Domov nebo vlast?

Alena Zemančíková

Pražský literární dům autorů německého jazyka spolu s Literárním archivem v Sulzbachu-Rosenbergu a Evropským Comeniem uspořádali v Chebu setkání českých a německých spisovatelů a překladatelů.

Pražský literární dům autorů německého jazyka spolu s Literárním archivem v Sulzbachu-Rosenbergu a Evropským Comeniem uspořádali v Chebu setkání českých a německých spisovatelů a překladatelů. Z českých autorů se kromě mě účastnili Markéta Pilátová, Tomáš Zmeškal, Josef Moník a překladatelka Jana Zoubková. Z německých autorů přijela dramatička Kerstin Specht, prozaička Silke Scheuermann, její starší kolega Norbert Niemann, zcela mladý Thomas Klupp a  překladatelka Kristina Kallert.

Naše noviny stojí v první linii boje za svobodnou novinařinu a lidská práva. Podpořte nás a přidejte se k nám!
×

Tématem zadané esej byla vlast — to není při česko německých setkáních nic zvlášť originálního. Diskuse nad jednotlivými texty však originální byla.

Není tak překvapivé, že slovo vlast v překladu Vaterland z německých textů neuslyšíme. Plně je nahradilo slovo domov, Heimat — a to je u různých autorů tematizováno různě. Dramatička Kerstin Specht píše, že domov je tam, kde člověk cítí bolest, a rozvádí vzpomínky na své dětství ne rozhraní NSR a NDR, v hornofrancké vesnici. Píše, že vnější hranice a vnitřní vyloučení byly zásadními tématy. V roce 1962 byly na vrcholu konfesijní boje mezi katolíky a evangelíky ( pro nás, Čechy, téměř neuvěřitelná zpráva).

Třicetiletý Thomas Klupp napsal ve své eseji Střípky domova, že pro něj domov vůbec neznamená místo. Že vnímá střípky domova, a těch je mnoho. Že chápe domov jako něco v neustálém pohybu. A přiznává, že se nechal ovlivnit nástupem nových médií, internetu, skypu, facebooku, a tedy, že jeho domov je tam, kde má svůj počítač. Zatím.

Podstatně starší Norbert Niemann (nar.1961) píše, že „vlast pro mě není úplně košer. Proto si od ní obvykle udržuju odstup“. Ve své eseji Maska „vlast“ se vzpírá globalizaci metodou, při níž jakoby zapíchne špendlík do jednoho místa a celý svět nazírá odtud. Cituje Kunderovo Umění románu a říká, že mu jde o to, aby romány přispívaly k otevřenému pohledu na vlast za maskou „vlasti“. Tou maskou je lidová svatomartinská slavnost, která však se odehrává v prostředí, kde zanikly zemědělské dvory, vyrostly podnikatelské zóny a nová sídliště. Kdo by si nevzpomněl na Kunderův Žert?

Silke Scheuermann, která píše poezii i prózu, napsala ve své eseji, jak jedna z jejích literárních postav ve chvíli, kdy musí zůstat žít daleko od domova v úplně jiné zemi a kultuře ( Šanghaj), jde si do supermarketu koupit přesně to, co si kupuje i doma v Německu: domov tedy je definován konzumem? V další části textu pak píše o tom, jak je možno člověku domov zkazit rušivým působením zlých úmyslů až do té míry, že se ho člověk vzdá ( jak tady nevzpomenout odcházejících antifašistických Němců z českého pohraničí, kde se setkávali jen s ústrky a antipatií), - Silke ovšem vyprávěla jiný příběh. V německých příspěvcích bylo silně slyšet téma globalizace, a i když se podíváme na životopisy jednotlivých autorů, vidíme velkou mezinárodní zkušenost a život prožitý v kosmopolitní kultuře.

