Nacionalistická rétorika operuje s trojicí ústředních motivů, s jejichž pomocí chce postavit hráz přílivu imigrantů do Evropy. Jakkoli jsou všechny tři pouze různě důmyslnou racionalizací bytostně rasistického motivu, na každý z těchto důvodů lze pohlížet i jinou než naivně multikulturalistickou optikou. Daleko zajímavější je pokusit se jich využít jako vodítka k hlubším problémům západního světa, které fenomén imigrace obnažuje.

↗

Logika demokratického rasismu v kostce: Přišli nás připravit o práci, kterou nemáme. Foto The Real Art of Protest

První motiv

je latentně nejrasističtější. Podle něho bychom měli zastavit (zejména muslimskou) imigraci proto, že muslimští imigranti jsou inherentně špatní a představují čirý extrakt zla, které čerpá svou sílu z islamistické ideologie. Tento záludný islám je přímým ohrožením evropské kulturní tradice.

Na tomto postoji toho není mnoho ke zkoumání. Je bez okolků formulovaným strachem z Druhého a jindy liberální hranice Evropy mu tváří v tvář tomuto strachu slouží jako maminčina sukně, kouzelný to štít před dětskými démony.

Na „evropských tradicích“, které jsou vážně ohroženy pouhou přítomností někoho, kdo představuje tradici odlišnou, je nejzajímavější jejich faktická neexistence. Demokratický stát dokáže přivést k existenci tzv. „průměrného Čecha, Francouze či Angličana“, jenž je virtuální, aritmeticky neexistující bytostí, která v sobě fixuje propagandisticky kultivovanou představu kulturních tradic: Čech má rád pivo a hokej, Francouz umí vařit a píše poezii, Angličan má rád fotbal a suchý humor.

Kdo se vzdaluje neexistujícímu středu, je podezřelý. Stejně brilantně jako umí stát nechat virtuální bytost existovat, dokáže nechat celé skupiny reálných bytostí (od bezdomovců přes prekariát až po nekvalifikované imigranty) od-existovat.

Rasistický plebs přiživuje svůj předsudek skrze časopis Blesk, jehož jednoduchá tematizace umožňuje bez většího soustředění spojit svou nenávist vůči muslimům se stejně motivovanou nenávistí vůči Romům; rasističtí měšťáci naproti tomu našli azyl ospravedlnění vlastního ponižujícího předsudku, který (pro ně tak nepředstavitelně) sdílejí s lůzou, v časopisu Reflex.

Pouze při četbě Doležalových antiislámských orálních výkalů mohou svůj vzdělaný rasismus ostentativně odlišit od stupidního rasismu chudáků v Bleskem.

Druhý důvod

už je rafinovanější. Podle něho bychom měli zastavit příliv imigrantů proto, že se jedná především o vychytralé lenochy, kteří migrují výhradně za účelem zneužívání štědrosti evropského sociálního státu. Motivem takového soudu je sice stále prachobyčejný rasismus, ale celá problematika je alespoň nasměrována k otázkám fungování státu a práva na životní minimum.

Imigrant je v tomto „středně rasistickém“ postoji sice stále fakticky horší než my, bílí Evropané, ale na rozdíl od prvního stanoviska je na něj touto optikou nahlíženo přinejmenším jako na bytost stejného druhu.

Tento středně rasistický flow byl v předešlých letech s otevřenou náručí adoptován neoliberální rétorikou, která našla ve stigmatizaci určitých skupin lidí vhodnou záminku k dalšímu epochálnímu útoku na sociální stát: „Sebevražedné muslimofilní tendence zlého Bruselu sice nezastavíme, můžeme se však pokusit odstřihnout všechny nahnědlé vyžírky ze státního vemene tím, že ho řádně přiškrtíme.“

V první řadě to byla neoliberální pravice, která svou rétorikou „umírněného rasismu“ legitimizovala rasismus jako takový, a umožnila tak politicky vyrůst novým explicitně rasistickým hnutím typu Okamurova Úsvitu. Politickou půdu pro otevřeně rasistická hnutí v Evropě však vydatně podpořila i sociální demokracie, která si servilně osvojila neoliberální výklad krize a sama tak tento moderní, spravedlivý, demokratický „rasismus s lidskou tváří“ pomohla legitimizovat.

Za příklad mohou sloužit francouzští socialisté, jejichž ostudné ideové tápání ekonomickou krizí umožnilo Národní frontě charismatické fašistky Marine LePen zvítězit ve volbách do Evropského parlamentu. Stejně jako při poslední velké hospodářské krizi tedy celé politické spektrum selhalo a ruku v ruce asistovalo při ničím nerušeném otevírání Pandořiny skříňky rasismu, za což budou příští generace jistě vděčné.

