Suverenita?
Ivan ŠtampachKvůli schválení kvót se z mnoha stran ozývá volání po podpoře našich vlastních rozhodnutí. Ivan Štampach ale připomíná, že pro fungování Evropy je přínosná právě integrace a napnutí sil jedním směrem.
V souvislosti s požadavkem solidárního rozdělení uprchlíků mezi evropskými zeměmi se znovu připomíná suverenita. Tentokrát to nečiní jen uvadlý blok tohoto jména založený kdysi Janou Bobošíkovou. Kritizují se kvóty a říká se „Ne Bruselu!“, aniž by to musela takto formulovat hned fašizující strana, která má toto protibruselské heslo v názvu vedle označení Národní demokracie.
Suverenitu tentokrát hájí ve svorné jednotě sociální s občanskými demokraty a s nimi komunisté. Jistě by bylo přiměřené politické tradici sociální demokracie, která je v čele vlády, kdyby byla ochotna přijmout přiměřený počet běženců.
Na humanitu a solidaritu strana v obavách z rozzuřeného a mizerně informovaného voličstva zapomněla. Proto musela vláda strpět hanbu a podrobit se rozhodnutí Bruselu. Po návratu domů sice ujistili veřejnost, že nepůjdou slovenskou cestou a nebudou se s Bruselem soudit, kvóty se však vládě pořád nelíbí. Sněmovna ji v tom podporuje.
Suverenitou či svrchovaností se míní tradiční vlastnost státu, že jeho moc (zákonodárná, výkonná a soudní) nemá nad sebou žádnou další instanci. Její nositelem býval vladař. V demokracii je suverénem stát, popřípadě lid.
Útvary, které mají území, obyvatelstvo i státní moc, ale jsou aspoň v některých ohledech podřízeny mocenskému centru umístěnému mimo jejich území, nejsou státy v plném smyslu toho slova. Mohou to být závislá území jako Jersey nebo ostrov Man, suzerénní útvary jako Cookovy ostrovy či Andorra.
Proměny svrchovanosti
Jenže suverenita není dnes absolutní hodnotou ani v tak řečených samostatných státech. Demokratický stát jako instituce není suverénní ani vůči svým občanům. Omezuje svou suverenitu systémem závazných mezinárodních dokumentů a ústavního pořádku ve prospěch občana a občanů. Jako státní příslušník demokratického státu nejsem poddaným, nýbrž občanem.
Někdejší poddanství přešlo v pozici občana absolutistického státu. Bylo to tak v monarchiích typu Svaté říše římské ve 2. polovině 18. století s tím, že závislá pozice občana přetrvávala i v postupně vznikajících demokraciích. Pozvolna se prosazoval princip, že občan může činit vše, co mu zákon nezabraňuje činit, kdežto stát může konat jen to, co mu zákon umožňuje (tedy povoluje nebo ukládá) konat.
V demokracii sice patřím jako občan ke státu a stejně tak k němu patří například obce. Ale zároveň jsem partnerem státu. Stát, občan nebo obec jsou právními subjekty a vstupují do právních vztahů. Mohou se ocitnout i v konfliktu se státem a spravedlnost se může ukázat na straně občana proti státu.
Dobrovolně jsme jako Česká republika vstoupili roku 2004 do Evropské unie. Tím jsme jí předali některé státní pravomoci. Některé otázky zůstávají ve výlučné kompetenci členských zemí, ale v unii existuje i rozsáhlá sdílená suverenita. Unie má kompetenci na základě přímého demokratického delegování moci, a i proto musí její rozhodnutí každý členský stát, od nejmenšího do největšího, implementovat, tedy začlenit do svého státního práva.
Tato moc je legitimizována přímo volbou do Evropského parlamentu a nepřímo rozhodnutími demokraticky ustavených nejvyšších představitelů členských států v Evropské radě. Evropská komise je závislá na důvěře Evropského parlamentu.
Pouze jako mohutný útvar se společným směřováním obstojí Evropa vedle takových mocností jako jsou USA, Rusko a Čína. Dokonce i pro nečlenské evropské demokratické země je EU jistou garancí. Proto má smysl další integrace EU a její postupný přechod od dnešního víceméně konfederativního uspořádání k podobě federace. Podle některých politologů i za současného stavu jsou členské státy spojeny těsněji než státy USA.
