Jak číst německé zemské volby?
Jiří DolejšVolby v Německu proměnily vládnoucí konstelaci, velký vliv měla samozřejmě migrační krize a vzestup nacionálních uskupení. Jak by se měla k novým tématům postavit levicová politika?
Vzestup konzervativního nacionalismu v Evropě je intenzivní téma. Latentní tendence k vlně xenofóbních nálad posílila migrační krize, která se v Evropské unii řeší se zpožděním a ne vždy kompetentně. Roli viníka je připisována nejen Bruselu, ale také Německu, do něhož směřuje nejvíce běženců, a jeho kancléřce Angele Merkelové, která tvrdošíjně odmítá zmíněným náladám ustoupit.
Před volbami zveřejnila televizní stanice RTL průzkum společnosti Forsa, podle kterého by Merkelovou volilo za kancléřku padesát procent lidí. Už méně jsou lidé spokojeni s tím, jak zvládá migranty (zde má ve stejném výzkumu podporu čtyřicet tři procent). Vládní strany v Německu ztrácejí na preferencích, krajní pravice sílí, ale zatím na reálnou moc nemůže dosáhnout. Německo nyní zachraňují plody historické denacifikace, ale i schopnost pragmatické reakce tradičních stran. Dnes už i CDU akcentuje otázky praktické regulace migrace a mluví o vracení ilegálních migrantů.
Jak volit programově?
Testem, jak na tom je politické klima v ekonomicky nejsilnější zemi EU, byly zemské volby ve třech spolkových zemích, ve východoněmeckém Sachsen-Anhalt a v západoněmeckých zemích Baden-Wurtenberg a Rheinlad-Pfalz. Volič to zřejmě vnímal, protože volební účast byla v těchto regionálních volbách nadprůměrná. A výsledek? Tím, že ve všech třech zemích postoupila nová strana, Alternative für Deutschland (AfD), váha tradičních uskupení poněkud klesla. Mluvit ale o zásadním zlomu na německé politické scéně nejde. Jen bude jednání o sestavení nových zemských vlád obtížnější.
V Porýní-Falci dosud vládli sociální demokraté a i tentokrát zde volby vyhráli. Počet obsazených křesel jim klesl ze čtyřiceti dvou na třicet devět. Zelení zde také poněkud ztratili, ale do sněmu se dostala liberální FDP. Silná zůstala i CDU (třicet pět křesel). Populistická AfD se svými čtvrtnácti křesly v zemském sněmu bude těžko hledat spojence. V Mohuči by tedy mohla nakonec vládnout středová vláda.
Podobně v Baden-Württembergu měli dříve „zeleného“ premiéra a nyní Zelení dokonce vyhráli volby (své zastoupení zvýšili z třiceti šesti křesel na čtyřicet sedm). Druhou nejsilnější stranou se stala CDU (poprvé od války zde nezvítězila). Výrazněji klesla i SPD (z třiceti pěti křesel klesla na devatenáct). To znemožnilo vznik červeno-zelené koalice. Ani zde ale nedosáhnou xenofobové z AfD na reálnou moc. Ve Stuttgartu zřejmě vznikne vláda pravého středu.
O dramatičtějších změnách lze mluvit jedině v Sasku-Anhaltsku. Dosud vládnoucí CDU zde opět vyhrála, dostala se ale ze čtyřiceti jedna křesel na třicet a SPD dvaceti šesti na na jedenáct. AfD se v této východní spolkové zemi stala druhou nejsilnější. Potvrzuje se, že krajní pravice je problém hlavně v této části Německa (už v minulých volbách v roce 2011 zde dosáhla nacionalistická NPD 4,6 procet). Zde je také zřejmý problém levice a nabízejí se tak paralely k české situaci, kde levice také hledá odpověď na vlnu xenofobních nálad a čelí pseudosporu o tak zvané sluníčkářství.
V Magdeburku bude zřejmě muset vzniknout široká koalice. Pokud se ale do toho nevloží centrála, tak zemští představitelé CDU jsou zde ochotni komunikovat i s AfD. Otázkou je nejen to, jak rozchodí „těžký den pro CDU“ pravicový mainstream, ale také, co to udělá s SPD, jejíž ztráty jsou možná větší než CDU. Pro levici je nepříjemná zpráva, že zastoupení Die Linke zde spadlo z dvaceti devíti křesel na sedmnáct a vedení této strany mluví o útoku krajní pravice na hodnoty solidarity.
