Petr Mach se tváří jako westernová postava. S koltem u pasu brání své městečko plné buranů, rozdává jim kvéry, aby mohli prodávat své umaštěné a „tradiční“ fazole a číhat na každého zbloudilého Mexikána. S podporou miliardáře Valenty proto razí heslo „Zbraň každému rozumnému člověku".

V českém salónu se ovšem pohybuje ještě jedna klasická figura: zestárlý šerif Václav Klaus, jehož kariéra už měla být u konce. Ale chaos světa jej zavolal ještě jednou, do poslední bitvy, války proti migraci...  Vytasil se s knihou Stěhování národů s.r.o. — konspirační teorií o řízení uprchlické krize evropskými elitami.

Klaus se nicméně vrací prakticky kvartálně a působí stejně zmateně jako Svobodní, kteří se dřív nebo později stejně postřílí za svitu žárovek a potření pomazánkovým máslem.

Proč tedy o Svobodných a Klausovi vůbec ztratit slovo? Protože jejich přímočarost a věrnost idejím nechtěně obnažují jádro ideologie, které čelíme denně: ekonomická nespoutanost jedince je cennější než demokratická rovnost nebo solidarita.

Z osvícenského projektu zůstala jen volnost, ovšem osekaná na svou finanční rovinu, majetek a deregulace trhu. Ekonomie se stala althusserovskou poslední instancí. Nejde o chamtivost a nenasytnost zbohatlických jedinců, ale o samotné struktury každodennosti.

Jak to funguje? Málokdo chce otevřeně mluvit o penězích, „kalkulovat“ a přepočítávat lidské životy do tvrdých měn. Finanční motivy se proto přesouvají a skrývají pod kulturní aspekty. Jako když vám sen přetvoří skutečný zážitek do surreálné scény plné zvířat, klaunů a mrtvých příbuzných. Pod vší tou blábolivou veteší promlouvá skutečné jádro problému. Podobně i ekonomie je všude a nikde.

Na bezdomovce se nebude plýtvat penězi, protože nepracují, a integrace romských dětí nám nepustí žilou, protože Romáci jsou nepřizpůsobiví. Naopak školné stále vykukuje na hraně zítřka, protože to studenty motivuje, více si váží příležitosti studovat a tak dále a tak dál. Nikdo nezdůrazňuje cesty penězovodů, a přesto je to jediná hra ve městě.

Stejně i volání honáků kapitálu po právu na zbraň a svobodě rozumných je jen snahou ochránit majetek a případně střílet lůzu, která majetek nemá. A ošlehaný maršál Klaus nemá takové přesuny zapotřebí vůbec. Se senilní sebejistotou jde přímo k věci: uprchlíci se nám nevyplatí. „Má tady být malá libanonská restaurace, ale ne rozvracení naší kultury,“ plánuje podnikatelsky Klaus podle britského vzoru „potřebujeme ještě Indy, když už máme recept na kari?“

Problém je, že většina smysluplných věcí se podle logiky „má dáti, dal“ nevyplácí. Vyplácí se přátelství? Většinou ne, peklo jsou ti druzí a pořád po vás něco chtějí. Vyplácí se odpoledne strávené u prarodičů? Ne. Vlastně samotný život se nevyplatí — je to jen „smrtelná choroba přenášená pohlavní cestou“. A co Klaus? Ten se nám sakra nevyplatil.

Celé mé generaci vypálil privatizační cejch. Byli jsme zrozeni do společnosti, v jejímž kulturáku se zhaslo a společně se státním majetkem bylo ukradeno i vědomí soudržnosti, solidarity a obecného blaha. Babiš pak zprivatizoval média a plundruje i politiku. My ostatní se stáváme alespoň manažery vlastního bytí. Co taky jiného? Hrdinové revoluce vás okřiknou po každé kritice: Buďte rádi, že máte svobodu!

Zůstal jen paradox: kvůli globálnímu trhu, který může všude, se stále zoufaleji utěsňují hranice, aby nikdo nemohl dovnitř. Ve westernech nastává katarze poté, co do města přivandruje záhadný a odvážný cizinec. Jenže právě cizince držíme mimo rajón. Všichni tak žijeme v pokračování privatizačního experimentu.

Co s tím? Nezbývá než se zpronevěřit našemu dědičnému kupónovému hříchu. A až znovu přijde tma, až se bude zase zhasínat v podnapilém salónu českého kupčení, moje generace snad bude vyhlížet kalné ráno nad horizontem, za hranice zištnosti a brokovnic. A než se rozsvítí, Klaus nám snad už konečně bude ukradenej.