O pravdě, cynismu a jiných běsech

Jaroslav Bican

Číst si své staré texty po delší době může být docela zážitek. Výsledkem mohou být úvahy o cynismu, pravdě a lásce a životních křižovatkách, zkrátka o věcech, které se člověku honí hlavou a se kterými se tak porůznu potýká.

Máloco je tak poučné jako číst po několika letech si své vlastní texty. Člověk si říká, jak moc se posunul a změnil, nebo jak se na něm podepsal čas, který od napsání textu uplynul. Občas se diví, co to vlastně stvořil. A ptá se, to jsem napsal opravdu já?

Čím to, že dnes se mi už taková slova na mysl nederou? Jsem to stále ještě já? Nebo to tehdy psal někdo jiný? Tak naivní jsem byl? A teď jsem už chytřejší? O poznání zkušenější? Nebo jen jaksi okoralejší? Mám větší nadhled? Anebo jen dřívější ideály už neberu tak vážně?

A tak si čtu některé své starší texty, třeba ten, který pojednává o dobrácích: „Znám lidi, kteří si stále donekonečna vyčítají to, že nemají ostré lokty či odvahu podnikat atd. Ale co když je to právě naopak? Co když je jejich největším darem a nevýslovným talentem to, že takoví nejsou? A tak namísto toho, aby sami sebe přijali, trápí se něčím, co je zbytečné.

Chyba totiž není v nich. Hlavní potíž bývá v tom, že jsou se svým trápením sami, mají pocit, že jsou jediní, kdo v tom drsném světě nedokáže obstát, a proto v první řadě obviňují sami sebe. Buď jsou nešťastní, protože se nejsou schopni světu přizpůsobit a stále dokola si to vyčítají, anebo se mění a svět tak přichází o krásné čisté duše, kterých je tolik zapotřebí.“

Albert Camus psal o vyčerpávajícími boji s cynismem. Jak se z člověka stane cynik? A může to být postupně a nenápadně? Foto United Press International

Text pak končí někde ve vysokých tóninách patosem prostoupené výzvy, deklarace a zvolání: „Myslím, že dobráci mohou změnit svět. Dokonce bych řekl, že jsou tu od toho, aby ho změnili. Dovedete si snad představit, že by ho mohl změnit cynik, narcis nebo prospěchář? Ano, vždy je možné udělat hnusný svět ještě hnusnějším, ale v takovém případě se vlastně o žádnou změnu nejedná.

Proto, pokud někdy ve svém životě budu v situaci, kdy se budu muset nějak postavit k tomu, jak vychovávat syna, který je dobrák, určitě ho nechci vést k tomu, aby se měl před světem na pozoru a ve snaze se mu ubránit potlačil svoji přirozenost. Chtěl bych, aby sám sebe přijal a nikdy nelitoval toho, že je takový, jaký je. Není totiž většího daru. Každá přirozenost má podle mne svůj vlastní hlubší smysl, jen ho nalézt. Aby to dokázal, musí objevit svůj vlastní aktivní přístup k životu, jen tak může být šťastný.“

Psal jsem, že cynik nemůže změnit svět. Kolega Vratislav Dostál tady před dvěma lety ve svém politickém zápisníku vzpomněl citát Alberta Camuse: „Moje nejtrvalejší pokušení, proti němuž jsem nikdy nepřestal vést vyčerpávající boj: cynismus.“ 

Možná je hlavní nebezpečí cynismu v tom, že přichází postupně. A může být i dosti nenápadný. Nabalujeme na sebe různé frustrace, křivdy a zážitky své vlastní bezmoci. Můžeme mít stokrát pocit, že máme nadhled a nic nám nehrozí, ale někde uvnitř nás pod nánosem toho všeho se něco děje.

Něco se mění, tvrdne, obrušuje se a postupně v nás sílí pocit, že to nebo ono nemá smysl, je to hloupé, netaktické, nedomyšlené, než to raději nic, a taky proč by si měl člověk stále škodit a dělat věci na svůj úkor? Stojí to zato? A občas utrousím sarkastickou a potměšilou poznámku, kdy druhý valí oči, protože není zvyklý ode mne něco takového slýchat. A cynismus se připravuje na své vítězné tažení.

