Daněmi a regulacemi sužovaný lídr Svobodných v Královéhradeckém kraji Vít Jedlička si uvědomil, že pouze s ikonou Machem a ohranými frázemi o zlém státu a Evropské unii Svobodní ničeho nedosáhnou. Proto se nechal inspirovat historií kapitalismu. Konkrétně takzvaným „ohrazováním polí“.

Mezi Chorvatskem a Srbskem našel sedm hektarů oázy začínajícího kapitalisty — nikým nenárokované půdy. A tak se třináctého dubna jal analytik finančních trhů prvotně akumulovat. Voda hučí po lučinách, bory šumí po skalinách, a uprostřed toho ráje se tyčí budoucí pamětihodnost, dnes nazvaná parlamentem, podle očitých svědků polorozpadlá ubytovna lomeno bar.

Jak poznáte Liberlanďana? Řekne vám to o sobě

Experti na demografii předpovídají raketový růst počtu „Liberlanďanů“, který (vzhledem k historicky nízké úmrtnosti na území Liberlandu) již s předstihem nazývají „demografickým přechodem“.

Negativních důsledků růstu populace si je místní státní aparát vědom, takže se rozhodl mezi žadateli o občanství pečlivě vybírat. A přesně zde začíná ta „libertas“ v názvu země. Obyvatelem totiž nemůže být jen tak někdo. Libertariáni nám tak poodhalují o něco víc z onoho velikášského pojmu „svoboda“, kterým tak rádi obhajují nekonečný dosah svojí pomatenosti.

Současná evropská chudina je skupina lidí, kteří nechtějí pracovat, ale rádi vysávají sociální stát. Ti jsou pochopitelně z Liberlandu automaticky diskvalifikovaní. Kdo by chtěl chudé ve svém státě, když si může podle svého klíče vybírat?

Podobné je to s čím dál náročnější střední třídou, která nesmyslně vyžaduje veřejné statky jako zdravotní péči, zajištění ve stáří nebo vzdělání. Takové statky se v Liberlandu trpět rozhodně nebudou. Střední třída se tak sama připravuje o občanství ve Svobodné republice.

Jenomže občanem se prakticky nemůže stát ani představitel bohaté elity. I ten je totiž omezen svou tělesnou schránkou a biologickými potřebami, jejichž naplnění je v zemi ničeho více než problematické.

Skutečným Liberlanďanem se tak může stát jen finanční kapitál. Ten nikdy nebude chudý, nebude vyžadovat vzdělání a sociální záchrannou síť, nepotřebuje ani reálnou ekonomiku. Jemu k životu stačí jen dvě věci: nedotknutelnost soukromého vlastnictví, a libertariáni, kteří mu dělají apologety v dimenzi hmotných věcí. A právě na této postapokalyptické bázi hodlá Jedlička postavit novou evropskou zemičku.

Podvyživený balkánský tygr

Kapitál nerad daně. Neexistující veřejný sektor naštěstí daně nevyžaduje, protože nevyžaduje veřejný rozpočet vůbec. A kdyby se přeci jen vyskytla potřeba společného „poolu“, existence zadních vrátek se připouští: daně budou dobrovolné!

Může ale převratný nápad dobrovolnosti daní fungovat? Kdo by nechtěl budovat daňový, bankovní a kapitálový ráj s kopcem peněz, které potřebuje schovat před policií, finančním úřadem nebo dokonce pravým vlastníkem. V takové situaci však „dobrovolnost“ nezní jako zrovna dvakrát výstižný výraz. Člověka napadají spíš slova jako „šmelina“ nebo „fixl“.

Vytvoření „úkrytu“ pro kapitál je navýsost odvážný počin, který by se dolním devětadevadesáti procentům nemusel líbit. Proto je takový projekt potřeba precizně prezentovat světu. A protože zdůvodnění jako „volnočasová aktivita“ není pro Jedličku a jeho kolektiv freaků dostačující, nezbývá než celý konstrukt schovat za nesmrtelnou chiméru „volného obchodu“.

„Záplava regulace ze strany státu a příkazů EU ztěžuje nabídce a poptávce hledání společné spravedlivé efektivní rovnováhy a omezuje skutečnou ekonomickou svobodu.“ Tak zní základní stavební kámen liberlandské společnosti. Jedličkovi „spoluotcové zakladatelé“ na něm v současné době vypracovávají ústavu. Nebylo by tak na škodu do ní zahrnout třeba i zákaz registračních pokladen — trn v oku každého člověka toužícího po svobodě. Problém registračních pokladen je totiž ta ústřední otázka při zakládání státu; tedy alespoň pokud jej zakládá absolvent VŠE.

Stát nebude zasahovat do směny v žádném smyslu, takže ani měna nebude stanovena autoritou. V úvahu tak přichází bitcoin jako dobrovolný konsenzus mezi kapitály. Možná dojde i na otroky — historicky se otroci (se svými pozitivními externalitami v domácnosti i v zaměstnání) jako prostředek směny velmi dobře osvědčili.

Střednědobé vyhlídky

A kde bude Liberland za deset let? Nejnebezpečnější variantou je vznik skutečného daňového ráje, který by pro Liberland znamenal prvenství v počtu právnických osob na metr čtverečný orné půdy.

Je otázkou, zda se takový stát chystá prezentovat i svou řekněme kulturnější tvář. Pro začátek bychom doporučovali zamluvit si Žitův nabitý program v rámci „Daniel LiberLanda Tour 2015“; do síně slávy by mohl prezident Vít Jedlička při galavečeru v opuštěné budově uprostřed srbských lesů za účasti všech významných státníků daňových rájů uvést in memoriam Pavla LiberLandovského.

Nejpravděpodobnější přesto zůstává varianta Liberlandu jako krátkodobého PR projektu Strany svobodných občanů. Jeden argument se jim ale bude muset nechat — kde stát nereguluje, a kde nejsou daně, tam ani chudoba neexistuje.