K této analýze J. Dolejše je možno připojit ještě několik docela zajímavých údajů o tom, kde se vlastně vzal ten náhle vytrysknuvší volební potenciál pravicově populistické a xenofobní AfD.

Na straně jedné tato strana především dokázala zmobilizovat dosavadní nevoliče. Tedy ty, kteří pociťují hlubokou nedůvěru vůči etablované politice, necítí se jí reprezentováni, zřejmě u nich panuje velice podobný pocit jaký jsme zažili v době totality, totiž pocit principiálního rozdělení na "oni" a "my".

Zároveň ale směrem k AfD nastalo velké "putování hlasů" - a to prakticky od všech etablovaných stran. Snad příliš nepřekvapí, že došlo k velkému odlivu směrem k populistky pravicové AfD od umírněně pravicové vládní CDU. Ale co překvapí už daleko více je fakt, že toto proudění voličských hlasů se konalo - a to velmi výrazně - i na úkor stran vyhraněně levicových! A tak ve prospěch pravičácké AfD ztratila jak "rudě levicová" Die Linke, tak ale - a to zčásti velice dramaticky - dokonce i Zelení!

Zvláště u těch posledně jmenovaných je tento odliv hlasů napohled stěží pochopitelný: jak se mohli voliči, kteří doposud volili stranu zcela programaticky zaměřenou "multikulti", čili vstřícnou vůči imigrantům všeho původu a všech barev pleti, náhle obrátit k vyhraněně xenofobní a nacionalistické AfD?

Odpověď bude asi nejspíš spočívat v tom, že jak Die Linke, tak i Zelení mají především nimbus antisystémových, respektive antiestablishmentových hnutí. Jinými slovy: mnozí voliči dávali svůj hlas těmto stranám ani ne tak proto, že by se vnitřně ztotožnili s jejich programem - ale právě ze svého vnitřního pocitu zhnusení z celého politického respektive společenského systému či řádu. A nyní v AfD pro sebe objevili někoho, kdo vystupuje ještě radikálněji proti etablovanému světu oficiální politiky.

Z toho lze tedy závěrem usoudit: jenom část voličů AfD jsou vysloveně xenofobně a rasisticky zaměřené osoby. Část jejího úspěchu je skutečně zřejmě zapříčiněna čistě jenom onou uvedenou okolností, že tato partaj v současné době na sebe strhává velkou část ryze protestního voličstva.

A nakonec: jaké jsou vyhlídky do budoucnosti? Těžko v tuto chvíli uhadovat; velmi mnoho záleží na tom, jestli se podaří stávající uprchlickou krizi v dohledné době nějakým uspokojivým výsledkem vyřešit. To by této xenofobně populistické straně vzalo velkou část vody z jejích mlýnů.

A za druhé: takovýchto stran se v Německu vynořilo už povícero. Ony vždycky vyskočí do výšin voličské přízně jakoby z ničeho, připoutají na sebe mediální pozornost, strhnou na sebe právě ony protestní hlasy - jenže časem v naprosté většině zase stejně tak rychle splasknou. Ukáže se totiž velice rychle, že kromě svého negativismu nemají prakticky nic, co by pro reálnou správu země mohly nabídnout.

A tak časem prostě zajdou na úbytě; a v naprosté většině i na vnitřní rozbroje a půtky, neboť se stejnou nesnášenlivostí a arogancí, s jakou se staví proti té či oné "nepřizpůsobivé" společenské skupině, se chovají i vůči sobě navzájem.

Dokud psi mohou štěkat na nějakého cizince jdoucího kolem, spojí se v jednu společnou smečku. Ale jakmile cizinec prošel a oni nemají společného nepřítele - začnou se rvát mezi sebou.

