Před nedávnem došlo ke dvěma incidentům, které mě přinutily se zamyslet nad muslimskými šátky jakožto způsobu odcizování.

První událostí byl den otevřených dveří na Škole orientálních a afrických studií v Londýně. Při čekání na jednu z prezentací, které se během toho dne měly odehrát, jsem si krátila dlouhou chvíli rozhovorem s dvěma dalšími ženami, které seděly poblíž mě. Obě byly bílé a soudě dle přízvuku byly rodilými mluvčími britské angličtiny.

Jedna z nich měla na sobě šátek, který jí zahaloval vlasy i krk. Ta bez šátku se mě a jí zeptala, odkud pocházíme. Žena v šátku odpověděla, že z Velké Británie. Na to reagovala žena bez šátku: „To je mi jasný, ale odkud pochází tvoje rodina? Kde máš kořeny?“ Žena v šátku zoufale odpověděla: „Ale já jsem opravdu z Velké Británie, bydlím v Croydonu, stejně tak celá moje rodina...“

Druhou událostí bylo čtvrteční Máte slovo na ČT1, kde se původně mělo řešit, zda-li šátky patří do škol a nemocnic, nicméně diskuze se nakonec stočila úplně jiným směrem. Ke slovu se v pořadu dostalo i několik muslimek v šátku, českého i smíšeného původu. Ve chvíli, kdy Romana Červenková, jedna z přítomných diskutujících českého původu, argumentovala, že Hitler zneužil chudoby, aby nechal vyvraždit židy, další z diskutujících jí oponoval: „Ten váš arabský svět byl za dob druhé světové války Hitlerovým spojencem.“

↗

Ženy nosící šátek nemusí patřit do jiného kulturního okruhu. Foto repro ČT

V obou případech došlo k tomu, že ženy, které patřily k místním obyvatelům, byly pokládány za cizinky nebo minimálně ženy patřící do jiného kulturního okruhu, ačkoliv tomu žádné věrohodné indicie nenasvědčovaly.

Není to bohužel ojedinělá situace, což dokazuje i výzkum Centra islámských studií na Cambridgeské univerzitě na téma ženské konverze k islámu ve Velké Británii. Ve zprávě stojí, že muslimové jsou podle názoru účastnic výzkumu vykreslováni jako cosi cizího a exotického. Koneckonců se v alžbětinských dobách nazývala konverze „turning Turk“, česky „poturčení“.

A ačkoliv se nošením šátku nechtěly přihlašovat k jiné národnostní, etnické nebo rasové identitě, nakonec došlo k tomu, že leckdy jim onen cizí status byl okolím přidělen, čímž se od „nás“ přesunuly k „nim“. Ve zprávě dále stojí, že zatímco u žen asijského původu bývá šátek tolerován jako součást tamější kultury, ostatní Britky, které začnou šátek nosit, bývají vnímány jako někdo, kdo zahodil svou kulturu (ostatně i tento argument v jednu chvíli v Máte slovo zazněl).

Ženy v šátku se ale jeho nošením automaticky nestávají příslušnicemi asijských, afrických ani jiných kultur; některým se to i přes veškerou snahu nemusí v životě podařit (jak se vyjádřila jedna z účastnic dokumentu BBC Make Me a Muslim, ačkoliv nosí šátek, je muslimka a provdala se za Pákistánce, jeho rodina ji nadále odmítá přijmout mezi sebe).

Odcizování se muslimek, které šátek nosí, naší kultuře, je také v rozporu s tím, jaké projevy vzhledu jsou v britské i české společnosti přijímány jako ty, které nenarušují češství nebo britství. Toho, kdo nosí džíny, nebudeme považovat za Američana, stejně tak nebudeme za někoho z Karibiku považovat bílého Čecha s dredy.

Tetování sice bývá spojeno s výstředností, nicméně se taktéž nejedná o prvek spojený výlučně s cizinci, ačkoliv nemá původ v Evropě. Proč tedy někteří z nás odmítají přijmout ženy v šátku jako Češky, ostatně když ještě před sto lety byly u žen běžné?

Možná je na vině z velké části mediální masáž, která prezentuje jednolitý obraz muslimů: Arabové, ženy nosící nikáby (jejichž fotografie bývají často uniformně přikládány jako ilustrativní prvky k jakýmkoliv článkům s muslimskou tematikou), cizinci zdaleka, kteří nám chtějí ublížit.

Češi nebo Britové, kteří pak přijmou islám, jsou pak automaticky považováni za Araby nebo Jihoasijce, kteří zničí zdejší kulturu, bez ohledu na to, že mezi českými (i britskými) a ostatními muslimy jsou mnohé jazykové a zvyklostní bariéry, tudíž nelze muslimy zařadit do jednoho kulturního okruhu.

Šátky tedy rozhodně nevyjadřují odmítnutí vlastní kultury a naše společnost by to měla přijmout.