Konec svobody vyznání?

Ivan Štampach

Objevují se hlasy, které chtějí muslimům odepřít svobodu vyznání. Ivan Štampach ale ukazuje, že některé muslimské státy jsou v prosazování lidských práv dále než my. Kdy si například i v našem státě zvolíme prezidentku?

Vyrojilo se dost textů zpochybňujících svobodu vyznání. Někteří prostě jen nesnesou islám jako jiné náboženství. Důležité však je stanovisko těch, kdo nehájí své například křesťanské přesvědčení, nýbrž zpochybňují právo islámu na svobodnou existenci tvrzením, že islám sám svobodu jiných potlačuje. Snad stojí za připomínku, že svoboda vyznání byla formulována v revolucích na konci 18. století v situaci, kdy se domácí křesťanství chovalo podobně jako dnes islám v takzvaném Islámském státě nebo v Saúdské Arábii, jejíž reprezentant nedávno navrhl, aby kritika náboženství byla ve všech zemích prohlášena za trestnou, a která brutálně trestá obhájce občanských svobod a lidských práv.

Svoboda vyznání je svobodou pro rovnoprávnou existenci náboženských společenství v pluralitní, otevřené společnosti. Není to však svoboda pro jakékoli pokusy náboženských organizací svobodu omezovat. Je nutno hájit svobodu náboženských organizací vznikat, vyvíjet činnost a získávat stoupence. 

Není to však svoboda potlačovat rovnoprávnost mužů a žen, není to ani svoboda nutit dospělým potomkům manželské partnery. Proto ke svobodě vyznání patří stejně i to, že stát je povinen bránit svobodu vyznání jednotlivce proti náboženské organizaci, která svobodu vyznání a jakoukoli jinou svobodu omezuje, pokud se takový případ vyskytne.

Mýlí se, nebo lžou ti, kdo tvrdí, že islám nemůže mít svobodu vyznání, protože by to znamenalo, že by v naší demokratické společnosti byla přinejmenším v některých bodech nebo na některých místech zavedena šária a naše tradiční svoboda by vzala za své. Zde je nutno uvést, že svoboda vyznání v žádném případě neznamená, že pro některé občany (a další obyvatele) státu platí přednostně vnitřní předpisy daného náboženství.

Demokratický stát může recipovat jednotlivé prvky náboženského práva. Činí to třeba v případě kanonického práva římskokatolické církve, kdy uznává jako uzavřený před příslušným úředníkem veřejné právy i sňatek vykonaný podle vnitřních předpisů církve. Nepřipouští však už to, že by takové manželství bylo nerozlučitelné. I církevně uzavřené manželství lze před orgánem státu rozvést. Stát si zachovává suverenitu a recepci církevního práva by mohl kdykoli zrušit.

Někdy rozpor liberálních principů státu s náboženskými předpisy vytvoří problém. Demokratické státy tradičně uznávají obřízku novorozenců na příklad v židovském náboženském společenství. V Německu se však soud vyslovil, že jde o nelegitimní zásah do tělesné integrity, aniž by dotčený mohl projevit svou vůli. Tendence obřízku zakázat byla pak označena židovskými a islámskými organizacemi jako ohrožení svobody vyznání. Kauza se řeší.

Kdo neprosazuje lidská práva?

Náboženské autority islámu v Evropě se snaží vyrovnat s liberálními principy, aniž by ztratily své přesvědčení. Co se týče rovnosti pohlaví, Charta evropských muslimů vyhlášená roku 2002 islámskými organizacemi z dvaceti osmi evropských států ve svém článku 7 mimo jiné říká:

„Islám vyzývá k rovnosti mezi muži a ženami v rámci lidské důstojnosti a vzájemné úcty a za vyrovnaný život považuje takový, ve kterém se v harmonickém vztahu vzájemně doplňují muž se ženou. Jednoznačně odmítá veškeré názory a praktiky, které poškozují ženy nebo je připravují o jejich zákonná práva, bez ohledu na tradice a zvyky některých muslimů. Islám naopak potvrzuje nezastupitelnou roli žen ve společnosti a zásadně se staví proti využívání žen a zacházení s nimi jako s pouhým objektem touhy.“

V tomto textu závazném pro evropské muslimy můžeme číst odlišné odstíny ve srovnání s tradičními dokumenty OSN a evropských struktur o lidských právech. Vidíme však dalekosáhlou snahu o vyrovnání se s ústavními principy evropských států.

