Řeči okolo afrických či syrských uprchlíků, které vedou někteří evropští politici včetně těch českých, jsou mnohdy alibistické a pokrytecké. I ti, kteří sami poukazují na populismus druhých, začasté hovoří populisticky, pokud tedy máme zůstat u eufemismů.

Prý nemáme uprchlíky přijímat v Evropě, ale namísto toho jim pomáhat v jejich domovských zemích. Jenže země Evropské unie (až na výjimky) nedělají ani jedno. A i kdyby pomáhaly přímo na místě, počet uprchlíků by se příliš nesnížil, což politici již nedodávají.

Kaddáfí jako alibi

Kaddáfí držel po dohodě s italským premiérem Berlusconim (průběžně) stovky tisíc uprchlíků z afrických zemí v táborech, kde vládly nelidské podmínky. Občas nechal pro výstrahu nějakou uprchlickou skupinu povraždit či umřít v poušti bez pomoci. Počínaje rokem 2009 se „díky“ tomu počet ilegálních přistěhovalců vyloďujících se na Sicílii a Lampeduze snížil téměř o 90 %.

Pro libyjského diktátora to byly zlaté časy, přes noc se stal z teroristy uznávaným partnerem a svou neomezenou moc mohl demonstrovat otevřeně a naplno. Evropa to, ovšemže skrytě, považovala za ideální stav. Politikům nikdo nemohl vyčítat, že nechávají umírat uprchlíky na moři.

Podle dohody, kterou Evropská unie v říjnu 2010 s Kaddáfím uzavřela, měli uprchlíci žádat o azyl v zemích EU z Libye. Evropská unie oficiálně dohodu zdůvodnila lepší ochranou a právními zárukami pro uprchlíky.

V momentě jejího uzavření představitelé EU věděli, jak se Kaddáfí k uprchlíkům chová. Ve smlouvě přitom chyběla definice, jakým způsobem má být s uprchlíky zacházeno. Kaddáfí přesto za umenšení vlny uprchlíků, kteří trpěli a umírali ještě na africké pevnině, dostal od EU desítky milionů euro.

Proti smlouvě protestovaly různé humanitární organizace v čele s Amnesty International. Kaddáfí byl stíhán Mezinárodním trestním soudem kvůli obviněním ze spáchání zločinů proti lidskosti, jenže na některých z nich se popsaným způsobem nepřímo podílela EU.

Spatřili jsme Evropskou unii v její plné nahotě: mnoho krásných slov o evropských hodnotách, o lidských právech… a činy, které jim přímo odporují.

Pomoc „na místě“ jako alibi

Když jsme s mou manželkou Věrou Roubalovou v březnu 2013 sestavili petici, která požadovala zvýšení pomoci Syřanům na území Sýrie prostřednictvím humanitárních koridorů, podepsalo ji pouhých 665 lidí (podepsali ji samozřejmě i jednotlivci, kteří se zabývají lidskými právy a různé neziskové organizace).

Evropská unie (ani kdokoli jiný) neudělala po celou dobu nic významného, co by stav, v jakém se Sýrie postupně nacházela, zlepšilo. O „pomoci na místě“ se ovšem čas od času vznešené hovořilo.

Krize v Sýrii přitom již tehdy dosahovala děsivých rozměrů, humanitární pomoc potřebovalo přes 4 miliony lidí. Vedle oficiálně registrovaných 800 tisíc uprchlíků opustilo v roce 2013 zemi i dalších 200 tisíc Syřanů, kteří žili v sousedních státech (jako neregistrovaní). Počet uprchlíků se zvyšoval každým dnem, až narostl do dnešních obřích rozměrů.

Nyní je nám přese všechno dáno co chvíli naslouchat papouškování, že je třeba pomáhat „na místě“, aby se počet uprchlíků snížil. A říkají to i ti politici, kteří bezpochyby znají pravdu - ani Evropská unie ve spojení s USA, Ruskem a dalšími bohatými zeměmi nemá dost prostředků na to, aby vyřešila všechny problémy, co jich na světě je.

Válečné či ozbrojené konflikty propukají co chvíli, aniž by zeměkoule tušila, kde ji začnou pálit. Mezinárodní právo je pokřivené, často přímo brání řešení konfliktů, v nichž umírají především civilisté. A sociální situace lidí v některých zemích je katastrofální i v časech míru.

Ano, je třeba pomáhat „na místě“, ovšem politici by měli vždy dodat, že příliv uprchlíků z krizových oblastí se tím, minimálně v dohledné době, příliš nesníží. Jsou situace, kdy je to možné, ovšem jen za určitých podmínek.

