Pravidla demokratického rasismu

Petr Bittner

Proč jsou Evropané proti přílivu imigrantů: Ze strachu z druhého? Z obav, že chtějí zneužívat štědrosti evropského sociálního státu? Z přesvědčení, že berou práci? A co se vzestupem nacionalistů dovídáme o povaze evropské společnosti?

Nacionalistická rétorika operuje s trojicí ústředních motivů, s jejichž pomocí chce postavit hráz přílivu imigrantů do Evropy. Jakkoli jsou všechny tři pouze různě důmyslnou racionalizací bytostně rasistického motivu, na každý z těchto důvodů lze pohlížet i jinou než naivně multikulturalistickou optikou. Daleko zajímavější je pokusit se jich využít jako vodítka k hlubším problémům západního světa, které fenomén imigrace obnažuje.

Logika demokratického rasismu v kostce: Přišli nás připravit o práci, kterou nemáme. Foto The Real Art of Protest

První motiv

je latentně nejrasističtější. Podle něho bychom měli zastavit (zejména muslimskou) imigraci proto, že muslimští imigranti jsou inherentně špatní a představují čirý extrakt zla, které čerpá svou sílu z islamistické ideologie. Tento záludný islám je přímým ohrožením evropské kulturní tradice.

Na tomto postoji toho není mnoho ke zkoumání. Je bez okolků formulovaným strachem z Druhého a jindy liberální hranice Evropy mu tváří v tvář tomuto strachu slouží jako maminčina sukně, kouzelný to štít před dětskými démony.

Na „evropských tradicích“, které jsou vážně ohroženy pouhou přítomností někoho, kdo představuje tradici odlišnou, je nejzajímavější jejich faktická neexistence. Demokratický stát dokáže přivést k existenci tzv. „průměrného Čecha, Francouze či Angličana“, jenž je virtuální, aritmeticky neexistující bytostí, která v sobě fixuje propagandisticky kultivovanou představu kulturních tradic: Čech má rád pivo a hokej, Francouz umí vařit a píše poezii, Angličan má rád fotbal a suchý humor.

Kdo se vzdaluje neexistujícímu středu, je podezřelý. Stejně brilantně jako umí stát nechat virtuální bytost existovat, dokáže nechat celé skupiny reálných bytostí (od bezdomovců přes prekariát až po nekvalifikované imigranty) od-existovat.

Rasistický plebs přiživuje svůj předsudek skrze časopis Blesk, jehož jednoduchá tematizace umožňuje bez většího soustředění spojit svou nenávist vůči muslimům se stejně motivovanou nenávistí vůči Romům; rasističtí měšťáci naproti tomu našli azyl ospravedlnění vlastního ponižujícího předsudku, který (pro ně tak nepředstavitelně) sdílejí s lůzou, v časopisu Reflex.

×
Diskuse
July 21, 2014 v 20.41
Všichni v jednom pytli
Házet všechny Evropany do jednoho pytle je stejně nesmyslmé, jako házet do jednoho pytle všechny přistěhovalce.
Kdo jsou to vlastně ti (rasističtí) "my", Evropané" z Vašeho článku? Češi, všichni Evropané...?
A kdo jsou to ti Vaši imigranti? Vycházejí mi z tohoto článku jako konstrukt, na kterém ukazujete, jak jsme "my", "Evropané" - "rasističtí".
Co považujete za rasismus? Nějak mi "rasismus" na Vámi popisované jevy nesedí.

ad 1
Evropská tradice, kterou lze postavit proti Jinému - islámu, není ani francouzské suché víno ani anglický suchý humor, ale křesťanský substrát. Jenže tenhle substrát je v různých částech Evropy různě hluboko a různě hluboký. Imigrace má také různou historii a intenzitu v různých částech Evropy. Takže tu máme různé faktory, které ani v té nejvíce xenofobní diskuzi nelze sjednotit napříč Evropu.
Vzhledem k tomu, že většina Čechů viděla nějakého muslima leda tak na obrázku, nejde v českém prostředí o rasismus, ale čistou xenofobii (strach z neznámého, co neznám, s čím jsem se osobně nesetkal, ale co subjektivně považuji za ohrožující).

ad 2
Ekonomické přistěhovalectví existuje, ačkoliv ne každý přistěhovalec "přišel za lepším".
všimněte si, že ekonomickou migraci etabluje už to "jít za lepším", nikoliv "jít za lepším a využívat sociální systém".
Ovšem Čechy nejsou primární destinací ekonomických přistěhovalců (kteří by chtěli žít ze státních příspěvků) a zrovna přistěhovalci nejsou hlavními hrdiny zdejších lidových vyprávěnek o zneužívání českého sociálního systému.
Linie podezírání z ekonomického přistěhovatelství ovšem v Evropě nejde jenom po barvě kůže (není přednostně rasistická), ale po ose Sever-Jih, Západ-Východ. (Čechovi stačí vyjet do Bavorska, Slovákovi do Čech)

ad 3
Premisa, že "imigrant Imigrant od začátku nedisponuje žádnými prostředky, kontakty ani potřebnou kvalifikací" také neplatí vždy a všude. Švýcaři se bouří proti přistěhovalcům i z naprosto opačného důvodu: mnozí přistěhovalci jsou kvalifikovanější - a tím berou místním práci, zaujímají vyšší platové pozice a způsobují růst cen nemovitostí. (Tento fenomén lze pozorovat i ve velkých evropských metropolích, Londýn budiž příkladem).