Ano, to jsem měl na mysli, tím že jsme napsal "levice také hledá odpověď na vlnu xenofobních nálad a čelí pseudosporu o tak zvané sluníčkářství".
Potvrzuje se že široká sociální základna levice prostě fakticky nelpí pevně na levicových hodnotách jako internacionalismus a solidarita, ale část je v tlaku ochotna je opustit
Nositelé protestních hlasů jsou schopni se emočně přimkout k "hypnotizérům davů kteří si svůj sympatizující substrát zpracovávají metodami paniky a strachu.
A idealisté pracující mravními apely a etickými maximami je nemohou oslovit - ohrnují nad nimi nos jako nad sluníčkáři, v lepším případě nepraktickými pro život.
A proto tu už opakovaně zdůrazňuji roli sociální agendy, který by měla být praktickou odpovědí na frustrace, který z lidí manipulovatelné "stádo činí".
Lidé prostě nejsou vyabstrahovaný ideální konstrukt, ale jsou ovlivńování animálními, barbarskými instinkty více než by se třeba líbilo. A tak se ve společnosti může plíživě zabydlovat anticivilizační fašismus.
P.S. pochopitelná desgustace z nahnědlých tónů ve vnitrostranických diskusích (jistě známe jak v KSČM tak i v ČSSD) je proto iracionální reakce. "An sich" nepomůže. Přitakání hnědé ovšem také ne.

Ano, ta "sociální agenda" je bezpochyby důležitá; ale na straně druhá, ani ona není (úplné) řešení.

Už jsem to zmínil v rámci jiné diskuse: na stranu extrémně xenofobní pravice se přidávají zdaleka ne pouze osoby v prekérním existenčním postavení. (Viz početnost radikálních xenofobů v Praze - Praze bohaté, s minimální nezaměstnaností.)

Ti "protestní voliči" jsou proti systému zaměřeni zdaleka nejen pouze z pocitu vlastní sociální frustrace, nýbrž i z celé řady důvodů jiných - ať objektivních nebo subjektivních. V každém případě, jenom nějakými sociálními opatřeními tyto skupiny nelze dosáhnout.

to je problém stádo a vůdce a trefit kořen věci - ti vyčůránkové, kteří vsadí na pudy a instinkty možná trpí nezřízenou touhou po moci ale ne sociálními frustracemi plebsu.
čerstvý průzkum CVVM potvrdil že cca 1/5 společnosti by brala autoritářský systém jako řešení svých problémů - zůžení téhle množiny sebere fýrerům vítr z plachet
a tahle negativistická skupina se rekrutuje díky nedůvěře ve fungování demokracie a v perspektivy nabízené v sociálně ekonomické oblasti
Individuální psychologické vybavení (egoismus agresivita) má v politice brát v jeho statistických projevech - individuelní excesy se dají zvládat běžnou regulací (formální i neformální)
mají-li však statistickou povahu, mění se politické rozhodování a tedy i samotné regulatorní funkce společnosti a pak už je ouvej

je nutno počítat minimálně s pětinou populace, která konstantně preferuje autoritářský systém.
Jejich další nárůst je odvislý od stupně stresových situacích.
Příkladně v tomhle parádně demokratickém zazobaném Švýcarsku.
V posledním hlasování o zavedení silně represivních opatření vůči cizincům se vyslovilo pro ústavní nehoráznosti více než 40%, a v několika kantonech jasná většina (výrazně přes 60%)
Hrubé překročení platných právních a demokratických norem sem nebo tam....bych na okraj upozornil.

Zdá se, že bude zapotřebí navzájem rozplést několik různých faktorů.

Za prvé: faktor ryze antropologický. Ano, je to asi opravdu už ryze atavistické dědictví (také) lidského rodu: smečka potřebuje vůdce. A chce ho mít. Jak to nedávno v jednom televizním hovoru pregnantně vyjádřil psychiatr R. Honzák (tuším v souvislosti s poslední volbou prezidenta): "Je to stále to samé: kam jde beran, tam jdou i ty ovce."

Zkrátka, to atavistické dědictví přetrvává, respektive je dominantní u určitého počtu jedinců i v naší "racionalistické" civilizaci. To je prostě fakt.

