Neustále slýcháme, že se voličům bohužel nepodařilo něco dobře vysvětlit — naposledy se jednalo o zápletku nedávné vládní krize. To ale překvapivě vede pouze k výzvám, že by se politici měli chovat srozumitelněji, či ještě lépe své kroky vysvětlovat, místo toho, aby se tematizovala také úroveň politické gramotnosti občanů a občanek u nás.

Jistě, kvalita politické debaty a funkčnost demokratických procesů závisí na celé řadě faktorů. Je třeba zohlednit socioekonomickou situaci lidí, která u nás bez pochyby mnohým ztěžuje přístup k informacím a omezuje možnost participace, a záleží také na kondici veřejných institucí včetně kvality médií, která u nás bezesporu pokulhává. Nicméně nedostatek pozornosti, která se věnuje politickému vzdělání jako jednomu ze stěžejních pilířů fungování demokracie, je někdy až absurdní. Formálně tu máme demokracii již přes čtvrt století a minimálně deklaratorně si na ní po totalitní zkušenosti velmi zakládáme. Zároveň ale očividně žijeme v představě, že jako uvědomělí občané a uvědomělé občanky se lidé již rodí, a pro fungování demokracie tak není třeba nic dalšího dělat.

Jinak lze totiž stávající situaci těžko popsat: vzdělávací kurikulum na školách u nás nesmyslně protežuje přírodní vědy na úkor věd společenských. Zatímco žáci a žákyně často stráví dohromady stovky hodin biflováním chemie, fyziky a biologie, z nichž by pro běžný život většině z nich stačil zlomek znalostí (a při stávající kvalitě výuky si jich stejně nakonec víc neodnesou), předměty s politickým kontextem bývají vtěsnány do Základů společenských věd s nesrovnatelně nižší hodinovou dotací. Nadto jsou většinou brány jako předmět oddychový a okrajový. V demokratickém uspořádání by přitom mělo být naší ambicí, aby v nich získali solidní znalosti a kompetence všichni žáci bez ohledu na své budoucí kariéry. Fyziků a fyziček bude ve třídě hrst, voliči a voličkami se stanou všichni. Když to trochu přeženeme, záhodno by tedy bylo mít spíše okrajovou dvouhodinovku Základů přírodních věd. Jenže na takovou revoluci zatím ještě málo chápeme, jak je vzdělávání k občanství důležité.

Nejde ale zdaleka jen o čas, který se společenskovědním předmětům ve školách věnuje, jde samozřejmě také o jejich obsah. Je naprosto nedostačující omezit se na pár encyklopedických fakt o fungovaní institucí — v mém případě se například na všeobecném krajském gymnáziu v rámci ZSV takzvaná politologie odbyla informací o počtu členů a členek Poslanecké sněmovny a Senátu. Je třeba vysvětlovat procesy, ale především hodnoty a světonázory — a to o poznání lépe než pomocí informace, kterou jsem si o ideologiích odnesla ze střední školy já, totiž že označení levice a pravice se odvozuje od toho, jak byly jednotlivé strany rozsazeny ve francouzském parlamentu.

Strach z totality

Do jisté míry lze pochopit, že kvůli naší relativně čerstvé totalitní zkušenosti máme strach z jednostranné politické agitace na školách — to ale nemůže sloužit jako argument pro to, abychom se o politice ve školách nebavili vůbec. Ostych ze všeho politického vede k absurdním situacím, kdy se na školách často nemluví ani o těch nejobecnějších hodnotách, na kterých by měla být v demokracii bez větších debat shoda, jako je ochrana menšin, zapovězení diskriminace na základě náboženství, etnika nebo sexuální orientace nebo názorová pluralita. Přitom jejich uvědomění, zvnitřnění a sdílení je základem pro soudržnost demokratické společnosti. A snaha se jim ve vyučování vyhýbat může spíš vést k tomu, že se dostatečně jednoznačně neodsoudí názory extremistické, které tyto hodnoty podrývají.

↗

Orientovaným a kompetentním občanem se nikdo nerodí. Proto je třeba ve škole žákům vysvětlovat nejen procesy fungování demokratického státu, ale představit jim i různé hodnoty a světonázory. Ilustrace pixabay.com

Žáci a žákyně by se ale měli učit i o jednotlivých politických ideologiích — stejně jako musí umět učitel či učitelka hudební výchovy popsat, jak byl přínosný pro vývoj hudby i skladatel, který se jí osobně nelíbí, musí dobrý učitel humanitního oboru umět vysvětlit různé světonázory nezávisle na svých vlastních a aniž by některý z nich vnucoval. Jistá jednostranná politická agitace se objevuje paradoxně ve stávající situaci — to když například v učebních plánech většinou nemá místo zmínka o roli odborů v demokratické společnosti. Odůvodňuje se to tak, že už by to byla politická agitace, protože odbory mají přece vyhraněné politické pozice — pokud však o jejich existenci nemluvíme, zaujímáme ideologickou pozici minimálně stejnou měrou. Hodnotám a ideologiím se zkrátka při vysvětlování světa dost dobře vyhnout nejde a mělo by se tak dít cíleně a transparentně.