V různých zemích s převládajícím islámem vypadá vztah státního práva a islámské právní tradice různě. V některých státech, a zde musíme opět připomenout Saúdskou Arábii i některé další země Arabského poloostrova, je úroveň lidských práv (včetně rovnosti a plných práv mužů i žen) na otřesné úrovni. Je však třeba si také uvědomit, že tamní obyvatelstvo tvoří zhruba dvě procenta muslimů celého světa.

V Indonésii, zemi s největším počtem muslimů, zastávala v letech 2001—2004 prezidentskou funkci Megawati Sukarnoputri. Foto Archiv redakce

Podívejme se na zastoupení žen ve vysokých politických funkcích islámských zemí. Zjistíme, že Fawtia Koofi byla od roku 2005 místopředsedkyní afghánského parlamentu a roku 2014 kandidovala na prezidentku. Lala Shevket (původním povoláním profesorka medicíny) byla v letech 1993 až 1994 tajemnicí státního sekretariátu Ázerbájdžánu, rezignovala na protest proti korupci ve vládních kruzích, založila opoziční stranu a kandidovala na prezidentku.

Sheikh Hasina byla předsedkyní vlády Bangladéše v letech 1996—2001 a v dalším období je jí od roku 2009 dosud. Khaleda Zia byla předsedkyní bangladéšské vlády v obdobích 1991—1996 a 2001—2006. Prezidentskou funkci v Indonésii, zemi s desetinásobným počtem muslimů oproti Saúdské Arábii a největším na světě, zaujímala v letech 2001—2004 Megawati Sukarnoputri.

V jedné z evropských islámských zemí, v Kosovu, je prezidentkou od roku 2011 Atifete Jahjaga. V postsovětském Kyrgyzstánu s většinovým zastoupením islámu (sedmdesát pět procent obyvatel) byla po takřečené tulipánové revoluci vynesena voličskými hlasy do funkce prezidentky deklarovaná ateistka Roza Otunbayeva.

Smutný byl konečný úděl Benazir Bhuttové, která však byla v Pákistánu, zemi s druhým největším počtem muslimů, předsedkyní vlády ve dvou obdobích: 1988—1990 a 1992—1996. V africkém Senegalu s devadesáti čtyřmi procenty obyvatel islámského vyznání byla Mame Madior Boye v letech 2001—2002 předsedkyní vlády (a předtím ministryní spravedlnosti). V letech 2013—2014 ji následovala Aminata Touré.

V Mali se stala roku 2011 předsedkyní vlády Cissé Mariam Kaidama Sidibé. V mezinárodně neuznané Turecké republice na severním Kypru je od roku 2013 předsedkyní vlády Sibel Siber.

Je tedy zřejmé, že politická pozice žen v islámském světě není nápadně horší než u nás, jinde v Evropské unii a v západním světě vůbec. V České republice jsme se prezidentky ani předsedkyně vlády dosud nedočkali.

Argumentace o nerovném postavení žen a jiných prohřešcích proti občanským svobodám a lidským právům je jednostranná. Nelze ji použít jako ospravedlnění pro omezení svobody vyznání a svobody projevu. Především je tragikomické, když nemalé skupiny lidových vůdců nebo dokonce politiků parlamentních stran chtějí potrestat muslimy za porušování lidských práv porušením jejich vlastních lidských práv.

    Diskuse
    LV
    August 24, 2015 v 11.12
    Gender gap index říká něco jiného
    https://en.wikipedia.org/wiki/Global_Gender_Gap_Report#/media/File:2013_Gender_gap_index_world_map,_Gender_Inequality_Distribution.svg

    Pět nejhorších zemí na světě
    Jemen. Pakistán, Čad, Sýrie, Mali
    všechno země s převažující muslimskou populací

    dalších pět zemí od konce
    Iran, Pobřeží slonoviny, Libanon, Jordánsko, Maroko.
    ve všech těchto zemích tvoří vyznavači islámu nejpočetnější skupinu

    dalších pět zemí
    Mauretánie, Saudská Arábie, Egypt, Omán, Etiopie


    Tedy z 15ti zemí s nejhorším postavením žen (ze zemí, kde máme data) je nemuslimská pouze Etiopie a Pobřeží slonoviny, které sice nemá muslimskou většinu, kde ale muslimové tvoří 40% tj. největší skupinu (zbytek tvoří 30% křesťanů a 30% animistů)

    Další místa
    Alžír, Turecko, Bahrain a Tunis

    Tedy ani poměrně sekulární země jako Turecko, kde ženy získaly volební právo dřive než na katolickém jihu Evropy, a Tunis, který zrušil polygamii, tuším už 1956, jako neislámskou, si nevedou dobře.
    August 24, 2015 v 22.02
    Co člověk nehledá, nenajde
    Kdo hledá, najde to, co hledá.