Po těchto volbách lze říci, že kritizovaná Merkelová dopadla lépe než Die Linke. Pozice CDU je přes viditelné ztráty stále silná a v reakci na xenofobní vlnu posílily i strany, které na německou „Willkommenkultur“ reagují spíše pozitivně. Tedy zelení a FDP. Německo se prostě ještě nevydalo po hnědé. Výsledek voleb lze číst jako určité varování, ale ne jako přímo prohru samotné Merkelové. Konkurenční bavorská CSU a aspirant na kancléřské křeslo Seehofer si ovšem s AfD mohou v dramatizaci volebního výsledku notovat.
Reakční charakter AfD napojené na xenofobní hnutí PEGIDA ovšem může mít destabilizující vliv. A to i v mezinárodním kontextu! Svět vidí, že významnou část kritického potenciálu ve společnosti si i v Německu přivlastnila krajní pravice — a to není nálepkování. Volby prostě legitimizovaly stranu, jejíž předsedkyně (Frauke Petryová) se neštítila mluvit o možnosti střelby do žen a dětí na hranici. Die Linke reagovala na volební výsledek v Sasku prohlášením o nástupu krajní pravice. Bude ale pouhá distance od extrému stačit? Mohou nyní sílit hlasy po rozmývání levicové identity v populismu a konzervativně nacionálních postojích. Ale Ficův příklad potvrzuje, že převzít takovou argumentaci nemusí stačit.
Jak tedy vnímat výsledky AfD z českého pohledu? Této straně přišel v kampani na pomoc exprezident Václava Klaus. Pro něj je CDU už příliš středová a proevropská. A známé je jeho společné foto s nacionalistkou Marine Le Penovou při její nedávné návštěvě v Praze, potvrzující jeho souznění s podobnými politiky. Tedy i v České republice má leckdo ambice vydat se takovou cestou a číst výsledky voleb v Německu jako potvrzení této linie. Většina voličů AfD ale nevolila tento podivný subjekt kvůli programu. Šlo o hlasy v podstatě iracionálně protestní a měnit kvůli tomu červenou na hnědou by bylo sebevražedné.
Otázkou je, kam se protestní hlasy přelijí příště. Volby do německého Bundestagu i do Parlamentu České republiky se blíží, mají být na podzim 2017. A politickou levici zřejmě nezachrání, pokud začne hledat spásu v extrémistickém revíru. Argumentací, kterou používá PEGIDA či IvČRN, by jen dosáhla rozvratu ve vlastních řadách. Vedle emočně vnímaného tématu migrace bude zřejmě nutné zaměřit se i na témata další, které lidi trápí v jejich každodenním životě. A to je příležitost měnit hlasy protestní na hlasy programově.
Na straně jedné tato strana především dokázala zmobilizovat dosavadní nevoliče. Tedy ty, kteří pociťují hlubokou nedůvěru vůči etablované politice, necítí se jí reprezentováni, zřejmě u nich panuje velice podobný pocit jaký jsme zažili v době totality, totiž pocit principiálního rozdělení na "oni" a "my".
Zároveň ale směrem k AfD nastalo velké "putování hlasů" - a to prakticky od všech etablovaných stran. Snad příliš nepřekvapí, že došlo k velkému odlivu směrem k populistky pravicové AfD od umírněně pravicové vládní CDU. Ale co překvapí už daleko více je fakt, že toto proudění voličských hlasů se konalo - a to velmi výrazně - i na úkor stran vyhraněně levicových! A tak ve prospěch pravičácké AfD ztratila jak "rudě levicová" Die Linke, tak ale - a to zčásti velice dramaticky - dokonce i Zelení!
Zvláště u těch posledně jmenovaných je tento odliv hlasů napohled stěží pochopitelný: jak se mohli voliči, kteří doposud volili stranu zcela programaticky zaměřenou "multikulti", čili vstřícnou vůči imigrantům všeho původu a všech barev pleti, náhle obrátit k vyhraněně xenofobní a nacionalistické AfD?
Odpověď bude asi nejspíš spočívat v tom, že jak Die Linke, tak i Zelení mají především nimbus antisystémových, respektive antiestablishmentových hnutí. Jinými slovy: mnozí voliči dávali svůj hlas těmto stranám ani ne tak proto, že by se vnitřně ztotožnili s jejich programem - ale právě ze svého vnitřního pocitu zhnusení z celého politického respektive společenského systému či řádu. A nyní v AfD pro sebe objevili někoho, kdo vystupuje ještě radikálněji proti etablovanému světu oficiální politiky.
Z toho lze tedy závěrem usoudit: jenom část voličů AfD jsou vysloveně xenofobně a rasisticky zaměřené osoby. Část jejího úspěchu je skutečně zřejmě zapříčiněna čistě jenom onou uvedenou okolností, že tato partaj v současné době na sebe strhává velkou část ryze protestního voličstva.
