovovat jak mezi muslimy, muslimskými kulturami a tradicemi, tak v Koránu a islámském náboženství to, co je blízké nám a hodnotám sdíleným v našem evropském kulturním okruhu, připravíme se zřejmě o jedinou možnost jak se vyhnout konfrontaci a vydat se cestou porozumění a dialogu. Někteří mohou označit podobný postoj za naivní a nerealistický — pak ale za realistické a moudré pokládají zřejmě násilí, zkreslování skutečnosti a konfrontaci.

K pravdivějšímu poznání se nelze dobrat pomocí „bonmotů“, které efektním a mediálně vděčným způsobem zkreslují složitost skutečnosti až k nepoznání. Tak jako neplatí, že všichni teroristé jsou muslimové (ačkoli se to tak díky práci „svobodných médií“ západního světa někdy může jevit), ani islámský svět není jedna jednolitá masa, a není financován jen z prodeje ropy a drog. Považovat všechny muslimské země a všechny muslimy za nepřátele, jak to činí Zeman, znamená z nich nepřátele vyrábět. Představme si, že by se běžný obyvatel Indonésie doslechl či dočetl o výroku (bývalého) významného politika jednoho ze států Evropské unie, proneseném na oficiální akci. Výrok by přitom nemusel být nijak zkreslen ani přibarven. Mohl by si takový čtenář odnést jiný závěr, než že evropští politici vyzývají k nenávisti a boji proti muslimům, bez ohledu na realitu, bez ohledu na to, zda daná země terorismus podporuje nebo proti němu bojuje, jaká práva jsou v ní reálně zaručena ženám či věřícím jiných náboženství? Jak by asi reagoval, kdyby se dočetl, že jeho země je podle evropských politiků financována z prodeje drog?

Evropa očima muslimů

Na mnoha současných debatách o islámu a muslimech je podle mě znepokojující především jedna věc. Totální absence perspektivy druhé strany, a co hůř, totální absence zájmu o takovou perspektivu. Základním východiskem jako by bylo — muslimové nemají zájem o naši civilizaci, odmítají ji, proto ani my nemáme důvod se zajímat o jejich civilizaci a kulturu, odmítněme ji bez dalšího zbytečného mudrování. Přitom právě vztah muslimů k euroamerické kultuře a civilizaci je klíčem k budoucnosti.

Zkusme se podívat na naši civilizaci očima muslima. Pro mnohé z nich je naše společnost vzorem, příkladem k následování. Řada muslimů dnes považuje za nezbytnou proměnu islámu, jeho sekularizaci, skoncování s teokratickými režimy, stejně jako se zkorumpovanými vládními klikami, v některých případech (Írán) s teokratickou vládou těsně propojenými. Zároveň ale vidí i mnohé negativní rysy evropské společnosti, které ze svého hlediska právem pokládají za projevy úpadku kultury a morálky. Vezměme jako příklad hazard — muslim v České republice, doslova promořené hernami a na ně napojenými zastavárnami, nemůže než dát zapravdu Koránu s jeho jednoznačným odmítnutím veškerého hazardu, a zároveň musí považovat naši společnost a civilizaci za zkaženou a úpadkovou. Nejsem odborníkem na islám, ale domnívám se, že u mnoha muslimů jde ruku v ruce živá víra a kritický postoj k některým aspektům vlastní tradice a jejím extrémním projevům, zejména teroristickému násilí. Jejich postoj k naší civilizaci a kultuře je podobný, zároveň kritický i obdivný.

A budoucnost?

Dějiny vztahů Evropy a islámu jsou dlouhé a bohaté. Byla období, kdy islámské části Evropy byly tolerantnější než jejich křesťanští sousedé — tak tomu bylo ve středověkém Španělsku a bez přínosu muslimských (a židovských) učenců z této části Evropy by naše tradice a kultura byly o mnoho chudší. Byla období, kdy muslimové byli na evropské půdě utlačovateli (turecké dobývání Balkánu) i utlačovanými (masakry bosenských muslimů během války v bývalé Jugoslávii). V uplynulém století byli početní muslimští přistěhovalci do zemí západní Evropy přijímáni současně jako pomoc i ohrožení.

A obojí oprávněně. Tak jako se historie nevejde do blýskavé škatulky bonmotu, nedá se ani její další vývoj zachytit jednoduchou prognózou. Bude záležet na mnoha proměnných. Jednou z nejdůležitějších je bezesporu to, zda naše evropská společnost a civilizace najde dostatek vnitřní síly a odvahy razantněji zastávat etické, kulturní a sociální základy, na nichž je založena. Základy, které

se z nezanedbatelné části překrývají s fundamentem islámské civilizace. Civilizace, ne anticivilizace, jak je třeba se vším důrazem odpovědět Miloši Zemanovi a všem, kdo podobné zkratkovité soudy zastávají a budou zastávat. Jen dokážeme-li zabránit rozkladu naší společnosti a její přeměně v asociální, akulturní a amorální džungli, prostor bez spravedlnosti a řádu, prostor, kde svoboda znamená zvůli a nikoli odpovědnost, obstojíme tváří v tvář nejen muslimům, ale jakémukoli potenciálnímu druhému.