„Šlechta je naším spojencem v boji s buržoazií,“ koktá student v jednom socialistickém vtipu. Vtip se vysmívá popletenému šprtání frází marxismu leninismu. Kostra toho vtipu je ale historická a prožíváme ho v nových podobách. „Pravice je naším spojencem v boji s oligarchií,“ řekli bychom dnes. A byli bychom stejně vedle…

Česká politická kultura se nechala uchvátit monumentem, jejž více než dvě dekády sochala. Andrej Babiš je skutečným nebezpečím pro parlamentní demokracii — blíží se volby, jeho preference rostou, hrozí, že vyztuží impérium, z něhož se nám bude nějaký čas těžko couvat.

Jeho hnutí však zůstává v první řadě politickým soupeřem. A v politické perspektivě jako by všechna varování ztrácela na síle, jako by se stávala prázdnými frázemi. A Babiš jako by za jejich zvuku sílil. Jak to?

Měli bychom se mít na pozoru před tím, jak snadno nás politická atmosféra tlačí do takzvaných „státotvorných“ aliancí proti Andreji Babišovi. Na Babiše se dnes útočí hned ze dvou táborů: z ČSSD a z pravicové opozice. V čele protibabišovských sil tak stojí buďto lídři stran zdiskreditovaných Nečasovou vládou, nebo Babišovi koaliční partneři. Rozmlouvat blízkému člověku volbu hnutí ANO je stále obtížnější…

Současná kritika z úst sociálních demokratů nezní zrovna důvěryhodně — jde přeci stále o koaliční partnery poměrně stabilní vlády. Sobotkovy ojedinělé výpady proti Babišovi při vší úctě vypadají, jakoby si je premiér nechal předem schválit ministerstvem financí.

Příležitost ke skutečné kritice tedy spadla do klína poslancům a poslankyním v opozičních lavicích. Jenže tam je dneska situace snad ještě zoufalejší. Kromě zástupců dvou partají „slavné“ Nečasovy vlády (mnohdy jde o ty samé tváře) tu vysedává hořčičný gang českých komunistů a zbylé lavice obsazují zbloudilé duše bizarních postfašistických solitérů.

Poslední jmenovaní se stále pokoušejí zorientovat ve sněmovním řádu, komunisté s Babišem koketují na chodbách a jistě s ním dlouho do noci s hihňáním esemeskují, ODS se pokouší páčit podnikatelský populismus populismem xenofobním. Zbývá tedy Kalousek…

Límečkoví separatisté

Selhání TOP 09 v podobě nejhorší vlády v české historii je tak fatální, že není možné, aby z něj tak malá a mladá strana vyvázla. Nebyla to „prostě špatná“ vláda. Byla to vláda, která destabilizovala křehkou konstrukci sociálního smíru a zasela v české společnosti křivdu a lhostejnost. Problém současné TOPky není, že jí ubyla většina voličů, ale že už se tito voliči nikdy nevrátí:

Odchod Starostů a nezávislých ukázal, že TOP 09 nemá a nikdy neměla členskou základnu v regionech. Posun Respektu k liberální levici, posun Reflexu k bulvární xenofobii a přesun vydavatelství Mafra do Babišových rukou zanechaly konzervativní a proevropskou TOPku v mediálním vakuu. Kalouskova strana připomíná límečkové separatisty v zákopech velkých měst.

Připomínat ještě k tomu podíl Kalouskovy strany na Nečasově vládě není bojem minulosti — to je jen interpretace, kterou se sama TOP 09, strana, kterou si Miroslav Kalousek „vysnil, vymyslel a založil“, snaží předstírat, že jí bylo jakýmsi samospádem dějin odpuštěno. Babiš bude vítězit tak dlouho, dokud se budeme tvářit, že se na jeho porážce může podílet síla, která ho do velké míry stvořila.

Jestli si můžeme vzít něco konstruktivního z posledních měsíců, pak je to ponaučení, že politika je o emocích. Není to takové klišé, jak by se mohlo zdát. A nemusí to nutně znamenat, že taková politika přestala zohledňovat fakta. Problém je spíš v tom, že jsme vstoupili do epochy, kdy je tou dominantní emocí křivda. A česká křivda se jmenuje Kalousek: díky jeho fenoménu se dostali k moci Zeman i Babiš.

Nesmíme zapomínat, že Kalousek tu byl už dávno před uprchlíky, což znamená, že Zeman i Babiš uspěli i s jiným příběhem, než tím xenofobním. Jsou si toho vědomi pravicoví kritici obou démonů české politiky?

Dějiny jsou o krok dál

Problematická je však i sama strategie. Konsensus jménem „Antibabiš“ se snaží o něco, v čem už sám Babiš dávno triumfuje: odstranit z politické soutěže politiku. V boji s vetřelcem dosavadního politického systému bychom prý měli odhlédnout od toho, co nás rozděluje a sjednotit se. Politický účel prý světí apolitické prostředky. Babiš musí mít radost, jak poslušně hraje opozice podle jeho not…

Po vítězství nad tímto nepřítelem nového druhu by se měl ustavit starý řád: antibabišovská aliance by se po splnění své mise přátelsky rozdělila a na politické scéně by znovu zavládl korektní dialog, střetávání politických stran, střídání pravice a levice, konzervativců a liberálů.

Není ale na takové vizi něco pohádkového? A nemá pohádkové rysy i ten „lid“, který by měl vůbec mít o něco takového ještě zájem? Vždyť Babiš je téhle politiky důsledkem, nikoli překážkou.

Babiš drasticky proměnil českou politickou mapu. Přišel s něčím, co překročilo mantinely tradiční politiky — a je možné, že zpátky už se nelze vrátit. Sám „AB“ je apoštolem některých nových trendů demokratické politiky. Je apolitický svým obsahem, ovšem zcela politický svou formou — jediné co se mu koneckonců podařilo politicky získat, je ta stejná hegemonie, o kterou odjakživa usilovaly i staré politické strany.

Babiš je tedy v něčem paradoxně „političtější“ než jeho současní oponenti, kteří i se snaží převtělit v apolitické krizové manažery, kteří mají vrátit firmu jménem Česká demokracie do starých kolejí — kdo tady chce vlastně zavádět manažerské pořádky?

Tenhle oportunismus někdejších škrtačů je pro Babiše stále snadnějším soustem. Kalouskova strana totiž neprošla žádnou sebereflexí ani personálně, ani programově — vždyť sama přiznává, že usiluje o věci takové, jaké byly dřív, před Babišem.

Pokud považujeme Babiše za problém, je potřeba TOP 09 s její sebeprojekcí do strážce parlamentarismu konstruktivně odmítnout. Jednak proto, že tradiční pravice už Babiše nikdy neporazí, a jednak proto, že to samo o sobě není nic, po čem bychom měli toužit.

Kritizovat Babiše z pozice Kalouska je jako kritizovat jádro z pozice uhlí: soupeř je možná společný, ale dějiny jsou o krok dál. A některé aliance by nás mohly přijít draho.

Co potřebujeme v ekologii i v politice, je udržitelná alternativa. A nekonečná loajalita k menšímu zlu připomíná stále více denní snění, které odvádí naši pozornost od nepříjemného zjištění, že taková alternativa zatím neexistuje.