July 22, 2014 v 13.19
Není od věci "analyzovat" typy rasistických předsudků, a ...
... jako autor dojít k závěru, že jde v konečném důsledku o (ne)rovnováhu práce a kapitálu. Ale pokud čtu či slyším xenofobní projevy, cítím z nich jinou motivaci. Totiž (ne)rovnováhu soutěže (konkurence) a spolupráce, kdy solidaritu, sdílení až altruismus (obětavost) řadím na stranu spolupráce, oproti soutěži. Lidé jsou biologické bytosti. Ekonomika i ideologie jsou jen odrazem jejich boje o přenos genů do budoucnosti. Formy DNA, alely, chtějí žít, až dnešní proteinové tělo bude zase v atmosféře jako plynný dusík, CO2 a vodní pára. Cesty, strategie, jsou různé, a i jako různé mohou být účinné. Konkurence, prostá soutěž, je tou primitivnější, starší strategií. Spolupráce a různé formy symbiózy jsou ale také mnohem starší než lidstvo. A že v mimo-lidské přírodě existuje i obětavost, altruismus, je dokázáno (a teoreticky zdůvodněno Williams-Dawkinsovým The Selfish Gene).
Mezi principem soutěže a sdílení musí být hledána rovnovážná poloha. Není jedno lepší druhého. Komunisté doufali v druhé (a dnes již vesměs pochopili omyl), neoliberálové v prvé (a časem pochopí omyl), ale mimo čisté ideologie, v reálném světě, jde vždy o polohu mezi. Není jedna univerzální. Na polohu, kde se ustálí společensky přijatelné způsoby konkurenčního boje a společensky akceptovaná míra sdílení a solidarity, působí zajisté vlivy vnější (příkladmo obtížnější klimatické podmínky vyžadují užší spolupráci) ale i vnitřní, biologické (a zde mám na mysli právě genetické zdůvodnění altruismu; uvnitř rodiny, klanu, kmene je intuitivně snazší poskytnout ke sdílení své dosud výluční zdroje).
Je tedy dobré připustit si, že obecný humanismus je odvozen od biologických podmíněností. Všichni lidé jsou si geneticky příbuzní, ale v různé míře. Ochota ke sdílení směrem od rodiny k "bližnímu" jiné rasy klesá. A současně s klesajícím podílem alel téhož původu (po společném, různý počet generací vzdáleném předku) vzrůstá očekávání primitivnějšího, tj. konkurenčního, soutěžního chování druhého vůči sobě. Odtud xenofobie.
Silně sdílející či kooperativní soužití ovšem vůbec nemusí být geneticky stejnorodé (viz symbióza zcela různých druhů v přírodě), ale musí překonat onen strach. Podmínkou je (zažitá, potvrzená) důvěra. Jako když pyskoun, "ryba-čistič" může důvodně očekávat, že nebude spolknuta. Ochota k širokému sdílení a k široce pojímané solidaritě vyžaduje důvěru a bezpečí, a zároveň vytváří bezpečí a důvěru, neboť individuální rizika života lze lépe eliminovat uvnitř širšího solidárního společenství. Působí to i opačně: Pocit strachu, nebezpečí, nedůvěry, ohrožení zužuje okruh těch, s nimiž je jedinec ochoten své zdroje sdílet, či dokonce chovat se k nim altruisticky, až na elementární rodinu (nebo ani tu ne, ne každý prožil šťastné dětství).
Není náhodou, že sociálně vyspělá Skandinávie je současně bezpečná, kde se domy nezamykaly na kde v turistických chatách najdete svetry i spací pytle beze strachu ze zlodějů.

Rasisté či xenofobové jsou zajisté primitivní, ale jsou především ustrašení, nedůvěřiví. Strach je emoce, nelze ho (účinně) nikomu zakázat. Chceme-li xenofobii postupně mírnit, cesta vede přes rozšíření prostoru důvěry, prostoru bezpečí.

Tři "typy" rasistů, jak je popsal autor, pak lze spíše vystopovat ke zdroji jejich strachu, ať již reálnému nebo domnělému. Někdo se bojí o holý život, někdo o majetek, někdo o společenskou pozici (komparativní výhoda pro geny potomků - zase ten sobecký gen), a někdo o práci ...

Pravda, bylo by to snazší, kdyby spolupráce, solidarita i altruismus byly v mainstreamové debatě uznány za zdroj hodnot. Kdyby byla překonána naivní představa, že vše hodnotné vzniklo, vzniká a bude vznikat toliko z konkurence a že spolupráce a solidarita je pouhým kontraproduktivním přerozdělováním, jež z dopuštění soucitných úspěšných mírní jinak nezbytné utrpení neschopných. Ale to je již jiné téma...