Mohl se třeba snížit příliv syrských uprchlíků do Evropy, kdyby pro ně Evropa namísto nekonečného tlachání něco udělala již v zárodku konfliktu. Tvrdit dnes, že pomoc v Sýrii může omezit počet běženců, je pokrytecké.

Represe jako alibi

Uprchlíky, kteří se hromadí na jihu Evropy, až na výjimky nikdo nechce. Kvóty odmítá i Česká republika. A to obvyklými argumenty, že se má „pomáhat na místě“, že si chce rozhodovat o těchto věcech sama, že nemá pro větší počet uprchlíků dostatečné kapacity, že chce jen ty uprchlíky, kteří se tu dokáží integrovat (rozuměj: nechceme muslimy).

Čeští politici tu prostě žádné uprchlíky nechtějí. Krásně sice hovoří o humanitě a lidských právech, ovšem pomoc ať se odehrává jinde, v Itálii, v chudém Řecku, které se stále potácí v krizi, ale ne u nás.

My vám přidáme peníze na represivní opatření, na boj proti „převaděčům“, na vracení uprchlíků na africké území… a víc po nás nežádejte, říkají de facto čeští politici.

Jenže boj proti převaděčům a vracení uprchlíků do Afriky je sisyfovská práce. Příliv utečenců možná trochu přibrzdí, ale nevyřeší. Je ovšem pravda, že přibude těch lidí, kteří umřou na africké pevnině, nikoli na moři, takže Pilát opět dostane příležitost zlepšit si hygienu horních končetin.

↗

Evropská unie neudělala po celou dobu nic významného, co by stav, v jakém se Sýrie postupně nacházela, zlepšilo. O „pomoci na místě“ se jen čas od času vznešené hovořilo. Foto archiv JeToTak.sk

Nedostatek místa jako alibi

A jak je to s muslimy a kapacitami na ubytování uprchlíků? Počet zařízení v ČR, v nichž žili uprchlíci, postupně klesal, protože klesal i počet lidí, kteří u nás žádali o azyl. V roce 2013 u nás žádalo o azyl již jen 710 lidí.

Stát má dnes pro uprchlíky dvě zařízení, namísto původních osmi. Některá prodal, jako například tábor v Červeném Újezdu, jiná pronajal, z tábora v Bělé je dnes „zařízení pro zajištění cizinců,“ jak se úřednickou mluvou označují vězení.

„Současná kapacita zařízení ministerstva vnitra, tedy uprchlických zařízení, je 700 lidí,“ stěžoval si ministr vnitra Milan Chovanec v prosinci loňského roku v odůvodnění, proč nelze přijmout vyšší počet syrských uprchlíků.

Jenže dřívější přístup České republiky k lidem, kteří prchali z míst válečných konfliktů, vypovídá o něčem jiném. V době válek v bývalé Jugoslávii zde bylo šestnáct uprchlických táborů a pobytových středisek a v nich 10 tisíc utečenců, z nichž mnozí byli muslimové. Stát si v případě nutnosti prostě ubytovací kapacity pronajal.

I v případě válek v Kosovu, Čečensku či Afghánistánu Česká republika přijímala muslimské uprchlíky v poměrně velkém množství. Kupříkladu v době čečenské vlny (2001) zde žilo 18 tisíc uprchlíků. Již tehdy se přitom vědělo, že u většiny migrantů z míst ozbrojených konfliktů nejde o to, aby zde dostali azyl a následně se tu museli integrovat, ale o pomoc do doby, než se budou moci vrátit domů.

Takže jak je to s těmi kapacitami? Kam se poděly, že dnes nemůžeme přijmout 1300 Syřanů? A čím to je, že dříve muslimští uprchlíci tolik nevadili, zatímco dnes je odmítá i údajně sociálně zaměřená ČSSD? Že by prostě sociální demokraté „zokamurovatěli“ a zjistili, že co muslim, to terorista?

U nás přitom během dvaceti pěti polistopadových let žádný podobný problém ze strany uprchlých muslimů nebyl. Nebo je populismus ministra vnitra Chovance motivován něčím jiným?

Počínání nejen českých politiků je mimo realitu. Vlnu uprchlíků, kteří směřují do Evropy, nezastaví žádné z navrhovaných „opatření“, pouze je může nepatrně zmírnit. Měli bychom jich přijmout tolik, kolik naše společnost unese. A to není právě málo.

Evropským humanistům ovšem nechybí jen Kaddáfí, ale i humanismus, takže čekejme další mrtvé, kterými si Evropa dláždí cestu svého blahobytu.