Na straně druhé tento fakt není důvod, proč se s jeho existencí trpně smířit. Jenom si připomeňme: jestliže bychom za výchozí údaj vzali těch uvedených dvacet procent - už to by znamenalo nezpochybnitelný civilizační pokrok v tom, že celých osmdesát(!) procent populace tomuto volání atavistické divočiny stále ještě více či úspěšně vzdoruje. Jsou tedy evidentně přítomny i takové faktory, které působí pozitivním směrem.

Jeden ten faktor je bezpochyby: uspokojivá a stabilní sociální situace. Je nepochybné, že k vládě silné ruky a jednoho "vůdce který to za nás všechno vyřeší" mnohem více inklinuje společnost respektive jedinci v prekérní respektive přímo dezolátní sociální či jinak existenční situaci. Z tohoto hlediska tedy bezpochyby platí ta téze, že narůstání autoritativních tendencí je možno předcházet (respektive je oslabovat) zlepšováním sociální situace právě těch ohrožených skupin populace.

Ovšem! Ani tento sociální faktor není faktorem jediným, a naprosto nevysvětluje všechno. Právě na tuto skutečnost jsem se snažil poukázat.

V minulých dnech televize vysílala v rámci cyklu "Intolerance" reportáž s názvem "Vítejte v srdci Evropy" o tom, jak jsou "přijímáni" běženci internovaní v jednom sběrném táboře kdesi na Moravě.

Co na tomto snímku bylo skutečně otřásající, to byla až neuvěřitelná t u p o s t přízemních čecháčkovských dušiček, s kterou obyvatelé dané lokality naprosto bezmyšlenkovitě omílali všechna ta slaboduchá xenofobní klišé, které do jejich myslí nahustila příslušná média, jakož i jistí politici. Oni ty mladé běžence, jejichž jediným cílem zcela zjevně bylo dostat se co nejrychleji do "země zaslíbené", to jest do Německa, snad opravdu považovali za jakési lidožrouty, které ani ocelový plot, kola ostnatého drátu a celé kohorty ozbrojenců nezdrží od toho, aby pobíhali po okolí a požírali místní děti.

A přitom se - budiž podtrženo - zcela evidentně nejednalo o nějaké osoby v sociálně prekérním postavení; naopak onen muž, který tam vyřvával ta nejvíce nenávistná hesla o tom, že všechny ty běžence je zapotřebí pověsit (kromě jiného proto že nám budou ujídat naše peníze), seděl za volantem zjevně luxusního automobilu.

Co tím má být řečeno? - Jde o to, že by bylo zpozdilostí, spoléhat se j e n o m na čistě sociální programy. Tam, kde je do základu deformovaná lidská mysl, ji nenapraví žádné peníze. Bojovat je nutno v prvé řadě právě s onou nevýslovnou tupostí a provinciálním šovinismem, které stále ještě ovládají tolik duší a myslí.

ano, jako relativně stresující může být v zazobaných zemích vnímáno to, co by vedlo v zaostalém svět k juchání
On i Úsvit se k svému ostudnému letáku s černou ovcí vyháněnou z bílého stáda inspiroval u švýcarské NP.
To že stres je relativní na podstatě ale nic nemění - jde o intenzitu pocitu egoistického znejistění který vítězí nad příliš abstraktními altruistickými apely.
Já přeci neodmítám morální osvětu, jen upozorňuji že na ní lidé poslušni svých přízemních materiálních zájmů ve významném procentu kašlou
Zvláště mají-li před očima neupřímnost tzv. elit. Proto tu pozornost k praktické sociální agendě, kterou hromování nad šovinistickou tupostí nenahradí.

Stejně tak, z mé strany naprosto nepopírám důležitost oné "sociální agendy".

Ale jde o to: tady se celý problém v konečném efektu zužuje opravdu jenom na jakési "sociální inženýrství": proveďme určitá sociální opatření, a lidé se nám začnou chovat podle toho, jako automaty. Člověk je přece jenom něco víc, než jenom nějaký ekonomicko-sociální mechanismus.