Nechtěl bych žít ve státě, který byl absolutně suverénní, tedy i vůči občanům. Chci například, aby Evropský soud pro lidská práva (který patří pod jinou evropskou strukturu, totiž pod Radu Evropy) měl možnost přimět Českou republiku, aby respektovala mé občanské svobody a lidská práva, pokud by je náš stát nedodržoval a nedomohl bych se jich ani u Ústavního soudu.
Samozřejmě, že se sdílená suverenita neuskutečňuje vždy ideálně. Může se přihodit, že lid některého státu přivede k moci vládu odhodlanou uskutečňovat demokratické a sociální reformy, ale částečně jednotná hospodářská politika unie bude tyto reformy zpomalovat nebo se je bude pokoušet blokovat.
Jsme-li oddáni myšlence ekonomické demokracie, mohli bychom být v pokušení oslabovat v zájmu tohoto ideálu evropské vazby. Tedy prosadit sociálnější pořádky proti Evropě. Norsko vypadá jako stát, který hájí výjimečnou kvalitu své demokracie v distanci od EU. Přesto však stojí za úvahu, že je lepší prosazovat takovou vizi pomaleji spolu s evropskou osmadvacítkou než rychle bez ní a proti ní.
Kvóty nám nenadiktoval Brusel. Proporční rozdělení uprchlíků jsme si řádně my, Evropané, prostřednictvím svých zástupců odhlasovali v Evropské radě. Většina rozhodla, menšina se musí podřídit. V jiných kauzách zase budeme my součástí většiny a jiné státy budou nespokojeny. Menšina není rozdrcena a může se pokoušet získat pro jakékoli své stanovisko širší podporu.
Ostatně v Evropském parlamentu se všichni poslanci zvolení v České republice nesolidarizují se současnou vládní politikou ohledně migrantů. I zde vedle státní a regionální příslušnosti svou roli hraje politický program a svědomí.
19. 11. 2015
Suverenita a Evropská unie
Vážený pane Štampachu.
Byl mi doporučen Váš článek Suverenita ze dne 5. 10. 2015 v Deníku Referen-dum-Domov. Váš způsob obrany evropské integrace za účinný. Mám jen dvě po-známky, byť i poněkud delší.
První se týká vztahu My (ČR) a Evropa (EU).
Cituji Váš text: Dobrovolně jsme jako Česká republika vstoupili roku 2004 do Evropské unie. Tím jsme jí (EU) předali některé státní pravomoci. Některé otázky zůstávají ve výlučné kompetenci členských zemí, ale v unii existuje i rozsáhlá sdílená suverenita.
Považuji slovo dát, předat za nešťastné a nevýstižné.
Předat znamená, že jsme někomu něco dali – a už to tudíž nemáme.
Skutečnost: Vyměnili jsme část suverenity státu střední velikosti za podíl na su-verenitě obrovského celku.
ČR představuje v EU 2% obyvatel – a
naše zastoupení v parlamentu EU díky pozitivní diskriminaci malých představuje
21 křesel českých poslanců = 2,8% ze 751 členů parlamentu.
Problém je v našem vnímání. Největší důvěře z politiků se těší starostové, jistě i proto, že mají nejblíže k voličům.
Jestliže má prezident větší důvěru než vláda či parlament, pak je to jeho zviditel-něním – i tím, že nemusí dělat mnoho nepopulárních rozhodnutí.
Suverenita se vztahuje ke státu. Vlastní stát jsme dlouho neměli. V tomto smyslu nebyl český národ dlouho suverénní. Přesto byl náš nejprudší rozmach od roku 1848 do 1. světové války – tedy bez samostatnosti, ale ve velkém celku R-U.
Československo vzniklo v době, kdy se vlády snažily zajistit státům co největší autarkii – což snižovalo mezinárodní dělbu práce. Průmysl naší republiky trpěl malostí našeho vnitřního trhu a skladbou v níž převažoval lehký průmysl, který rozpadem R-U ztratil většinu odbytišť.
Milníkem na cestě k vyhlášení samostatnosti je Washingtonská deklarace z 18. října 1918. Pravděpodobně byly jednotlivé verze Washingtonské deklarace kon-sultovány denně od 13. do 18. října s ministerstvem zahraničí. Sám Masaryk o ní píše, že se snažil připodobnit ji podobným aktům USA.