A nakonec: jaké jsou vyhlídky do budoucnosti? Těžko v tuto chvíli uhadovat; velmi mnoho záleží na tom, jestli se podaří stávající uprchlickou krizi v dohledné době nějakým uspokojivým výsledkem vyřešit. To by této xenofobně populistické straně vzalo velkou část vody z jejích mlýnů.
A za druhé: takovýchto stran se v Německu vynořilo už povícero. Ony vždycky vyskočí do výšin voličské přízně jakoby z ničeho, připoutají na sebe mediální pozornost, strhnou na sebe právě ony protestní hlasy - jenže časem v naprosté většině zase stejně tak rychle splasknou. Ukáže se totiž velice rychle, že kromě svého negativismu nemají prakticky nic, co by pro reálnou správu země mohly nabídnout.
A tak časem prostě zajdou na úbytě; a v naprosté většině i na vnitřní rozbroje a půtky, neboť se stejnou nesnášenlivostí a arogancí, s jakou se staví proti té či oné "nepřizpůsobivé" společenské skupině, se chovají i vůči sobě navzájem.
Dokud psi mohou štěkat na nějakého cizince jdoucího kolem, spojí se v jednu společnou smečku. Ale jakmile cizinec prošel a oni nemají společného nepřítele - začnou se rvát mezi sebou.
Potvrzuje se že široká sociální základna levice prostě fakticky nelpí pevně na levicových hodnotách jako internacionalismus a solidarita, ale část je v tlaku ochotna je opustit
Nositelé protestních hlasů jsou schopni se emočně přimkout k "hypnotizérům davů kteří si svůj sympatizující substrát zpracovávají metodami paniky a strachu.
A idealisté pracující mravními apely a etickými maximami je nemohou oslovit - ohrnují nad nimi nos jako nad sluníčkáři, v lepším případě nepraktickými pro život.
A proto tu už opakovaně zdůrazňuji roli sociální agendy, který by měla být praktickou odpovědí na frustrace, který z lidí manipulovatelné "stádo činí".
Lidé prostě nejsou vyabstrahovaný ideální konstrukt, ale jsou ovlivńování animálními, barbarskými instinkty více než by se třeba líbilo. A tak se ve společnosti může plíživě zabydlovat anticivilizační fašismus.
P.S. pochopitelná desgustace z nahnědlých tónů ve vnitrostranických diskusích (jistě známe jak v KSČM tak i v ČSSD) je proto iracionální reakce. "An sich" nepomůže. Přitakání hnědé ovšem také ne.
Už jsem to zmínil v rámci jiné diskuse: na stranu extrémně xenofobní pravice se přidávají zdaleka ne pouze osoby v prekérním existenčním postavení. (Viz početnost radikálních xenofobů v Praze - Praze bohaté, s minimální nezaměstnaností.)
Ti "protestní voliči" jsou proti systému zaměřeni zdaleka nejen pouze z pocitu vlastní sociální frustrace, nýbrž i z celé řady důvodů jiných - ať objektivních nebo subjektivních. V každém případě, jenom nějakými sociálními opatřeními tyto skupiny nelze dosáhnout.
čerstvý průzkum CVVM potvrdil že cca 1/5 společnosti by brala autoritářský systém jako řešení svých problémů - zůžení téhle množiny sebere fýrerům vítr z plachet
a tahle negativistická skupina se rekrutuje díky nedůvěře ve fungování demokracie a v perspektivy nabízené v sociálně ekonomické oblasti
Individuální psychologické vybavení (egoismus agresivita) má v politice brát v jeho statistických projevech - individuelní excesy se dají zvládat běžnou regulací (formální i neformální)
mají-li však statistickou povahu, mění se politické rozhodování a tedy i samotné regulatorní funkce společnosti a pak už je ouvej
Jejich další nárůst je odvislý od stupně stresových situacích.
Příkladně v tomhle parádně demokratickém zazobaném Švýcarsku.
V posledním hlasování o zavedení silně represivních opatření vůči cizincům se vyslovilo pro ústavní nehoráznosti více než 40%, a v několika kantonech jasná většina (výrazně přes 60%)
Hrubé překročení platných právních a demokratických norem sem nebo tam....bych na okraj upozornil.
Za prvé: faktor ryze antropologický. Ano, je to asi opravdu už ryze atavistické dědictví (také) lidského rodu: smečka potřebuje vůdce. A chce ho mít. Jak to nedávno v jednom televizním hovoru pregnantně vyjádřil psychiatr R. Honzák (tuším v souvislosti s poslední volbou prezidenta): "Je to stále to samé: kam jde beran, tam jdou i ty ovce."