Takový sled událostí může být důkazem toho, že od holokaustu neudělala Evropa nic zásadního proto, aby podobné katastrofě navždy zabránila. Politika krize je stále stejnou reakční snůškou nesmyslů a sňatkem z moudrosti mezi pragmatickou politikou a nejnižšími pudy. Liberální demokracie si nikdy nedokázala odoperovat svůj fašistický nádor.

Třetí důvod

pro učinění přítrže imigraci je můj nejoblíbenější. Jakkoli se s ním na první dobrou ztotožní snad každý rasista, obsahově z našeho rozcestníku přeci jen poněkud vybočuje.

Podle třetího stanoviska bychom totiž měli zastavit imigraci proto, že imigranti berou Evropanům práci. Pokud se tedy imigrantovi z předchozí kategorie lenochů podařilo přesvědčit vyšší kastu bílých soudců o své pracovitosti, třetí hledisko rasistického rozcestníku je pro něho definitivní KO.

Proč mám třetí záminku pro zpevnění hranic nejradši? Protože nevědomky odkazuje ke skutečným kořenům mezilidských rozporů. Tyto kořeny jsou zapuštěny ve sféře ekonomických tlaků vyvěrajících z napětí mezi prací a kapitálem.

Co to znamená, že nám cizinci berou práci? Toto třetí rasistické kritérium lze interpretovat dvojím způsobem: podle prvního jsou nám imigranti nebezpeční proto, že disponují lepšími pracovními návyky a svou vynikající a pro nás takřka nedostižnou kvalifikací ohrožují už tak problematickou zaměstnanost poněkud lenivějších Evropanů.

Málokterý z rasistů by se však nechal uvrhnout do podobného světla a musel by tak přepnout na druhý, koneckonců pravdě o poznání podobnější výklad. Podle něho nám imigranti berou práci proto, že je jejich existenční situace nutí přijmout pro Evropana nesnesitelné pracovní podmínky, aby co nejdříve získali potřebné finanční minimum k udržení své rodiny před pádem do „neexistence“.

Imigrant od začátku nedisponuje žádnými prostředky, kontakty ani potřebnou kvalifikací. Jeho existenciální situace z něho činí snadnou kořist pro střední a větší zaměstnavatele, kteří jej mohou i na evropské půdě využívat ke stejnému účelu, k jakému jej doposud využívali v montovně sídlící v migrantově domovině: jako levnou pracovní sílu.

Imigrace se tak stává spektáklem, jenž evropským zrakům vyjevuje na scéně dějin skutečné tváře „neexistujících“, tedy špinavých manuálních tvůrců materiální základny oduševnělého konzumního života čistých Evropanů, nevinných vítězů globalizace.

Nicolas Sarkozy se v závěru prezidentské kampaně v roce 2012 pokusil bez většího studu získat na svou stranu xenofobně laděné voliče Národní fronty pečlivě aranžovaným výrokem „Ve Francii je příliš mnoho cizinců“. O neoliberálním primátu v podkuřování rasistům už tu byla řeč, Sarkozyho strategie nijak nevybočovala z evropského standardu; daleko zajímavější jsou důsledky podobného výroku.

Pokud je cizinců ve Francii „příliš mnoho“, znamená to, že problém netkví v cizincích samotných. Výraz „příliš mnoho“ naznačuje, že existuje určité přiměřené množství cizinců, které by nebylo nijak problematické.

Jakkoli xenofobové podobný výrok kvitují, nedochází jim, že v sobě nese odkaz k samotnému jádru celé patálie: cizinci jsou pouze takticky zvoleným referenčním bodem. Problém ve skutečnosti není v imigrantech, ale ve struktuře trhu práce a s ním spojené reakční mašinérie sociálního státu, tedy v choulostivém a pro reprodukci kapitálu zcela nezbytném mechanismu udržování sociálního smíru.

Ospravedlnit v tomto kontextu své přednostní právo na práci před cizincem lze pouze skrze nacionalistickou, potažmo rasistickou notu. A jelikož toto pnutí mezi prací a kapitálem zůstává zfetišizovanému vědomí skryto za rutinou každodenního pachtění, je to právě všudypřítomná rakovina evropské hnědi, která umí využít této skuliny mezi vládnoucí ideologií a s ní rozpornou společenskou praxí.