Otevřme českou politiku cizincům

Jan Gruber

Jiří Dienstbier v rozhovoru pro Českou televizi minulý týden řekl, že by rád prosadil volební právo pro cizince, kteří mají v České republice trvalý pobyt, a otevřel debatu nad jejich participací na veřejném, politickém životě.

V žebříčku Indexu integrační politiky (MIPEX), který hodnotí sedm oblastí začleňování cizinců — vzdělávání, slučování rodin, trvalý pobyt, práci, získávání občanství, ochranu před diskriminací a účast na politickém dění, si Česká republika ve srovnání s dalšími evropskými státy nevedla dobře. V oblasti zapojení cizinců do politiky obsadila předposlední místo ze všech hodnocených zemí. Integrace migrantů do společnosti a veřejného života se zatím příliš nedaří.

Proto bychom měli uvažovat nad tím, jakým způsobem umožnit cizincům participaci na politickém životě. Nabízejí se dvě vzájemně provázaná řešení: otevřít politické strany všem cizincům ze zemí Evropské unie a těm, kteří mají v České republice trvalý pobyt, neboť dnes se členy poltických stran fakticky nemohou stát, a zároveň jim přiřknout volební právo.

U těchto lidí je již vybudován silný vztah k naší zemi. Proto se nemusíme obávat, že by snad mohlo dojít k rozvrácení našeho politického systému. Rozhodně by tak nehrozilo — jak vtipně poznamenal brněnský právník Petr Kolman — že „turistky ze Švédska v rámci letní dovolené ovlivní například kongres jihomoravské organizace Pirátské strany, ve které by se operativně staly členkami“.

Uzavřená společnost

V České republice žije takřka 440 000 cizinců a představují 4,2 procenta celkové populace země. V posledních letech můžeme pozorovat vytrvalý pokles cizinců ze zemí mimo Evropskou unii na našem území, přičemž naopak přibývá cizinců ze zemí Evropské unie, především ze sousedního Slovenska, Polska a Německa.

Stát se českým občanem je mnohem komplikovanější než v jakékoliv jiné zemi v Evropě. Počet cizinců úspěšně žádajících o české občanství neustále klesá. V roce 2001 jich uspělo přes šest tisíc, dnes na něj dosáhne přibližně šestnáct set. Je to dané poklesem počtu občanství udělených emigrantům z let 1948-89 a obětem rozdělení ČSFR, ale i zpřísňováním podmínek pro získání občanství.

Nejvyšší míru naturalizace mělo podle statistik Eurostatu Maďarsko (98 udělených občanství na tisíc cizinců ročně), následované Polskem (67) a Švédskem (50). Česká republika skončila v tomto žebříčku na posledním místě. V zemích Evropské unie je ročně udělováno v průměru dvacet tři občanství na tisíc cizinců, u nás jsou to pouhá čtyři.

Přestože jsou migranti v České republice systémově znevýhodňováni, nezdá se, že by se o tento problém veřejnost zvláště zajímala a snažila se o jeho nápravu. Foto Richard Beneš, Mediafax

Na vině je velice přísný zákon o státním občanství ČR (186/2013 Sb.), který nastavením podmínek pro získání občanství mnoho migrantů odrazuje. Současně praxe Ministerstva vnitra, jenž má udělování občanství na starosti, je dlouhodobě předmětem kritiky jak odborné veřejnosti, tak soudů. Stojí za připomenutí, že Nejvyšší správní soud přezkoumávající rozhodnutí ministerstva mnohá jeho rozhodnutí zrušil, neboť došlo k porušení zákona.

Přestože jsou migranti v České republice systémově znevýhodňováni — ať už oproti cizincům v jiných zemích EU nebo českým občanům — nezdá se, že by se o tento problém veřejnost zvláště zajímala a snažila se o jeho nápravu. Spíše naopak. Podle průzkumu CVVM z března letošního roku se více jak polovina občanů domnívá, že cizinců v naší zemi žije příliš mnoho.

Přesně osmdesát procent je přesvědčeno, že by Česká republika měla cizincům umožňovat pobyt jen za určitých podmínek. A na otázku: „Domníváte se, že každému, kdo má v úmyslu přijít do České republiky a žít zde, by to mělo být umožněno?“, odpověděly záporně takřka dvě třetiny respondentů.

Politický život

Nelze se proto divit, že zapojení cizinců do veřejného a politického života je bezmála zanedbatelné. Volit a být voleni mohou pouze cizinci ze zemí EU v evropských a komunálních volbách, k tomu se Česká republika zavázala přijetím dvou směrnic Rady. Migranti ze třetích zemí dnes volit nemohou vůbec.

Bylo by dobré zapojit do politického zápolení všechny cizince, kteří u nás dlouhodobě žijí a mají v České republice řádně povolený trvalý pobyt. Podle aktuálních statistik se jedná zhruba o 220 000 lidí. Na trvalý pobyt cizinci dosáhnou, řekneme-li to zjednodušeně, po pěti bezúhonně strávených letech v zemi na základě rozhodnutí státu, který má zájem na tom, aby zde tito lidé i nadále působili.

Lze uvažovat nad tím, že by nejprve dostali pasivní i aktivní právo na lokální a později i na dalších úrovních. Cizinci by měli být primárně integrováni v místech jejich trvalého pobytu, a měli by mít stejně jako jejich sousedé právo rozhodovat o tom, jakým směrem se v následujících letech vesnice nebo město vydá. Vždyť i oni jsou jejich součástí.

Dalším krokem, který je třeba podniknout, uvažujeme-li o integraci migrantů vážně, je změna zákona o sdružování v politických stranách (424/1991 Sb.). Podle současného znění mohou být členy politických stran pouze čeští občané starší 18 let. Nastává tak absurdní situace, kdy cizinci ze zemí EU mohou volit i být voleni v jistých typech voleb, ale nesmějí být členy politických stran.

Za určitých okolností se proto může stát, že ve vedení města zasednou pouze cizinci, ale nikdo z nich nebude členem některé z tuzemských politických stran. Tento zákon je třeba změnit a politické strany cizincům otevřít. Neboť právě strany s jasným programem a hodnotovým vymezením jsou a nadále by měly být pilířem našeho politického systému. Vytvářejí svorník mezi státem a společností, aktivizují občany a pomáhají při jejich zapojení do veřejného života.

Jiří Dienstbier svým vystoupením otevřel debatu o těchto otázkách. Kterou nejenže můžeme pokračovat po cestě evropské integrace v oblasti začleňovaní cizinců do společnosti, ale současně vysíláme vstřícné gesto cizincům žijícím v České republice, že o ně máme zájem a stojíme o to, aby zde nadále zůstali.