Informace, že se Petr Mach znovu stal předsedou Strany svobodných občanů, mohla zapadnout. A to by byla škoda. Jeho vyzyvatelé byli v internetovém hlasování na hlavu poraženi — mezi nimi národovecký filozof Miloslav Bednář nebo ještě radikálnější sociolog Petr Hampl, který to u Svobodných už zabalil a odešel psát program Úsvitu — Národní koalici, jenž si plácl s Konvičkovým Blokem proti islámu.

Až dotud se Machovo vítězství jeví jako dobrá zpráva: ukazuje se, že být euroskeptikem a neoliberálem ještě neznamená být nacionalistou či xenofobem. Mach svůj pragmatismus balí takto: „Bohatá země (o tu usiluje) znamená nejen bohaté občany ale také nezbytné peníze na společnou obranu proti vnějším hrozbám.“

Nepodléhejme však dojmu, že Svobodní nejsou radikální a nebezpeční. Evropskou unii by nejraději rozpustili. Mach působí dojmem, že se mu post europoslance hodí především kvůli bruselskému penězovodu, leč nabytá eura stejně s chutí použije na bourání EU.

V domácí politice zase Svobodní pracují na vyhladovění státu, samozřejmě ve prospěch tloustnoucích jednotlivců. Rozuměj — těch úspěšných. Hned po znovuzvolení přispěchal Petr Mach s jasnými přísliby: „Nezaměstnanost snížíme uvolněním trhu práce a omezením sociálních dávek. Chceme, aby více peněz zůstalo v kapsách lidí. Chceme zavést jednotnou základní sazbu DPH 15 %. Ideální by bylo, kdyby jídlo a nápoje vůbec nebyly zatíženy DPH a stát by nemusel drobné podnikatele šikanovat kvůli každé účtence. Celkový podíl vybraných daní na HDP chceme snížit z 34,3 % pod 30 % HDP. Chceme se tak přiblížit zemím jako je Švýcarsko, Irsko, Izrael či Slovensko.“

Společnost formovaná Machem by připomínala džungli, v níž je člověk člověku vlkem. Přežijí jen ti silní, kteří se umí otáčet a zúročovat svoji svobodu. A když jim dojde se spoluobčany trpělivost, odstěhují se do Liberlandu, jakkoliv se Mach od tohoto projektu jednoho z funkcionářů Svobodných raději distancuje. Nejedná se o extremismus nacionální, ale ekonomický a sociální. Na kondici země by však měl srovnatelně zhoubný vliv.

Připomínat to právě v Deníku Referendum může mít někdo za nošení dříví do lesa. Jenže na Svobodných lze rovněž ukázat, jak se mezi voliči daří stranám jednoho tématu — v tomto případě „svobody“, v první řadě od daní, ve druhé od státu, ve třetí od EU. Pár vyhraněných sympatizantů si na pravici najdou. Schopnost zastínit TOP 09 a ODS, jakkoliv i ony dlouhodobě churaví, nemají. V tom se jejich osud podobá Úsvitu, Svobodě a přímé demokracii (nová sestava Tomia Okamury) nebo Straně soukromníků ČR.

I na levici stále častěji slýchám, že zde schází česká Syriza, která bude trvat na levicovém programu bez paktování se s velkopodnikateli. Neustávají ani debaty o vzniku levicově liberální strany, která by sázela na humanismus, etiku a rovné příležitosti. Obě skupiny reagují zejména na ústupky sociálních demokratů lidem volajícím po razanci pevné ruky, jež se nejkrystaličtěji projevuje v migrační otázce.

Nejde jen o to, že nacionalisté a izolacionalisté s „lidskou tváří“ by především legitimizovali hesla, která do krajnosti vyostřují množící se političtí „hnědáci“. Sociální demokracie by — abych použil slovník Erazima Koháka — prohrála i zápas o svoji duši. Už proto je nezbytné snažit se, dokud to jde, vést střet o demokratickou a humanistickou levicovou politiku právě na půdě ČSSD. Vyjádření Bohuslava Sobotky z minulého týdne (k 17. listopadu, Miloši Zemanovi i pomoci uprchlíkům) lze vnímat jako podanou ruku.

Levice může aspirovat na udávání tónu ve společnosti jen do té doby, než se začne tříštit. Být „svobodný“ a realizovat se při artikulování menšinových politických témat je fajn. S reálnou politickou silou, která by zvlášť dnes měla být zapřena do obrany parlamentarismu a liberální demokracie, to ale nemá mnoho společného.