V žebříčku Indexu integrační politiky (MIPEX), který hodnotí sedm oblastí začleňování cizinců — vzdělávání, slučování rodin, trvalý pobyt, práci, získávání občanství, ochranu před diskriminací a účast na politickém dění, si Česká republika ve srovnání s dalšími evropskými státy nevedla dobře. V oblasti zapojení cizinců do politiky obsadila předposlední místo ze všech hodnocených zemí. Integrace migrantů do společnosti a veřejného života se zatím příliš nedaří.

Proto bychom měli uvažovat nad tím, jakým způsobem umožnit cizincům participaci na politickém životě. Nabízejí se dvě vzájemně provázaná řešení: otevřít politické strany všem cizincům ze zemí Evropské unie a těm, kteří mají v České republice trvalý pobyt, neboť dnes se členy poltických stran fakticky nemohou stát, a zároveň jim přiřknout volební právo.

U těchto lidí je již vybudován silný vztah k naší zemi. Proto se nemusíme obávat, že by snad mohlo dojít k rozvrácení našeho politického systému. Rozhodně by tak nehrozilo — jak vtipně poznamenal brněnský právník Petr Kolman — že „turistky ze Švédska v rámci letní dovolené ovlivní například kongres jihomoravské organizace Pirátské strany, ve které by se operativně staly členkami“.

Uzavřená společnost

V České republice žije takřka 440 000 cizinců a představují 4,2 procenta celkové populace země. V posledních letech můžeme pozorovat vytrvalý pokles cizinců ze zemí mimo Evropskou unii na našem území, přičemž naopak přibývá cizinců ze zemí Evropské unie, především ze sousedního Slovenska, Polska a Německa.

Stát se českým občanem je mnohem komplikovanější než v jakékoliv jiné zemi v Evropě. Počet cizinců úspěšně žádajících o české občanství neustále klesá. V roce 2001 jich uspělo přes šest tisíc, dnes na něj dosáhne přibližně šestnáct set. Je to dané poklesem počtu občanství udělených emigrantům z let 1948-89 a obětem rozdělení ČSFR, ale i zpřísňováním podmínek pro získání občanství.

Nejvyšší míru naturalizace mělo podle statistik Eurostatu Maďarsko (98 udělených občanství na tisíc cizinců ročně), následované Polskem (67) a Švédskem (50). Česká republika skončila v tomto žebříčku na posledním místě. V zemích Evropské unie je ročně udělováno v průměru dvacet tři občanství na tisíc cizinců, u nás jsou to pouhá čtyři.

Na vině je velice přísný zákon o státním občanství ČR (186/2013 Sb.), který nastavením podmínek pro získání občanství mnoho migrantů odrazuje. Současně praxe Ministerstva vnitra, jenž má udělování občanství na starosti, je dlouhodobě předmětem kritiky jak odborné veřejnosti, tak soudů. Stojí za připomenutí, že Nejvyšší správní soud přezkoumávající rozhodnutí ministerstva mnohá jeho rozhodnutí zrušil, neboť došlo k porušení zákona.

Přestože jsou migranti v České republice systémově znevýhodňováni — ať už oproti cizincům v jiných zemích EU nebo českým občanům — nezdá se, že by se o tento problém veřejnost zvláště zajímala a snažila se o jeho nápravu. Spíše naopak. Podle průzkumu CVVM z března letošního roku se více jak polovina občanů domnívá, že cizinců v naší zemi žije příliš mnoho.

Přesně osmdesát procent je přesvědčeno, že by Česká republika měla cizincům umožňovat pobyt jen za určitých podmínek. A na otázku: „Domníváte se, že každému, kdo má v úmyslu přijít do České republiky a žít zde, by to mělo být umožněno?“, odpověděly záporně takřka dvě třetiny respondentů.

Politický život