Světem se šíří nová subkultura — yuccies, tedy Young Urban Creatives (mladí kreativci z města). Jedná se o směs životních stylů. Od zlaté mládeže koketující s burzou si berou ambice a oblibu luxusu, od hipsterů koketujících s uměním přebírají romantické zalíbení v tvůrčích profesích.

Chtějí ze sebe vytvořit novou třídu, třídu kreativců. Nezůstávají u cílů předchozích generací — nemají pouze právo plnit si své sny. Mají právo ze svých snů také řádně profitovat. Chtějí psát, malovat nebo vést vlastní firmu s ručně vyrobeným oblečením a na tom všem si namastit kapsu.

Svůj přístup sami nazývají cynismem privilegovaných. Vystudovali prestižní školy, mají talent a sebevědomí. A nyní je na čase, aby vše zpeněžili.

Jejich postoj se možná stane sdíleným étosem mladé generace. Generace vyrůstající po pádu železné opony: generace pokřtěné kapitalismem.

Manažer svého bytí

Abychom pochopili, kde koření touha být manažerem vlastního života, musíme udělat krok zpět. Neptat se jen, jak uskutečnit své sny, ale zpochybnit samotnou povahu našeho snění. Lépe řečeno: jsou to opravdu naše vlastní sny?

Děti milénia (tedy lidé, kteří začali brát rozum na přelomu tisíciletí) ustavily své sny v prostoru, který jim nalinkovala generace předchozí. Kapitalismus je jediná hra ve městě. Kdo není hráč, tak si může blbnout mimo hřiště, ale nemá šanci na výhru. Sněte pouze tak, aby vaše sny byly zpeněžitelné! Vykleštili jsme své snění.

Zapomněli jsme, že my sami jsme odpovědni za své sny. Chceš psát? Jistě, ale musíš psát pro reklamku, jinak se těžko uživíš. Chceš točit filmy? Jistě, mnoho firem potřebuje PR video. Chceš malovat? Jistě, mnoho firem potřebuje i pěkné logo. Sny tak ztratily svou divokost a podvratnost.

I já k patřím k této generaci. I já byl mnohými učiteli nabádán, abych si zvolil správnou školu — takovou, díky které najdu uplatnění: ekonomku, průmyslovku. „Je jedno, co ti jde a co tě baví, v čem vidíš své povolání. To můžeš dělat jako koníček. Teď musíš myslet na své finanční zajištění.“

Společnost devadesátých let byla okouzlena svobodou podnikání a ochromena dopadem privatizace. Směs opojení a šoku z divokého kapitalismu vykrystalizovala do víry v ostré lokty. Takové evangelium bylo předáváno mně a mým vrstevníkům. Žij tady a teď — buď pragmatický, život je boj. Se s tím smiř.

Bylo nám sděleno, že dospělost znamená pravidelně vydělávat a že rozumný člověk ví, jak se finančně zabezpečit. Nyní jsme až příliš dospělí a až příliš rozumní. Takový modus vivendi má ale své limity.

Prachy nedělají člověka

Yuppies se prohlašují za cyniky, kteří zmíněné podmínky vědomě přijímají a ochočují si je. Ve svém tvrdohlavém self-made třeštění však zapomínají na důležitou věc — na realitu. Žijí v mylném přesvědčení, které do našich hlav zakořenila tržní ekonomie: čím lépe jsem placen, tím lépe budu pracovat.

Příslib vysoké odměny má yuppies motivovat k úžasným uměleckým kreacím. Oni budou bohatí a klienti dostanou majstrštyk. Všichni budou spokojeni.

Právě zde se yuppies chytají do ideologické pasti. Daniel Pink popisuje ve své knize Drive rozsáhlý experiment z oblasti behaviorální psychologie. Skupině studentů byly zadávány úkoly. Ti, kteří je splnili nejlépe, dostali nejvíce peněz. Dokud se jednalo o manuální úkony, tak vše probíhalo podle zažitých očekávání. Čím vyšší odměna, tím kvalitnější byly výkony.

Ale jakmile pokročili k zadáním vyžadujícím alespoň základní kognitivní schopnosti a zapojení vlastní iniciativy, tak se stala divná věc. Lákavější ocenění způsobilo naprostý úpadek výsledků. Jak je to možné?

Pink k tomu podotýká: „Pokud zadaný úkol potřebuje určité koncepční a tvůrčí myšlení, zmíněný způsob motivace nefunguje. Nejlepší užití peněz jako motivátoru je zaplatit pracovníkům uspokojivou částkou, aby mohli otázku výdělku vypustit z hlavy. Zaplaťte lidem dostatečně, aby nemuseli pořád myslet na peníze, a oni začnou myslet na práci.“

Yuppies se posměšně dívají na své předchůdce — umělce, kteří byli naivní a nedokázali své schopnosti zpeněžit. Skutečnou naivitou ale trpí oni. Chtějí, aby existovala jen ta kreativita, kterou lze nejvýrazněji ocenit na trhu.

Tím se odsuzují nejen k tematické a stylové nuzotě, ale především k tvůrčí impotenci. Kreativní činnost je takovým soutěžením zabíjena. Pro umění je tak překvapivě přínosné spíše ono „levičácké blouznění“: požadavek důstojné mzdy pro všechny. Takové osvobození od kalkulu je ale v tržní perspektivě nepředstavitelné.

↗

Young Urban Creatives (mladí kreativci z města) jsou směsí životních stylů: od zlaté mládeže si berou ambice, od hipsterů přebírají romantické zalíbení v tvůrčích profesích. Foto atomica.com

Zprivatizovaná generace

Naší generaci odkojené tržní svobodou a charakterizované kmenem yuppies totiž chybí smysl pro utopii.

Jistě, třeba takový stalinismus vypadá jako odstrašující příklad „utopického“ myšlení. Byl tragédii a jedním z nejhorších režimů. Ale jako takový jej můžeme odsoudit paradoxně jen díky hodnotám, které vydobyly právě levicové a egalitářské filosofické projekty — mezi nimi i komunismus.

Principy rovnosti a vzájemnosti stále visely nad všemi totalitarismy jako výčitka. Svým nedosaženým a prázdným prostorem utopie jakoby způsobovaly podtlak, do něhož byli vtahováni disidenti a rebelové. Lákala je rovnost.

V současnosti jsou ale takové vize zneváženy jako bláznění a odsunuty ze seriózní diskuze. Právo mluvit má jen bojovník za elitní odměny. Cynismus privilegovaných.

Má generace postrádá horizont lepší společnosti, k němuž bychom se chtěli vztahovat. Náš horizont se zúžil na očekávání výplaty v následujícím měsíci. Jinak to ani neumíme. Jsme smířeni s tím, že kapitalismus je nejlepším z možných světů a už nevíme, jak požadovat nemožné.

Máme nohy pevně na zemi, ale schází nám oblaka, do nichž bychom mohli povznést své přemýšlení. Etika yuppies pak představuje přitakání takovému stavu. To je má generace. To je náš cynismus, naše privilegium a nakonec i naše tragédie.

Víme, jak se uživit, ale nevíme, jak žít.