Přírodními vědci se stane jen málo žáků, voliči a voličkami však všichni
Kateřina SmejkalováPolitika je pro občany nesrozumitelná. Je to ale vina politiků, nebo by se měli sami občané politicky vzdělávat? A neměla by to vlastně být stěžejní součást základního vzdělání?
Neustále slýcháme, že se voličům bohužel nepodařilo něco dobře vysvětlit — naposledy se jednalo o zápletku nedávné vládní krize. To ale překvapivě vede pouze k výzvám, že by se politici měli chovat srozumitelněji, či ještě lépe své kroky vysvětlovat, místo toho, aby se tematizovala také úroveň politické gramotnosti občanů a občanek u nás.
Jistě, kvalita politické debaty a funkčnost demokratických procesů závisí na celé řadě faktorů. Je třeba zohlednit socioekonomickou situaci lidí, která u nás bez pochyby mnohým ztěžuje přístup k informacím a omezuje možnost participace, a záleží také na kondici veřejných institucí včetně kvality médií, která u nás bezesporu pokulhává. Nicméně nedostatek pozornosti, která se věnuje politickému vzdělání jako jednomu ze stěžejních pilířů fungování demokracie, je někdy až absurdní. Formálně tu máme demokracii již přes čtvrt století a minimálně deklaratorně si na ní po totalitní zkušenosti velmi zakládáme. Zároveň ale očividně žijeme v představě, že jako uvědomělí občané a uvědomělé občanky se lidé již rodí, a pro fungování demokracie tak není třeba nic dalšího dělat.
Jinak lze totiž stávající situaci těžko popsat: vzdělávací kurikulum na školách u nás nesmyslně protežuje přírodní vědy na úkor věd společenských. Zatímco žáci a žákyně často stráví dohromady stovky hodin biflováním chemie, fyziky a biologie, z nichž by pro běžný život většině z nich stačil zlomek znalostí (a při stávající kvalitě výuky si jich stejně nakonec víc neodnesou), předměty s politickým kontextem bývají vtěsnány do Základů společenských věd s nesrovnatelně nižší hodinovou dotací. Nadto jsou většinou brány jako předmět oddychový a okrajový. V demokratickém uspořádání by přitom mělo být naší ambicí, aby v nich získali solidní znalosti a kompetence všichni žáci bez ohledu na své budoucí kariéry. Fyziků a fyziček bude ve třídě hrst, voliči a voličkami se stanou všichni. Když to trochu přeženeme, záhodno by tedy bylo mít spíše okrajovou dvouhodinovku Základů přírodních věd. Jenže na takovou revoluci zatím ještě málo chápeme, jak je vzdělávání k občanství důležité.
Nejde ale zdaleka jen o čas, který se společenskovědním předmětům ve školách věnuje, jde samozřejmě také o jejich obsah. Je naprosto nedostačující omezit se na pár encyklopedických fakt o fungovaní institucí — v mém případě se například na všeobecném krajském gymnáziu v rámci ZSV takzvaná politologie odbyla informací o počtu členů a členek Poslanecké sněmovny a Senátu. Je třeba vysvětlovat procesy, ale především hodnoty a světonázory — a to o poznání lépe než pomocí informace, kterou jsem si o ideologiích odnesla ze střední školy já, totiž že označení levice a pravice se odvozuje od toho, jak byly jednotlivé strany rozsazeny ve francouzském parlamentu.
Ano, celá idea demokracie jakožto "vlády lidu" stojí (ale v praxi bohužel daleko spíše padá) s představou inteligentního, kompetentního, politicky vzdělaného, racionálně jednajícího občana.
A skutečně se staví klíčová otázka, kde takovéhoto ideálního občana vlastně vzít.
Výchovou a vzděláním? - Klasická metoda, to je dozajista základ. V tomto ohledu jsou tedy výzvy autorky k zlepšení kvality občanského vzdělávání na českých školách naprosto legitimní.
Jenže: ten problém tady je že se tu sugeruje, jako by existovaly v zásadě jenom dva stupně tohoto vzdělávání k odpovědné a kompetentní občanskosti: buďto žádné (opravdové) vzdělávání (Česká republika) - anebo systematické vzdělávání po příkladu Německa.
