„Šlechta je naším spojencem v boji s buržoazií,“ koktá student v jednom socialistickém vtipu. Vtip se vysmívá popletenému šprtání frází marxismu leninismu. Kostra toho vtipu je ale historická a prožíváme ho v nových podobách. „Pravice je naším spojencem v boji s oligarchií,“ řekli bychom dnes. A byli bychom stejně vedle…

Česká politická kultura se nechala uchvátit monumentem, jejž více než dvě dekády sochala. Andrej Babiš je skutečným nebezpečím pro parlamentní demokracii — blíží se volby, jeho preference rostou, hrozí, že vyztuží impérium, z něhož se nám bude nějaký čas těžko couvat.

Jeho hnutí však zůstává v první řadě politickým soupeřem. A v politické perspektivě jako by všechna varování ztrácela na síle, jako by se stávala prázdnými frázemi. A Babiš jako by za jejich zvuku sílil. Jak to?

Měli bychom se mít na pozoru před tím, jak snadno nás politická atmosféra tlačí do takzvaných „státotvorných“ aliancí proti Andreji Babišovi. Na Babiše se dnes útočí hned ze dvou táborů: z ČSSD a z pravicové opozice. V čele protibabišovských sil tak stojí buďto lídři stran zdiskreditovaných Nečasovou vládou, nebo Babišovi koaliční partneři. Rozmlouvat blízkému člověku volbu hnutí ANO je stále obtížnější…

Současná kritika z úst sociálních demokratů nezní zrovna důvěryhodně — jde přeci stále o koaliční partnery poměrně stabilní vlády. Sobotkovy ojedinělé výpady proti Babišovi při vší úctě vypadají, jakoby si je premiér nechal předem schválit ministerstvem financí.

Příležitost ke skutečné kritice tedy spadla do klína poslancům a poslankyním v opozičních lavicích. Jenže tam je dneska situace snad ještě zoufalejší. Kromě zástupců dvou partají „slavné“ Nečasovy vlády (mnohdy jde o ty samé tváře) tu vysedává hořčičný gang českých komunistů a zbylé lavice obsazují zbloudilé duše bizarních postfašistických solitérů.