    Nechat si na https://en.wikipedia.org/wiki/Global_Gender_Gap_Report setřídit tabulku je snadné. Číst ji pak lze různě.

    Například si můžeme povšimnout, že mezi deseti nejlepšími státy není ani jeden, kde by převažujícím náboženstvím byl islám. Anebo toho, že většina z těch deseti, snad jen s výjimkou Nikaraguy, má muslimskou menšinu početnější než Česká repulika.

    Nad hodnocením České reubliky můžeme rozjímat, zda je důležitější, že překonáváme Japonsko, anebo že zaostáváme za Maďarskem, Řeckem a Slovenskem. Indonésie zůstává sice za námi, ale jen těsně. Menší než u nás je nerovnost mezi muži a ženami například v Ázerbájdžánu, Albánii, Senegalu nebo Bangladéši.
    MP
    August 25, 2015 v 13.00
    Škoda
    Škoda té části o ženských právech v zemích s převažujícím muslimským vyznáním. Zastínila to, co na textu je dobré a zač se sluší autorovi poděkovat: Jasnou a přesnou interpretaci pojmu svobody náboženství.

    Honzovi Macháčkovi
    Ten žebříček, při vši neúctě k České republice právě v této oblasti, vypovídá o jediném. O neschopnosti zvolit kriteria překrývající propastně rozdílné kulturní situace. Abych vzal jedno z diskutovaného článku: Zatímco Gro Harlem Brudtlandová je v daném kontextu signifikantní pro postavení norských žen, Indira Gandhiová pro postavení indických už mnohem méně; A jak mám brát vážně žebříček, ve kterém ČR zaostává za zemí se zřetelně vyšším podílem negramotných žen než mužů?

    JP
    August 25, 2015 v 13.33
    Obřízka v německém právu
    Je nutno poněkud korigovat údaj autora, že v Německu se ohledně obřízky "kauza řeší".

    Skutečný stav je takový, že poté co kolínský soud ve druhé instanci rozhodl, že obřízka provedená na dítěti (novorozenci) je aktem násilného narušení tělesné integrity, zvedla se taková vlna rozhořčených protestů ze strany jak muslimské, tak i (ortodoxně) židovské komunity, že německý stát rezignoval, a v jakési podivné právní konstrukci zákonem ustanovil, že to, co fakticky je násilným aktem proti dítěti, není trestné, pokud se tak provádí z religiózních důvodů (a pokud tento akt bude proveden "odborně").

    Jinými slovy, německý stát povolil a schválil krvavý útok nožem na tělo novorozence, když se tak děje z náboženských motivů.
    August 26, 2015 v 8.53
    Možná při tom novorozenec neutrpí větší újmu než při propíchnutí uší.
    JP
    August 26, 2015 v 11.43
    Nemám vědomost o tom, jaké zdravotní újmy novorozenec může či nemůže utrpět při propíchnutí uší; ale obřízka novorozence mužského pohlaví je zcela evidentně velice agresivní, krvavý a bolestivý zákrok, a byly dokumentovány i případy končící smrtí.
    August 26, 2015 v 18.37
    zažíváme obdobu hlsneriády
    nejen česká ústava zajištuje svobodu vyznání ale i mezinárodní pakty. Jiná věc je registrace dle zákona o církvích. Ministerstvo kultury ostatně dělalo analýzu o uplatnění podmínek tohoto zákona a není to jednoznačné.
    Nadřazenost světského práva nad církevním tam kde jde o kolizi je také snad v Evropě samozřejmá - tím se to v podstatě celé redukuje problém na rozlišování normální konfese a podhoubí fanatismu, organizovat hilsneriády je zbytečné.
    Fanatismus je opravdu problém. Ale fanatici se zjevně vyskytují mezi katolíky, pravoslavnými, židy či muslimy. Kvůli tomu netřeba formovat nenávistné protimuslimské milice, které žijí spíše z mýtů o muslimské realitě.
    August 27, 2015 v 12.01
    Souhlasím s panem Štampachem i Dolejším
    To nejohavnější na současné situaci je nenávist. Ať otevřete, co chcete, vždycky se na vás vylije. Kruci - kde jsou křesťanské a evropské hodnoty? Kam zmizela tolerance? K čemu budou dobré znovu postavené ploty? O co se pořád tak bojíme, že se nám z toho odkrvují mozky? Z vystoupení Kláry Samkové v nedávných Událostech - komentářích se mu dělalo zle. Pan Štampach jen upozornil, že nejsme takové hvězdy, za jaké se pokládáme, nic víc, nic méně. Čeká nás všechny velmi složité období, ta burcovaná nenávist není k ničemu. Bude vše jen zhoršovat.