Evropská hra o parlamentní trůn

Vendula Bittner

Blíží se volba předsednictva Evropského parlamentu a s ní i odpověď na otázku, zda tato instituce vydá cestou nejmenšího odporu, či vykročí novým směrem — naproti občanům.

Již pár týdnů panuje v Evropském parlamentu nezvykle napjatá atmosféra - nadcházející volba nového předsednictva totiž může přinést mnohá překvapení. Instituce, která si navykla všechna důležitá rozhodnutí domlouvat v bezpečí zavřených dveří, si zaslouží připomenout, že se hraje o předsednické křeslo, nikoliv o trůn.

Usednout by na něj tedy měl adept splňující hlavní předpoklady, ne ten, který na něj nejdéle stojí v řadě. Kdo to bude? A nastane opravdu konec velké koalice, jak se momentálně ozývá zprava i zleva?

Kandidátem evropské strany lidové, největší politické frakce v EP, je Antonio Tajani - bývalý mluvčí Berlusconiho vlády, později vyslaný do Bruselu na pozici eurokomisaře pro dopravu, respektive průmysl a podnikání. Podle mnohých svědectví to byl právě on, kdo na evropské úrovni mhouřil oči nad snahami automobilek upravovat motory tak, aby prošly emisními testy, namísto reálného snížení produkce oxidu uhličitého. 

Německý týdeník Wirtschaftswoche minulý týden navíc přišel s tvrzením, že jako komisař Tajani již v polovině roku 2012 obdržel dopis od dodavatele Volkswagenu upozorňující na machinace s výsledky testů. Korunu všemu nasadil, když zmíněný dopis zveřejnil, včetně jména a kontaktů na odesílatele, jenž si následně zakusil, jaké „radosti“ přináší být evropským whistleblowerem. Vedle Jeana-Clauda Junckera by tedy Tajani Evropské unii na důvěryhodnosti rozhodně nepřidal.

Jak se vybarví nové předsednictvo Evropského parlamentu? Foto Evropský parlament 2016

Evropští socialisté a demokraté vysílají do boje svého současného předsedu, jímž je Tajaniho krajan Gianni Pitella. K jeho osobě se sice žádný skandál nepoutá, nicméně je tomu tak možná právě proto, jak podotkl jistý bruselský komentátor, že k sepsání jeho politických zásluh by nebylo třeba více prostoru než zadní strany poštovní známky. V Evropském parlamentu jej navíc uslyšíte mluvit takřka pouze jeho mateřštinou.

Tajaniho lidovcům se červená kandidatura protiví s odkazem na dohodu ze začátku mandátu o tradičním střídání na předsednické pozici v půlce pětiletého volebního období (doposud byl předsedou Martin Schulz z německé SPD). Sociální demokraté se hájí relevantním argumentem, že v době podpisu dohody nebylo známo obsazení vedení Evropské komise a Rady, které dnes rovněž náleží pravici.

Třetím žhavým adeptem je vlámský liberál Guy Verhofstadt, v mládí přezdívaný Baby Thatcher pro svou lásku k volnému trhu a laissez-faire politice. Po téměř deset let se mu v pozici ministerského předsedy dařilo ukočírovat nejednotnou Belgii, udržet jakžtakž vyrovnaný rozpočet, aniž by to odnesly důchody, zlegalizovat homosexuální sňatky i eutanazii. Jakožto zarytý eurofederalista byl pověřen vyjednáváním o Brexitu na straně EU, jeho oblíbenou odpovědí na všechny unijní problémy je „Více Evropy!“

V současné době se bruselští podivují, zda netrpí schizofrenií - ve snaze posílit postavení frakce liberálů (a tedy i své vlastní šance na úspěch) nabídl členství v ní poslancům zvoleným za silně euroskeptické Hnutí pět hvězd. Verhofstadt se tedy zdá být velmi schopný. Všeho.

Stárnoucí bílí muži

Průměrný věk korunních princů je 61 let. Jsou to stárnoucí bílí muži, představitelé starého uspořádání kontinentu, kteří v měnícím se světě stěží obstojí. Cožpak neexistují alternativy, které by vyjádřily snahu vrcholných politiků vyslechnout frustraci občanů?

Určitě ano, jednou z nich by mohla být třeba Franziska Keller, vycházející hvězda z Německa, která ve svých pětatřiceti letech nedávno stanula v čele parlamentní frakce Zelených. Splňuje základní předpoklady - smýšlí proevropsky, hovoří plynně několika jazyky, má charisma i vizi, záleží jí více na výsledcích práce než na vlastním politickém prospěchu (alespoň zatím to tak vypadá), hodlá bojovat za sociální spravedlnost. Jediný háček je v tom, že do předsednictva Evropského parlamentu nekandiduje.

Do eurovoleb zbývají ještě více než dva roky. Jak ovšem přimět kapříky, aby si dobrovolně vypustili svůj velkokoaliční rybníček? S nedostatkem fantazie by jim mohla pomoci oblíbená série kanálu HBO. Při jejím sledování by zjistili, že po Hře o trůny přichází Bouře mečů, Tanec s draky a Hostina pro vrány. Nezbývá než doufat, že si z něj vezmou ponaučení a umožní nám občanům snít Sen o jaru 2019 a evropských volbách, které nebudou historicky poslední.