Jedním z hlavních témat dneška je přístup ke stále rostoucímu počtu imigrantů. Demonstruje se za lidský přístup, demonstruje se proti hrozbám, které taková migrační vlna může přinést. Nejsem si ale jistý, zda všichni diskutující pochopili, že už se nejedná o pouhou filosofickou diskuzi, ale o situaci s praktickým dosahem, která se dříve nebo později promění v realitu.

Dva špatné přístupy k problému imigrantů

V otázce imigrantů existují dva krajní špatné přístupy. První znamená postavit na hranicích Evropské unie ploty a strážní věže a každého, komu se podaří je překonat, bez milosti vracet nazpátek. Podobná řešení pomohou jen dočasně a za předpokladu, že takřka současně dochází k řešení skutečných příčin.

Druhý znamená naopak pustit téměř každého, kdo o to požádá, s výjimkou osob evidovaných v databázích jako příznivci teroristů. Uvádějí se důvody buď humánní nebo ekonomické, náklady na ochranu jsou prý dražší než následná pomoc migrantům.

Pokud by počty migrantů do České republiky zůstaly v řádech několika stovek či několika málo tisíců ročně, v podstatě by o žádný velký problém nešlo a takový postup by byl možný. Nedomnívám se ale, vzhledem k tomu, co se dnes ve světě děje, že do budoucna je takové řešení reálné. Současný stav je jen ukázkou toho, co nás při podobném přístupu čeká v příštích desetiletích.

Obě varianty, byť každá trochu jiným způsobem, působí poněkud sebevražedně a — byť nechtěně — vycházejí vstříc cílům těch, kteří zesílení současného exodu spustili. Ilegální migraci je třeba bezpodmínečně zastavit, ale zároveň uvolnit možnosti té legální.

Nezbývá tedy než se pokoušet hledat rozumné řešení kompromisu mezi restrikcí a určitou benevolencí. Ctitelé jednoduchých řešení budou takovou snahu označovat za bezradnost a je docela možné, že u některých z nich nepůjde o pouhé taktické pokrytectví.

Zatím máme určitý čas se na řádově vyšší počty připravit. Jedinou otázkou je, kolik let nebo snad měsíců máme v rámci Evropy na to, abychom takové fungující a smysluplné řešení našli.

Především je nutno si uvědomit důsledky ztotožnění dvou pojmů — islám a islamismus. Pokud radikálové chtějí uspět, potřebují, aby značná část muslimů chápala islamistické radikály jako představitele toho správného islámu.

Přesně takové ztotožnění dneska hlásají někteří čeští „antiislamisté“. Extrémy se přitahují a navzájem potřebují. Hlasatelům rovnosti mezi islámem a islamismem hrozí riziko, že budou fungovat jako nadháněči islamistů.

Svalovat všechno na islám je hrubé zjednodušení jinak komplikovaného vztahu. Zdrojem radikalizace, a to jakéhokoliv druhu, je především deziluze a pocit vykořenění, nemožnost řešit vlastní situaci v systému, kde žiji.

Miliony muslimů je nyní koncentrováno v utečeneckých táborech rozesetých po celé Evropě a cítí zlost, protože nedokážeme uspokojit jejich iluze. A další miliony Evropanů je naštvaných z toho, že by snad mohli přijít o současný rozumný standard životní úrovně.

Na tom je založena taktika islamistů. Část populace si zradikalizujeme doma, a ty, co se nechtějí nechat, naženeme do Evropy v takovém množství, že jim nebude možno splnit jejich sny a zajistit smysluplnou existenci.

Tábory plné lidí bez výhledu na důstojnou budoucnost se dříve nebo později změní v nová centra fundamentalismu. Bude to chvíli trvat, ale vzniklé problémy, kterým se v takovém stavu nelze vyhnout, provedou radikalizaci lépe než jakákoliv agitka.

Krize jako naděje

Velká diskuze se vede o solidaritě mezi státy skrze přerozdělování pomocí kvót. Pokud ale nejsou součástí uceleného a smysluplného plánu o tom, co bude následovat, pak jsou pouhým předstíráním, že máme řešení.