Důležitost znalostí a kompetencí pro účast na politickém životě se musí kromě toho zvýšit napříč předměty i různými typy škol. Jaký smysl má učit se zpaměti jména spisovatelů nebo letopočty bitev, když žáci a žákyně neumí obsah literárních děl a význam dějinných událostí nijak vztáhnout ke svému životu a aktuální společenské situaci? S jakou směsicí fascinace a nadšení jsem si před časem přečetla v článku o německých maturitách, že zkouška z dějepisu taky může mít podobu rozsáhlého eseje! Studenti dostali za úkol napsat, jaká událost posledních let je podle nich v jakémkoli ohledu srovnatelná s Francouzskou revolucí a čím jsme se z ní mohli pro řešení současnosti poučit. Není těžké si představit, s jak nesrovnatelně lepší výbavou do občanského života odcházejí žáci a žákyně, kteří byli ve škole místo k memorování jmen a dat trénovaní k takto komplexnímu přemýšlení o společnosti.

Moji bývalí spolužáci a spolužačky se ve většině případů o politiku — často dokonce s jistou hrdostí — buď nezajímají vůbec, nebo volí jako střední třída zcela proti svým zájmům pravici. K tomu, aby mohli rozklíčovat své zájmy a přiřadit k nim odpovídající program, jim totiž scházejí znalosti a kompetence. V jednotlivých nejhorších případech dokonce propadli demagogii extremistů a spikleneckým teoriím.

A to stále hovoříme absolventech a absolventkách osmiletého gymnázia v krajském městě, řada z nich má kromě toho vysokoškolské humanitní vzdělání. Jak politicky vzdělaní asi musí být lidé z odborných středních škol, či dokonce učilišť, si už člověk snad ani nechce představovat (ale kdyby chtěl, stačí zabrousit do komentářů pod libovolným článkem internetových médií). Přitom i jim by se mělo dostat vzdělání v tomto ohledu neméně hodnotného, pokud mají mít možnost světu kolem sebe porozumět a stavět se za své zájmy. U nich jsme často na jakékoli vážně míněné vzdělávání k občanství rezignovali již zcela (neváháme je ale zesměšňovat jako hloupé nebo neslušné).

Politické vzdělávání se ale nemůže odehrávat jen na školách. Měla by existovat jeho koncepce a robustní financování jako celoživotního vzdělávání pro všechny. V Německu tak kupříkladu funguje Spolková centrála pro politické vzdělávání (Bundeszentrale für politische Bildung), instituce, která vydává publikace a pořádá vzdělávací akce k mnoha společensky relevantním tématům pro nejrůznější cílové skupiny, ať už věkové, či vzdělanostní. Její činnost doplňují takzvané politické nadace, které vytvářejí expertízu a vzdělávají o společenských tématech z pohledu různých politických světonázorů. Podobné organizace by u nás měly vzniknout napřesrok s takzvanými politickými instituty.

I u nás se samozřejmě akademické obce nebo neziskovky pořádají řadu seminářů, debat a konferencí ke společenským tématům, nicméně vlivem nedostatečné výchovy k občanství ve školách, která by měla mimo konkrétních znalostí a kompetencí zprostředkovat také — nebo možná dokonce v první řadě — smysl pro to, že je stěžejní se informovat a vzdělávat, je jejich publikum spíše omezené na mladší vzdělané lidi ve větších městech. Zda se na tom něco podaří změnit principiálně smysluplně koncipovaným politickým institutům, je nejisté.

Po čtvrt století ve formálně demokratických poměrech je tedy konečně na čase si uvědomit, že bez odpovídající cílené průpravy lidí tu skutečnou, dobře fungující demokracii nebudeme mít nikdy. Že bez politického vzdělání lidé zákruty politiky ve složitém světě chápat nemohou a že sebelepší komunikace ze strany politiků na tom sama o sobě příliš nezmění. Že bez vzdělávání v hodnotách chybí důležité pojítko společnosti a bez pochopení, v čem spočívají různé politické světonázory, možnost porozumět světu. Levice by se měla rozvzpomenout na své tradiční pojetí vzdělání jako emancipace a cestě k participaci a svobodě a rozšířit ho také o vzdělání politické, a to jak rétoricky, tak prakticky.