... jako autor dojít k závěru, že jde v konečném důsledku o (ne)rovnováhu práce a kapitálu. Ale pokud čtu či slyším xenofobní projevy, cítím z nich jinou motivaci. Totiž (ne)rovnováhu soutěže (konkurence) a spolupráce, kdy solidaritu, sdílení až altruismus (obětavost) řadím na stranu spolupráce, oproti soutěži. Lidé jsou biologické bytosti. Ekonomika i ideologie jsou jen odrazem jejich boje o přenos genů do budoucnosti. Formy DNA, alely, chtějí žít, až dnešní proteinové tělo bude zase v atmosféře jako plynný dusík, CO2 a vodní pára. Cesty, strategie, jsou různé, a i jako různé mohou být účinné. Konkurence, prostá soutěž, je tou primitivnější, starší strategií. Spolupráce a různé formy symbiózy jsou ale také mnohem starší než lidstvo. A že v mimo-lidské přírodě existuje i obětavost, altruismus, je dokázáno (a teoreticky zdůvodněno Williams-Dawkinsovým The Selfish Gene).
Mezi principem soutěže a sdílení musí být hledána rovnovážná poloha. Není jedno lepší druhého. Komunisté doufali v druhé (a dnes již vesměs pochopili omyl), neoliberálové v prvé (a časem pochopí omyl), ale mimo čisté ideologie, v reálném světě, jde vždy o polohu mezi. Není jedna univerzální. Na polohu, kde se ustálí společensky přijatelné způsoby konkurenčního boje a společensky akceptovaná míra sdílení a solidarity, působí zajisté vlivy vnější (příkladmo obtížnější klimatické podmínky vyžadují užší spolupráci) ale i vnitřní, biologické (a zde mám na mysli právě genetické zdůvodnění altruismu; uvnitř rodiny, klanu, kmene je intuitivně snazší poskytnout ke sdílení své dosud výluční zdroje).
Je tedy dobré připustit si, že obecný humanismus je odvozen od biologických podmíněností. Všichni lidé jsou si geneticky příbuzní, ale v různé míře. Ochota ke sdílení směrem od rodiny k "bližnímu" jiné rasy klesá. A současně s klesajícím podílem alel téhož původu (po společném, různý počet generací vzdáleném předku) vzrůstá očekávání primitivnějšího, tj. konkurenčního, soutěžního chování druhého vůči sobě. Odtud xenofobie.
Silně sdílející či kooperativní soužití ovšem vůbec nemusí být geneticky stejnorodé (viz symbióza zcela různých druhů v přírodě), ale musí překonat onen strach. Podmínkou je (zažitá, potvrzená) důvěra. Jako když pyskoun, "ryba-čistič" může důvodně očekávat, že nebude spolknuta. Ochota k širokému sdílení a k široce pojímané solidaritě vyžaduje důvěru a bezpečí, a zároveň vytváří bezpečí a důvěru, neboť individuální rizika života lze lépe eliminovat uvnitř širšího solidárního společenství. Působí to i opačně: Pocit strachu, nebezpečí, nedůvěry, ohrožení zužuje okruh těch, s nimiž je jedinec ochoten své zdroje sdílet, či dokonce chovat se k nim altruisticky, až na elementární rodinu (nebo ani tu ne, ne každý prožil šťastné dětství).
Není náhodou, že sociálně vyspělá Skandinávie je současně bezpečná, kde se domy nezamykaly na kde v turistických chatách najdete svetry i spací pytle beze strachu ze zlodějů.

Rasisté či xenofobové jsou zajisté primitivní, ale jsou především ustrašení, nedůvěřiví. Strach je emoce, nelze ho (účinně) nikomu zakázat. Chceme-li xenofobii postupně mírnit, cesta vede přes rozšíření prostoru důvěry, prostoru bezpečí.

Tři "typy" rasistů, jak je popsal autor, pak lze spíše vystopovat ke zdroji jejich strachu, ať již reálnému nebo domnělému. Někdo se bojí o holý život, někdo o majetek, někdo o společenskou pozici (komparativní výhoda pro geny potomků - zase ten sobecký gen), a někdo o práci ...

Pravda, bylo by to snazší, kdyby spolupráce, solidarita i altruismus byly v mainstreamové debatě uznány za zdroj hodnot. Kdyby byla překonána naivní představa, že vše hodnotné vzniklo, vzniká a bude vznikat toliko z konkurence a že spolupráce a solidarita je pouhým kontraproduktivním přerozdělováním, jež z dopuštění soucitných úspěšných mírní jinak nezbytné utrpení neschopných. Ale to je již jiné téma...