Cituji také z druhého odstavce deklarace:
Máme za to, že svoboda jest prvním požadavkem federalizace, a jsme přesvědčeni, že svobodní národové střední a východní Evropy snadno utvoří federaci, jestliže to shledají nutným.
TGM tedy počítá s možností vytvoření většího celku.
Byla první republika suverénní – když každou mezinárodní dohodu „konsultova-la“ s příslušnými místy? Ne už s Washingtonem, ale za války i po válce hlavně s Paříží. Při zakládání naší armády měla hlavní slovo Francie. Už na Sibiři byl veli-telem naší armády generál Janin. Generál Pellé byl náčelníkem generálního štábu a od června do října 1919 byl vrchním velitelem naší armády. Za první republiky byla francouzština prvním oficiálním jazykem (němčina měla být druhým úředním jazykem).
Vtip z doby socialismu o druzích státu:
Imperialistické státy se vměšují do záležitostí jiných států
neutrální státy se nevměšují do cizích záležitostí
socialistické státy se nevměšují ani do vlastních záležitostí.
Od vlády přes parlament, politické strany a média máme problémy s pojmem Bru-sel. Jsou to oni, nebo jsme to také my v Bruselu?
Kdybychom mohli být od počátku účastníky evropského integračního procesu, snadněji bychom si zvykli na to, že Brusel, Štrasburk a další sídla evropských institucí jsou naše. Brusel kritizují komunisté, kteří v zájmu Sovětů zabránili nejen naší republice podílet se na sjednocování Evropy, ale naše média nesměla uveřejnit ani jakoukoliv pozitivní zmínku o evropském sjednocování.
Druhá poznámka:
Citát: Jsme-li oddáni myšlence ekonomické demokracie, mohli bychom být v pokušení oslabovat v zájmu tohoto ideálu evropské vazby.
Pozor na pojmy. Z hlediska ekonomiky jsme velmi liberálním státem, který určuje vztah ekonomiky zákony a vlastnickými vztahy. Obávám se, že v ekonomice ne-může být demokracie. Povšimněme si poučení Německa z doby po kapitulaci v listopadu 1918
Po první světové válce proběhla v listopadu 1918 demokratická revoluce v Německu, svrhla císaře a na mnoha místech se zakládaly rady (sověty) dělníků, vojáků, námořníků atd.
V únoru 1919 se němečtí komunisté (s moskevskými instruktory) snažili o revo-luci, která by předala moc nad výrobními prostředky dělnickým sovětům (radám). Komunisté, spartakovci a další levicové síly prohlásili za cíl únorové revoluce hospodářskou demokracii.
V ekonomické sféře zřejmě nebude demokracie, ale ekonomická činnost podléhá zákonům a kolektivním smlouvám.
Evropská integrace překáží/vadí dvěma silám: krajní levici i pravici.
Jsem přesvědčen o nutnosti našeho začlenění do EU – přičemž může dojít k změ-nám současné formy.
Citát česko-německého marxisty
KOLMANN, Arnošt (Ernst): Zaslepená generace, 2005. str. 221
… Fierlinger, s nímž jsem se stále více přátelil, (se) ještě v roce 1943 zabýval utopickou myšlenkou „spojených států evropských“. … Lenin …dokazoval, že je toto heslo za kapitalismu neuskutečnitelné …
Z toho vyplývá, že Spojené státy Evropské – jen pokud budou socialistické (sa-mozřejmě dle moskevského typu).
Jak si Moskva představovala přátelství mezi svými vazaly předvedla i zásahy do organizace kontaktů.
Rok po únoru se nenápadně rušily svazy přátelství, například československo-polského. Všechno přátelství mělo organizovat vztahy mezi jednotlivými národy a Moskvou.
Současná EU může poskytovat příčiny k nespokojenosti, ale proměřujme je s naší nespokojenosti s našimi poslanci, ministry a prezidentem. Z tohoto hlediska jsou projevy nespokojenosti přirozené, ale významnější jsou výhody plynoucí z prosto-ru, v němž žije půl miliardy lidí. V tomto soužití mají všichni občas pocit chybějící suverenity. Ale na naší planetě už není prostor pro zcela suverénní státy.
Josef Škrábek