Zkrátka, to atavistické dědictví přetrvává, respektive je dominantní u určitého počtu jedinců i v naší "racionalistické" civilizaci. To je prostě fakt.
Na straně druhé tento fakt není důvod, proč se s jeho existencí trpně smířit. Jenom si připomeňme: jestliže bychom za výchozí údaj vzali těch uvedených dvacet procent - už to by znamenalo nezpochybnitelný civilizační pokrok v tom, že celých osmdesát(!) procent populace tomuto volání atavistické divočiny stále ještě více či úspěšně vzdoruje. Jsou tedy evidentně přítomny i takové faktory, které působí pozitivním směrem.
Jeden ten faktor je bezpochyby: uspokojivá a stabilní sociální situace. Je nepochybné, že k vládě silné ruky a jednoho "vůdce který to za nás všechno vyřeší" mnohem více inklinuje společnost respektive jedinci v prekérní respektive přímo dezolátní sociální či jinak existenční situaci. Z tohoto hlediska tedy bezpochyby platí ta téze, že narůstání autoritativních tendencí je možno předcházet (respektive je oslabovat) zlepšováním sociální situace právě těch ohrožených skupin populace.
Ovšem! Ani tento sociální faktor není faktorem jediným, a naprosto nevysvětluje všechno. Právě na tuto skutečnost jsem se snažil poukázat.
V minulých dnech televize vysílala v rámci cyklu "Intolerance" reportáž s názvem "Vítejte v srdci Evropy" o tom, jak jsou "přijímáni" běženci internovaní v jednom sběrném táboře kdesi na Moravě.
Co na tomto snímku bylo skutečně otřásající, to byla až neuvěřitelná t u p o s t přízemních čecháčkovských dušiček, s kterou obyvatelé dané lokality naprosto bezmyšlenkovitě omílali všechna ta slaboduchá xenofobní klišé, které do jejich myslí nahustila příslušná média, jakož i jistí politici. Oni ty mladé běžence, jejichž jediným cílem zcela zjevně bylo dostat se co nejrychleji do "země zaslíbené", to jest do Německa, snad opravdu považovali za jakési lidožrouty, které ani ocelový plot, kola ostnatého drátu a celé kohorty ozbrojenců nezdrží od toho, aby pobíhali po okolí a požírali místní děti.
A přitom se - budiž podtrženo - zcela evidentně nejednalo o nějaké osoby v sociálně prekérním postavení; naopak onen muž, který tam vyřvával ta nejvíce nenávistná hesla o tom, že všechny ty běžence je zapotřebí pověsit (kromě jiného proto že nám budou ujídat naše peníze), seděl za volantem zjevně luxusního automobilu.
Co tím má být řečeno? - Jde o to, že by bylo zpozdilostí, spoléhat se j e n o m na čistě sociální programy. Tam, kde je do základu deformovaná lidská mysl, ji nenapraví žádné peníze. Bojovat je nutno v prvé řadě právě s onou nevýslovnou tupostí a provinciálním šovinismem, které stále ještě ovládají tolik duší a myslí.
On i Úsvit se k svému ostudnému letáku s černou ovcí vyháněnou z bílého stáda inspiroval u švýcarské NP.
To že stres je relativní na podstatě ale nic nemění - jde o intenzitu pocitu egoistického znejistění který vítězí nad příliš abstraktními altruistickými apely.
Já přeci neodmítám morální osvětu, jen upozorňuji že na ní lidé poslušni svých přízemních materiálních zájmů ve významném procentu kašlou
Zvláště mají-li před očima neupřímnost tzv. elit. Proto tu pozornost k praktické sociální agendě, kterou hromování nad šovinistickou tupostí nenahradí.
Ale jde o to: tady se celý problém v konečném efektu zužuje opravdu jenom na jakési "sociální inženýrství": proveďme určitá sociální opatření, a lidé se nám začnou chovat podle toho, jako automaty. Člověk je přece jenom něco víc, než jenom nějaký ekonomicko-sociální mechanismus.
Na jednu stranu třeba nechcete demokracii, protože se lidé chovají podle vás hloupě, na druhou stranu nad tím lamentujete. Současně odmítáte a přijímáte kapitalismus. A tak bychom mohli pokračovat.
Existuje vůbec nějaká konkrétní politická změna, za kterou se dokážete postavit? Nebo jste prostě jen za udržení stavu quo, bez ohledu na to, jaký je?