Pro intelektuální uchopení pocitu diskriminace na základě pohlaví nám může být nápomocná kniha Frantze Fanona Černá kůže, bílé masky. Vypravěč — černé „já“ — popisuje svou frustraci z pochopení druhořadosti své existence poté, co přijel z Martiniku do Paříže a zjistil, že je navzdory francouzskému vzdělání v očích mnoha lidí „obyčejný negr“, v očích jiných je chytrý a vzdělaný navzdory barvě pleti.

Černé „já“ se dále snaží nalézt uznání ostatních buď jako západní vzdělanec, nebo jako hrdý příslušník své rasy, ale při snaze zapadnout mezi bílé se neustále setkává s tematizací svého rasového původu a proti domnělé a idealizované iracionalitě a přirozenosti černé rasy bílý muž vždy staví svou racionalitu a pokrok.

Věřím tomu, že mnoho žen mohlo projít podobným procesem jako fanonovské fiktivní „já“. Většina z nás četla alespoň některé z „chlapeckých“ románů a možná jsme si představovaly, že jsme Vinnetou nebo někdo z Rychlých šípů. Dětství jsem strávila ve společnosti dívek a mladých žen, které se snažily žít podle pseudoindiánských zásad Woodcraftu a které se nijak nelišily od desexualizovaných Foglarových hochů.

Ale podobně jako fanonovské „já“ najednou pochopí, že „je jen objektem uprostřed jiných objektů“, i mladá žena se jednoho dne probudí a zjistí, že je oním Druhým pohlavím, „determinována zvnějšku“, rozštěpená na subjekt a objekt.

Jediným ve společnosti uznávaným nulovým bodem a pravým subjektem je bílý muž, od něhož jsou veškeré další existence odvozené (připomeňme si například formulaci „útok si vyžádal sto lidských obětí včetně žen a dětí“ místo mnohem logičtější „zemřelo sto mužů, žen a dětí“ nebo prostě jen „lidí“).

Žena zjistí, že je spíš než jedním z hrdinů Rychlých šípů onou dívkou, která chlapcům ušila vlajku, a spíš než Vinnetouem bude indiánskou squaw (nebo přinejmenším naší představou o ní), která věrně čeká v teepee a pucuje mokasíny.

Ženy jakožto mocenská menšina mají svá specifika podobně jako každá marginalizovaná skupina a já si myslím, že v jejich případě jde o předpokládané silné spojení s takzvanou přirozeností. A tak i když už se snad považuje za nepřijatelné tvrdit například, že černá rasa je přirozeně méně inteligentní, je zcela v pořádku hájit stanovisko, že ženy přirozeně postrádají politický talent.

↗

Šátek považujeme za diskriminaci, zároveň jsme ale přesvědčeni, že ženy mají jaksi „přirozeně

V tomto ohledu je též signifikantní, že Frantz Fanon ve své knize Černá kůže, bílé masky o ženách téměř nepsal, a pokud ano, tak jedině kriticky a z feministického pohledu nepřípustně esencialisticky, a to jak o černých ženách, které se snaží „vybělit“ svou rasu manželstvím s bělochem, tak o běloškách trpících nejrůznějšími obsesemi spojenými s domnělou zvířecí sexualitou černých mužů (autor sám se pak — jak je známo — s jednou běloškou oženil a poněkud nepřesvědčivě se hájil, že barva pleti v lásce nehraje roli).

Vzhledem k tomu, že ženy skutečně v našem státě až na pár drobností nemají legálně odlišný status od mužů a naše společnost je posedlá jednoduchými a jednoznačnými pravdami, nenabízí se na první pohled pro statisticky „ženská“ a „mužská“ povolání jiné vysvětlení než biologické určení.

Když se jeden můj kamarád pohoršoval nad absencí žen v seznamu devíti možných kandidátů na českého prezidenta a jednomu komentujícímu, který v té situaci neviděl žádný problém, odpověděl otázkou „A ty jsi z těch, co si myslí, že je to náhoda, nebo že je to přirozené?“, uvědomila jsem si, že mnoho mužů i žen by „přirozenost“ jako vysvětlení považovalo za zcela rozumné.

Nabízí se srovnání s islámským pojetím pohlaví. Takzvaná ortodoxní islámská doktrína ženám řekne: „Jste jiné (horší) než muži, a tak se musíte jinak chovat, jinak oblékat apod.,“ západní společnosti dají ženám všechna shodná práva s muži, ale ponechají mnoho ze starých struktur, a tak když se ženy snaží dostat na mocenské pozice, narážejí právě na ty představy o přirozenosti, které ženám v jiných částech světa předepisují zahalovat si vlasy.

Ironií je, že v některých zemích se ono pojetí odlišnosti žen od mužů šátky nebo podobnými vnějšími znaky vyčerpá a ženy je možno vidět na typicky „mužských“ pozicích častěji než v zemích, kde právní předpisy ani kulturní normy mezi ženami a muži nerozlišují tak očividně.