A pak jsou lidé, kteří boj s cynismem vyhráli dosti kulišácky. I když ho možná nikdy ani nevedli. Na první a možná i na třetí pohled jsou cynismem prolezlí skrz na skrz, ve skutečnosti jim však naopak pomáhá zachovat si nějaké zdravé jádro. Otevřeli cynismu první, druhé předhradí, ale to jen proto, aby zbytek neprodyšně uzavřeli a o to víc se v něm opevnili.

Cynismus tak ve výsledku není tolik destruktivní. Ti lidé většinou byli cyniky tak trochu vždycky, je to vlastně takový udržitelný cynismus, který je sice trvalý, ale stabilní, dále se už nešíří a nemá takové rozvratné účinky.

Jdu rovně, jdu rovně a najednou jdu šikmo

Cynismus ale není jediné, co člověka může potkat, to si tak čtu jiný svůj text a opět mne překvapuje ten patos a jak ta slova létají nad zemí: „Život vytváří život, přelévá se, oživuje. Těžko vysledovat kudy proudí, jak to nejživotnější z jednoho člověka, se prostřednictvím něčeho, co vytvořil, spojuje s životní energií druhého, jak ho podněcuje k nějaké vlastní tvůrčí činnosti a jak dál působí na jiné a podílí se na dalším a dalším vznikání a tvoření.“

A o kousek dál: „Největší radost lze zažít, když si je člověk plně vědom toho, že žije. To se zpravidla stává v nějakém tvůrčím procesu, když je sám schopný život předat. Něco takového je podle mne přístupné každému. Rozhodně to není záležitostí jen nějaké intelektuální elity či těch, kteří mají to štěstí a živí se jako spisovatelé či výtvarníci. Ono nakonec nestačí, když člověk něco tvoří. Musí to tvořit svobodně, na základě vlastního přesvědčení a vůle, musí to činit tak, aby k danému dílu měl bezprostřední vztah. I rozhovor dvou lidí může být takovým tvůrčím aktem, stejně tak výroba poličky.“ 

A tak si říkám, kam mi ty věty zmizely. Jako bych je napsal na nějaký malý ušmudlaný papírek a ten uložil na dno obrovské krabice, ve které se vrší další a další stohy listin, šanonů a lejster. Ne, že by tam ten papírek už nebyl, ale pro samé jiné spisy se na něj tak trochu zapomnělo.

Anebo to lze popsat ještě maličko jinak. To se vám takhle stane, že vyrazíte na cestu, chcete jít rovně a jdete pořád rovně, stále rovně, dál a dál, za nosem a najednou koukáte, že už pěkně dlouhou chvíli jdete docela šikmo a jste někde jinde, než jste si celou dobu mysleli.

Aris a křižovatka

A pak jsou ještě texty, které člověk psal v docela vypjatých chvílích a na okolnosti jejich vzniku si vzpomíná až neuvěřitelně přesně. Možná právě proto, že text byl psaný pod jistým tlakem se snahou vyrovnat se s určitou situací, která nebyla úplně snadná. A tak mě ještě po letech mrazí, když si jeden takový čtu. Asi hlavně proto, že když jsem ho psal, vyjadřoval něco pro mne strašně podstatného… stál jsem totiž na křižovatce. Těžko říct, zda je ve vší své obecnosti alespoň trochu srozumitelný, ale abych dal za pravdu patosu, lze říct, že je psaný z lásky k lidem:

Jednou, když jsem stál na křižovatce, které jsem se ze všech sil bránil, se mě Aris zeptal: „A jaké by vlastně mělo být to společenství, po kterém tak toužíš?“ Bez váhání jsem ze sebe vychrlil, jako bych se bál, že když to neřeknu celé najednou, tak už to ze sebe nedostanu nikdy:

„Takové, ve kterém lidé nejsou za nějakým účelem, ale jen proto, že je to právě to konkrétní společenství složené právě z těch konkrétních lidí. Společenství, které vtahuje bez toho, že by člověk ten tah cítil. Společenství, kde i vynadat umí s neobyčejnou láskyplností. Společenství, kde to kypí životem, ne proto, že by o to někdo usiloval, ale jen tak — už proto, že jsme se sešli.