My, Češi, máme několik společných motivů, které se vynořují při slově vlast. Ve dvou textech, generačně rozdílných, Josefa Moníka a Tomáše Zmeškala — zaznělo jméno Jan Werich ( u Tomáše Zmeškala i Jiří Voskovec). Josef Moník předvádí Wericha labužnicky hodujícího nad „svatým“ básníkem Vladimírem Holanem a stojí na straně nesmiřitelného Holana. To je ovšem srovnávání nesrovnatelného — Werich měl mnohem širší publikum, k povaze divadleníka patří jiný životní styl než k povaze introvertního básníka a pak — i Holan psal Rudoarmějce. Tomáš Zmeškal připomíná Werichův příměr o tom, že domov je tam, kde člověk hrál kuličky i Voskovcův, že domov je tam, kde si pověsíš klobouk. Připomíná Werichův podpis Anticharty jako výraz rezignace, ale hlouběji do tématu domova ve vztahu této ( zdá se, že pro Čechy zásadní tvůrčí dvojice) tak, jako odhalila třeba nedávno vydaná kompletní Korespondence V+W, nejde.

Tomáš Zmeškal připomíná, že vlast není jen národ a jeho mýty, neustále politicky zneužívané, že je to samozřejmě jazyk, ale také příroda, krajina, i všelijaká žoužel, kterou představuje v jeho textu šek zemoun skalní. Zmeškalův text, který připomíná Mou vlast Smetanovu i neexistenci pojmu vlast v anglicky psané literatuře, je pozitivní v naději, že z vlasti nebude nikdo vylučován. Josef Moník zní pateticky: Bůh, dobro a vlast.

Markéta Pilátová napsala text v duchu magického realismu: v Argentině, kde působila jako učitelka češtiny v komunitě Čechů, kteří už česky neumějí, to ani jinak nejde, co se u nás pociťuje jako přízračné, tam se běžně děje. Napsala o vlasti jako mentálním prostoru, kde člověk rozumí vtipům. A připomněla možnost, že v současném globálním uspořádání, kde můžeme i dobře znát mnoho jazyků i zemí, se může stát, že vtipům neporozumíme už nikde.

Císařské královské pohraniční město Cheb bylo mimořádně inspirativním prostředím pro uvažování nad daným tématem.

Odehrávalo se v Evropském Comeniu, které v roce 1992 založil německý historik Frank Boldt ve staré barokní koželužně, poslední, která na břehu Ohře zůstala stát. Frank Boldt přestěhoval svůj domov z Brém do Chebu, kde se mu po převratu roku 1989 zdálo být mnohem zajímavější duchovní prostředí než v blahobytném Německu. V tom se, obávám se, mýlil. Ale setkání českých a německých spisovatelů bylo zajímavé, myšlenkově produktivní a přátelské i díky oběma překladatelkám, tlumočnici i organizátorkám z obou literárních domů Lucii Černohousové a Patricii Preuss. O domově a vlasti jsem se v lecčem neshodli, jedno však zůstává konstantní: je to pojem, který stále nese význam a je inspirací pro literaturu.

    Diskuse
    August 1, 2011 v 15.57
    Mně osobně se pojem vlast dnes jeví už jako poněkud archaický a nepatřičný. Ještě archaičtější slovo je otčina, což je doslovným překladem německého Vaterland. Spíš bych dala přednost domovu, i když toto slovo mi připadá zase prostorově poněkud užší. Ovšemže mám citový vztah k České republice, zejména k její historii, ale žije zde i mnoho lidí, s nimiž bych radši neměla nic společného. Patří k nim i značná část našich politiků, kteří by právě tu vlast měli reprezentovat. Globalizace některé pojmy prostě narušuje. Jen tak mimochodem by mě zajímalo, jak to chápou třeba ti přistěhovalci v západní Evropě, o nichž se zde teď tak často diskutuje. Zda mají vlast či domov a kde je mají.
    SH
    August 12, 2011 v 10.48
    Vlast a domov.
    Slovo vlast mi pro svou poetičnost až pompéznost nikdy nic neříkalo. Citový vztah mám pouze k rodnému kraji, což je především vzpomínkou na věk nevinnosti a „prvních životních malin nezralých“. Když jsem nad problémem kdysi přemýšlel, dospěl jsem k názoru, že bych ale za svůj rodný kraj nešel bojovat a umírat. Za to bych vždycky bránil až do konce svůj domov. Místo, kde jsem zakotven, žije má nejužší rodina a určitě budu i pochován. Prostě řečeno, měl jsem štěstí, že svůj život mám rozdělen pouze mezi rodiště a „žiliště“.