Jak potvrdily i letošní volby do Evropského parlamentu, posilování pravicového extremismu a populismu není náhodné. Je součástí trendu, který můžeme pozorovat v celé Evropě již něco mezi pěti až deseti roky.

Probíhá odklon od humanistických idejí a sílí tažení namířené proti Romům a migrantům, které je v rozporu s lidskými právy a často má i násilný charakter. Postupně nabývají na síle nesnášenlivost, agresivita a upřednostňování primitivních receptů na „řešení“ složitých jevů, k nimž vzájemné soužití a integrace části Romů žijících v České republice nepochybně patří.

Společenská atmosféra se vyznačuje hledáním a označováním „viníků odpovědných za zhoršení situace,“ a to mezi těmi nejslabšími: mezi těmi, kteří se odlišují, vymykají, a kteří se kvůli vlastní slabosti nemohou nařčením účinně bránit. Z viníka se stává vnitřní nepřítel, proti němuž je možno bojovat a porazit jej, a tím problém „vyřešit“.

V rámci tohoto způsobu uvažování probíhá verbální napadání Romů a protiromské demonstrace spojené téměř vždy s pokusem o pogrom či lynč, a vždy se snahou o jejich zastrašení a tím i o jejich vytěsnění „někam pryč“. To se ostatně i děje, prostřednictvím sestěhovávání Romů do ghett, jejichž počet v ČR rapidně narůstá.

Kdyby rasisté „neměli Romy“, byli by dnes vnitřními nepřáteli, mnohem silněji než dosud, migranti, Židé či lidé ze sexuálních menšin, političtí protivníci nebo kdokoli další s odlišným pohledem na svět. Extremistům nejde o zlepšení života lidí a o řešení problémů, ale o to, dostat se k moci. A jak s touto mocí poté nakládají, jsme mohli sledovat na chování německých nacistů před druhou světovou válkou i během ní, či koncem 40. let a v padesátých letech během stalinistického období u nás.

Příčiny trendu: globalizace, předsudky, nacionalismus

Jak jsem nejednou upozorňoval, příčin takového stavu je více. Změna doby („paradigmatu“), jakou prožíváme, sebou vždy nesla nejistotu z budoucího, měnil se žebříček hodnot i pohled na význam či smyl etiky, měnily se mezilidské vztahy. To vše je dnes umocněno projevy globalizace, které většinou nejsou přijímány vstřícně, často oprávněně.

S rostoucí globalizací a všudypřítomností postmoderního mravního relativismu ve veřejném prostoru vrůstají i obavy lidí z nadnárodních finančních a politických institucí, které se příliš neohlížejí na potřeby a názory normálních lidí. Jejich fungování leckdy vyvolává dojem konce demokracie, respektive rovnosti šancí, a počátku oligarchie.

Útěk od tradičních evropských hodnot a humanistických idejí představuje mj. i rozplizlost rozhodování Evropské unie, které spočívá v evidentním nedostatku demokracie a v upřednostňování technologie moci. (Což je ovšem důvod k větší integraci EU, nikoli k jejímu rozvolnění, cesta zpět, na „místo činu“, ničemu nepomůže.)

Mechanismus rozhodování EU spočívá především v zákulisních politických obchodech mezi vládami jednotlivých členských zemí. Parlament hraje stále podřadnou roli. Vyšší pravomoci než zákonodárci mají ve vztahu k tvorbě směrnic EU úředníci, kteří navrhují znění návrhů a interpretují výsledky politických rozprav a hlasování. I kvůli tomu mnozí lidé dopřávají sluchu eurofobním hlasům přicházejícím hlavně z krajní pravice i levice.

Součástí globalizace je i šíření amerických zvyků, životního stylu a zdejší pop kultury (především stupidních hollywoodských prefabrikátů několika málo akčních scénářů), které mnohým lidem jde proti srsti - opět zcela pochopitelně.

Místní zvyky, mravy, lidovým uměním počínaje a specifickými svátky konče, tak dostávají na frak. Dříve nám sovětologové vnucovali Dědu Mráze, dnes nám globalizace vnucuje Santa Clause, - takto, velmi zjednodušeně vzato, by se dal shrnout pocit mnohých lidí. Tento jev je navíc spojen s mnohem vyšší dávkou konzumního vnímání světa, a tudíž i s odvrhováním hodnotového a duchovního rozměru.

Tato situace vede k opětovnému posílení podpory „národních států“. Někteří politici na nejvyšší úrovni, podporováni částí obyvatelstva, opakují staré omyly, spočívající v domněnce, že demokracie může fungovat jen v národních státech, zatímco ve větších územních celcích nikoli (u nás Václav Klaus a spol.).

