Je 15. ledna tři čtvrtě na pět. Před kostelem svatého Mikuláše se setkávám s mládeží, mladý vikář a učitelka náboženství vyhlížejí další. Ulicemi se nedá už projít, nálada je napjatá, v očekávání. Na opeře visí popsané pruhy látky, které vyjadřují náladu Lipských. Jsou pro otevřené a tolerantní město. V 17. hodin se rozezní zvony. Je tomu tak už od roku 1982, kdy Christian Führer, evangelický farář (1943-2014), uspořádal první Modlitby za mír.

Od 20. září se tak každý rok přimlouvají místní luteráni za lidštější uspořádání našeho světa, za porozumění, za schopnost spolu mluvit. Pro Führera bylo příznačné, že se svým apelem na spravedlnost nepřestal ani po říjnu 89, kdy právě Modlitby za mír otevřely cestu pokojné revoluce.

Na jejím počátku byly rozžehnuté svíčky odvážných lipských občanů, na jejím konci 17. listopad v Praze nebo pád Berlínské zdi. Nová doba měla a má své problémy, nedostatky a chyby, Führer je kritizoval — evangelium se prolamuje do dnešní nespravedlnosti nárokem na každého člověka, obzvláště, říká-li o sobě, že je křesťan.

Protlačili jsme se dopředu. Svatý Mikuláš je narvaný, sedíme na podlaze. Fotografové a kameramani s námi sdílí snesitelné nepohodlí. Za tohle to stojí — ani místečko nezůstává prázdné, ani ulička. Jako před 25 lety začínají Modlitby za mír.

Slova z bible zní jasně a naléhavě: „Nebo jsem lačněl a dali jste mi jísti; žíznil jsem, a dali jste mi píti; hostem jsem byl, a přijímali jste mne.“ A o pár řádek dále: „Cožkoli jste činili jednomu z mých bratří těchto mých nejmenších, mně jste činili.“ Tolikrát Ježíšova slova zněla z kazatelny, nyní a vůčihledně následujícím chvílím byla jako polnice svolávající k požáru. Ne do boje, protože na druhé straně nestojí nepřátelé a hoří společný dům.

Hnutí LEGIDA, tedy lipská odnož PEGIDY se sestává z lidí, kteří mají strach z islámu. Strach není k odsouzení, ale k pochopení a k pomoci tomu, kdo se souží. Jinak je to s těmi, kdo strach vyvolávají svými činy, programem a nenávistí k druhému. A tak PEGIDA, tedy Vlastenečtí Evropané proti islamizaci Západu stojí na stejné straně barikády s těmi, na než žalují a jimiž straší. Není náhodou, že některá hesla zní povědomě, hnědě.

Před superintendentovým kázáním podepisují zástupci místní diakonie a charity zakládací listinu Ekumenické pomoci utečencům Lipsko. Po něm se ujímá slova starosta. Univerzitní město je pro každého už od svého založení před 1000 lety, nezná rozdílu mezi barvou pleti, národností, náboženství nebo sexuální orientací. Je městem občanů, lidí. Sklízí potlesk a nejde o úctu k úřadu.

Vydáváme se na pochod a s námi 35 000 lidí. Mluvím s mládežníky, kluci a holky, kterým je kolem osmnácti let, ví, oč jde. O LEGIDĚ, PEGIDĚ, o utečencích, islámu se tu mluví všude. Děti o tom všem diskutují ve škole, při hodinách náboženství, při setkání konfirmandů (konfirmace — evangelická obdoba svatého přijímání), na skautu. Nikdo se nebojí hovořit o svých obavách a nikdo za ně není vysmíván. Tolerance je víc, než se postavit na jednu stranu a nenávidět tu druhou.

Procházíme staré město, svatý Tomáš, kde kázal Luther, působil Bach a dodnes zpívají Tománští (Thomanerchor — slavný chlapecký pěvecký sbor) a kde jsme duchovně s mládeží doma, je zastoupen nejen vikářem a učitelkou, ale i oběma faráři, staršovstvem, svými členy a samozřejmě Tománskými. Vidíme vlajky SPD, Levice i Zelených, samozřejmě anarchistů, nechybějí odbory nebo řemeslnická komora.

Obcházíme centrum, abychom se nestřetli s LEGIDOU, vždyť v průvodu jsou rodiny s dětmi, v kočárcích i na ramenou otců dostávají lekci občanství. Blížíme se k Lesnímu náměstí, bubínky zvukem, duhové vlajky barvami, lidé množstvím zabraňují vidět ty druhé, ty za policejními kordony. Tam někde jsou lidé, kteří nás donutili demonstrovat. Mám co dělat, abych mládežníky neztratil z dohledu. Tu jsou na starém plotě, támhle vylézají na stánek s občerstvením.

Poslušně slezou, když je pořadatelé z důvodů bezpečnosti pošlou dolů. Ulicemi zní píseň: Slunce spravedlnosti. Ti, kdo ji neznají, si otevírají letáky s notami a textem. Projevy; řemeslníci zakládají nadaci pro utečence, kteří by se chtěli vyučit; modrá světla policejních vozů, nesouhlasné výkřiky i pískot píšťalek, transparenty s nápisy vtipnými, provokativními i soucitnými s Paříží.

Tam za naší desetinásobnou většinou jdou ulicemi ti, s nimiž nesouhlasíme. Na rozdíl od Drážďan, zde vítězí demokratické Německo. Na rozdíl od České republiky, domoviny někdejšího zdejšího doktoranda Tomáše Garrigue Masaryka, zde vítězí pravda a láska nad lží a nenávistí.