Ve skutečnosti jsou ale tyto vývojové stupně tři. Ten druhý, "německý" model sice skutečně vede k základní občansko-politické kompetenci; ale zároveň své svěřence doslova indoktrinuje všemi ideovými dogmaty systému formální demokracie občansko-liberalistického typu.
To znamená: je zde v prvé řadě prováděna indoktrinace víry v to, že onen takzvaný "lid" si může jenom na základě své vlastní vůle prostřednictvím voleb svobodně zvolit svůj vlastní osud; a není prováděno prakticky žádné osvětlení toho, že ve skutečnosti veškerá "svobodná volba" zcela pravidelně končí u možnosti vybrat si jeden ze dvou velkých bloků, které se navzájem drží pod krkem v nekonečném patovém sevření, které spolehlivě blokuje jakoukoli skutečnou změnu. Není při tomto způsobu "občanské výchovy" naprosto žádná řeč o tom, že konec konců tyto politické poměry jsou determinovány mnohem hlubšími danostmi a procesy v oblasti ekonomické a ekonomicko-sociální, které celá ta "demokratická" politika může jenom trochu na povrchu regulovat a modifikovat, ale jinak s nimi vůbec nemůže hnout.
Takže, ten třetí stupeň občanské výchovy by se musel zaměřit právě na všechno toto: dovést své svěřence ke schopnosti dohlédnout za ty napohled svobodné mechanismy politického systému, ke schopnosti uvědomit si, že ty skutečně relevantní faktory společenského dění jsou někde úplně jinde, a že jako (jednotlivý) občan nemá prakticky žádnou možnost proti těmto skrytým mechanismům něčeho dosáhnout.
Už jsme o tom jinde diskutovali nedávno: ten západní způsob osvěty sice vychovává ke kritičnosti, ke kritickému občanství, daleko více nežli je tomu tradice na Východě; nicméně tento západní kriticismus se nakonec vyčerpává jenom ve vnější stránce věcí, a není schopen (a vůbec to ani není jeho cílem) vychovat člověka, který by dokázal kriticky nahlédnout fungování celého systému jako takového.
Ten západní způsob občanské výchovy je tedy nakonec naprosto schizofrenní: chce vyprodukovat "kritického občana" - který má být ale na straně druhé naprosto konformní s právě panujícím ekonomickým, sociálním a politickým řádem.
O hodnotách, na kterých by měla být v naší socialistické demokracii shoda, se mluvilo často, abychom je měli zvnitřněné a jaksepatří pod kůží. Jednoznačně jsme všichni odsuzovali extremistické kontrarevoluční názory, které se nám snažila naočkovat západní prohnilá propaganda společně se samozvanci a zaprodanci z Charty 77.
A řeknu vám, demokracie nám tehdy šlapala jako hodinky.;-)
Takže já bych jako to politické vzdělávání viděl celkem na dobré cestě, není prostě třeba propadat žádné panice, soudružky a soudruzi.
Takže lid se musí samozřejmě snažit, a my, protože to s nim myslíme dobře, mu budem pomáhat tim politickym vzděláváním.
a jen dvojnásobnou prací
ji může získat zpátky. Nebylo by lepší,
aby vláda rozpustila lid
a zvolila si jiný?"
Neboť právě tohle je naprostým základem jejich činnosti: dovést jejich pacienty k poznání, že právě ten způsob života na kterém setrvávají s naprostou úporností a s veškerým vnitřním přesvědčením, je přesně ten, který je ve skutečnosti ničí, a znemožňuje jim zdravý a přirozený způsob existence.
Ty levicové projekty o nápravě společnosti nejsou tedy konec koncům ničím jiným, nežli diagnózou toho, že tento svět je v daném způsobu své existence hluboce narušený, ale že není schopen si tuto svou narušenost uvědomit, natož aby pak byl schopen nápravy.
On měl samozřejmě svou platnost ve zcela konkrétním kontextu, když si vládnoucí klika uzurpovala právo potlačovat lid ve jménu lidu; ale z tohoto svého času oprávněného a duchaplného výroku se stává paskvil, když se jako klacek užívá proti jakékoli snaze zlepšit tento svět.
Takže se domnívám, že mi tuto moji ušlechtilou snahu nemůžete nikterak vyčítat, je totiž plně v intencích autorky.