Vracejí tak do hry nacionalismus, který se v souvislosti s dalším děním proměňuje v šovinismus, xenofobii, rasismus a souznění stoupajícího počtu obyvatel s extremistickým viděním světa. To vše ostatně bylo vždy součástí nacionalismu (nikoli však součástí ryzího vlastenectví či patriotismu).

Z mých zkušeností člověka, který se dlouhodobě zabývá romskou tématikou a životem lidí v ghettech, přitom plyne, že příčinou stoupající nenávisti k romské menšině není chování a způsob života Romů, ale latentní rasismus, který se sílící frustrací lidí vyplouvá na povrch.

Svědčí o tom i fakt, že k protiromským demonstracím pořádaných extremisty se přidávají ve větším počtu i běžní lidé, kterým rasistická hesla a násilný charakter pochodů přestaly vadit. Problémy v soužití existují dlouhodobě, avšak začaly náhle vadit až v posledních letech.

K bezprostředním příčinám patří také zhoršená ekonomicko-sociální situace lidí a špatná perspektiva kvality života a životní úrovně do budoucna (či alespoň pocity lidí, že perspektiva je špatná). A také zažité vzorce jejich uvažování a chování. Tedy stereotypy a předsudky, které se pomocí internetu čím dál více stávají součástí veřejného diskursu a vzájemného utvrzování o „své pravdě“, a tím i součástí kolektivního vědomí.

Politici a média - manipulace veřejností

Na dlouhodobém zhoršování společenské atmosféry se podílejí mnozí politici, nejen ti extremističtí a populističtí. Ale také mainstreamová média (většina z nich) a, jak již bylo řečeno, nová média. Politici sbírají populistickými a nenávistnými hesly politické body. (Například mj. i na denikreferendum.cz/.) A média se zříkají své společenské role, profesionality a žurnalistické etiky ve jménu vyšší sledovanosti a čtenosti. (Podrobnosti například ve Zprávě sdružení ROMEA o stavu romské menšiny za rok 2012.)

Rukou nedílnou pak tento politický a mediální establishment manipuluje informacemi: kvůli odvedení pozornosti od nezvládnutých problémů vydává informace nepodstatné za důležité a uměle tak vytváří náhradní problémy. O podstatných věcech informuje velmi povrchně, pokud vůbec, a namísto faktů nabízí konzumentům jako alternativu negativní emoce.

Tímto způsobem se politická i mediální sféra propracovala až k vyvolávání nesnášenlivosti vůči Romům, což je dnes recept, který vždy spolehlivě zabírá. A protože rostoucímu počtu politiků jde o moc, nikoli o snahu řešit problémy, tak jej hojně využívají.

Politici i média vydávají za problém romskou menšinu jako celek, přestože se stížnosti (oprávněné, či nikoli) týkají jen malé části z těch lidí, kteří žijí v sociálně vyloučených lokalitách.

Projevy kultury chudoby, které život v ghettech ovládají a které jsou příčinou neblahého stavu, přitom nikdo nezkoumá. Namísto toho média zhusta informují o následcích, které mají: drobná kriminalita, dlouhodobá nezaměstnanost a nízká vzdělanost (a s tím spojená ztráta sociálních návyků), neschopnost udržovat dobré sousedské vztahy apod.

A jaké jsou důsledky, dopadající na hlavy těch nejslabších, kteří se jen stěží mohou bránit? Vedle protiromských demonstrací dochází i ke konkrétním případům násilí páchaného kvůli etnicitě obětí, kterému se odborně říká násilí z nenávisti (zločiny z nenávisti). A také k dnes již neskrývané, otevřené diskriminaci na základě etnicity, především ve školství, bydlení, a zaměstnávání.

ČSSD má našlápnuto k řešení problémů

První českou vládou, která má našlápnuto ke komplexnímu řešení těchto problémů, je až dnešní kabinet premiéra Bohumila Sobotky. Vedle předsedy vlády jsou to především ministryně Michaela Marksová Tominová a ministr Jiří Dienstbiera, kteří jsou si této velmi nebezpečné situace vědomi.

Doufejme, že se jim podaří své návrhy prosadit u koaličních partnerů a že vláda poté bude mít dostatek času uvést své nápady uvést v život. A doufejme též, že dřímající občanská společnost konečně zvedne hlavu a těm několika málo politikům, kterým jde o věc, nikoli o sebe sama, pomůže, co bude v jejích silách.