Společenství, kde netřeba nutit a hrozit, nikdo přece nechce kazit něco tak krásného. Společenství, které nás vede ke hvězdám, ostatně kam jinam — když nás to k sobě táhne zažívat něco opravdového. Společenství, kde se spíše snaží pochopit a porozumět motivacím lidského jednání, než rozhodnout na čí straně je pravda. Společenství, kde ví, že vždy když se od sebe oddělí láska a pravda, tak výsledkem je urputnost a zloba anebo šalba a mámení.

Společenství, kde láska a pravda kráčí vždy pospolu — láska se prokazuje pravdou a pravda láskou. Pro jedno se nezapomíná na druhé, protože láska nemůže být bez pravdy a pravda bez lásky. Společenství, kde tím nejcennějším poznáním je, že bez lásky je člověk na věčném útěku sám před sebou. A nakonec začne sám sobě i lhát.“

Když jsem sotva popadaje dech skoro v mrákotách skončil, Aris s pohledem upřeným někam daleko za mne prohlásil: „Je krásné postupně zjišťovat, kdo kam a proč vlastně jdeme.“ Smutně jsem se usmál. Najednou jsem si byl jistý, že se té křižovatky nezbavím. A nejsmutnější na tom bylo, že jsem věděl, jakou cestu si zvolím.

    Diskuse (2 příspěvky)
    JP
    Josef Poláček, Invalidní důchodce a student
    September 23, 2016 v 16.24
    Huff... To je celá přehršle myšlenek.

    Tak počněme napřed tím cynismem. Je to opravdu náhoda - ale zrovna dneska, ještě než jsem spatřil tento článek, mi náhle projela hlavou myšlenka (ani už si přesně nevzpomenu z jakého popudu a v jaké souvislosti), že po té řadě let strávených v tomto životě a na tomto světě není možno se podivovat nad tím, že jeden si jako určitý způsob ochrany před jedovatými imisemi vybuduje určitou míru cynismu.

    Ale, jak Jaroslav Bican naprosto přesně konstatuje, je více druhů cynismu. Vedle tohoto ryze obranného cynismu v zájmu uchování vlastního duševního zdraví existuje i cynismus programatický, destruktivní, až vysloveně zlý. Jeho majitel ho používá také jako obranný štít - ale štít proti tomu, aby on sám byl povinen jednat mravně. On si své vlastní nemravné jednání vždy dokáže dokonale zdůvodnit poukazem: "Ale co po mě chcete! Vždyť se jen podívejte, jak všichni ostatní jsou přece t a k é špatní! Tak proč zrovna j á bych měl zachraňovat tenhle svět!"

    No, a je to. A když si tohle jednoho krásného dne řeknou všichni, pak tento svět opravdu už může jít k čertu.

    JP
    Josef Poláček, Invalidní důchodce a student
    September 23, 2016 v 16.36
    Společenství, které nás vede ke hvězdám...
    "Společenství, kde i vynadat umí s neobyčejnou láskyplností..."

    Měl jsem kdysi v zaměstnání dvě kolegyně. Jedna, když dospěla k názoru, že ten druhý dělá něco špatně, okamžitě mu to vytkla ostrým, řezavým hlasem, způsobem, který u adresáta budil vzápětí pocit vlastní naprosté méněcennosti.

    Ta druhá: mladá,veselá, atraktivní, a - až neskutečně citlivá a ohleduplná, když chtěla tomu druhému naznačit, že by to či ono mohl přece jenom dělat nějak lépe, sdělila mu to svým milým hlasem s až téměř omlouvavým tónem, takže dotyčný se cítil spíše vyznamenán a oblažen její přízní.

    My dva jsme se celou dobu naší společné práce vzájemně tak trochu popichovali; a až v okamžiku loučení, když odcházela do svého nového zaměstnání, jsem jí přiznal mé pravé mínění o ní. S tím, že kdyby se jednou podařilo takové lidi jako je ona naklonovat a rozmnožit, že pak by tento svět mohl konečně získat opravdu lidský a vstřícný a lásky plný charakter.

    Ta otázka je: co udělat, když ještě v dostatečné míře neovládáme techniku klonování?

    Opravdu by to nešlo třeba i bez toho?