Migranti musí mít jistotu, že po nějaké ne příliš dlouhé „registrační“ době budou moci jít dle svého přání či potřeby. V záloze totiž čekají další miliony běženců ve stejné situaci. Je docela pravděpodobné, že nadcházející zima intenzitu migrace zbrzdí, ale to vůbec není důvod k jásotu. Po zimě přijde opět jaro.

Pokud se humanismus týká malého počtu lidí, je otázkou dobrého srdce a nějaké zdroje se vždycky najdou. Jestli proud migrantů násobně vzroste, skutečná zkouška z humanismu nás teprve čeká. Pak už se nejedná o dobrotu srdce, pak už jde o otázku, kde na to vzít. Skutečný humanismus civilizace není jen v gestech.

Pokud máme nad islamisty vyhrát, musíme je porazit nejen vojensky, ale i na frontě, na které jim — a nakonec i nám — záleží nejvíce. Nastává bitva o duše muslimů. Pokud si chceme uchovat svůj styl života, nemůžeme se zabarikádovat, ale musíme přesvědčit většinu muslimů, že náš sekulární přístup je životaschopnější než svět permanentního džihádu.

A hlavně také, že naše zásady, které hlásáme a kterých se dovoláváme, dokážeme uplatnit i v praxi. Nesmíme ale zapomenout, že jednou částí problému jsou i naši vlastní „džihádisté“.

Příchod velké vlny imigrantů poskytne nejen šanci k pokusu o politické etablování ctitelům jednoduchých řešení, ale pravděpodobně zhorší též situaci lidí jiné barvy pleti, kteří se u nás již usadili. Potřebujeme příklady integrovaných muslimů, ale potřebujeme také, aby se následně nestali cílem.

Tito lidé jsou totiž svým příkladem hlavními nepřáteli nejen islamistů, protože představují smysluplnou alternativu pro jejich potenciální cíle, ale i antiislamistů, protože narušují jejich vidění světa.

Nápor migrantů může trochu nečekaně přinést z dlouhodobého hlediska jeden kladný efekt: seriózní uvažování nad zásadními problémy. Pokud se chceme chovat humanisticky, bude to něco stát. Vysoké náklady na udržování racionálního systému by ale mohly vést k změně pohledu na fungování finančních toků.

Systém založený na vzájemném ekonomickém soupeření přináší bohatství, ale vzhledem k neustálému nárůstu podílu spekulativních operací se stává křehčím a zranitelnějším. Globalizace přináší výhody, ale přesunem pracovních míst do odlehlých oblastí světa oslabuje imunitu proti antisociálním a antidemokratickým nákazám.

Naše zkouška z humanismu nespočívá jen ve slušném přístupu k uprchlíkům, ale i ve schopnosti najít pro takový postup dostatek zdrojů.

Evropská unie si zatím nezvykla předcházet zásadním problémům včas a je smutné, že závažné potíže se dnes řeší pozdě a pod obavy vzbuzujícím tlakem. Pokud nás ale současná krize přiměje k hledání variant umožňujících zachovat zároveň i smysluplnou existenci i pro spodní části příjmové pyramidy, můžeme nakonec pomoci nejen imigrantům, ale i sami sobě.

Asi nám nezbyde než zaplatit za své hříchy a podělit se o část svého bohatství. Utečencům před důsledky války, kterou jsme svým jednáním pomáhali roztáčet, je nepochybně potřeba pomoci. Jenomže léčba, pokud má být účinná, musí řešit nejen důsledky, ale i příčiny. Řešení opravdu není jednoduché a nejsme jeho jediným činitelem. Začátek musí být na Blízkém Východě.

Pokud ale současné pokusy o řešení nepřinesou více než další zklamané naděje, dnešní diskuse kolem kvót pro migranty by se s touto perspektivou mohla časem jevit jako pouhá bouře ve sklenici vody.