Představitelé základních, středních i vysokých škol se v posledních týdnech opakovaně a důrazně dožadují navýšení rozpočtu ministerstva školství pro příští rok. To je bezpochyby legitimní a správné a využívají tak vhodné situace před volbami, kdy si politická reprezentace tradičně více všímá těch, které má zastupovat. Ostatně situace se pro učitele zatím vyvíjí velmi slibně. Ti ze základního a středního školství mají od koalice přislíben nárůst platů ve výši 15 procent na příští rok.

Vysoké školy zatím veřejný příslib od koalice nedostaly. Bývalé ministryni Kateřině Valachové se v dubnu podařil husarský kousek, když jí kabinet schválil ve výhledu na rok 2018 nárůst výdajů na vysoké školství o 4,5 miliardy (tedy o více než 20 procent!). To ale nebylo nic závazného a skutečná jednání nastala až nyní, v době „horké“ politické kampaně. Výhled je nejistý, a to i v případě, že stávající vláda navýšení schválí. Hlavní neznámou totiž zůstává postoj příští vlády a poslanecké sněmovny k připravovanému státnímu rozpočtu.

Momentální tlak je tedy na místě, české vysoké školství, ale i celé veřejné vzdělávání však potřebuje dlouhodobější perspektivu, pro kterou musí mít pádné argumenty. Předně je vzdělávání ve školských institucích běh na dlouhou trať. Všichni jsme strávili ve škole mezi deseti a dvaceti lety svého života a je třeba stále opakovat, že tato léta nás zásadním způsobem zformovala pro celý zbývající život. Řada sociologických, ekonomických i politologických výzkumů ukazuje, že úroveň vzdělání je klíčovým faktorem, který ovlivňuje osobní úspěch v životě, ale také úspěch společnosti jako celku.

Od čistě pekuniárních charakteristik, jako je příjem, bohatství či zadluženost přes hodnotové orientace, kvalitu života a vztah k životnímu prostředí po politické postoje a soudržnost společnosti vždy hraje vzdělání významnou, ne-li nejvýznamnější roli. Státu se tady proto nabízí cesta, jak zlepšit mnohé sféry života společnosti, ale musí přitom být obezřetný, protože to trvá a každý nerozumný zásah bude mít neblahé následky na dlouhá léta dopředu.

Vzdělání potřebuje finanční zabezpečení

Všichni včetně politiků se asi shodneme na tom, že kvalitní vzdělávání potřebuje odpovídající finanční zabezpečení. České školství disponuje dlouhodobě asi čtyřmi procenty HDP (v roce 2016 jen 3,7 procenta), přičemž drtivá většina těchto prostředků jde z veřejných zdrojů (což je ale v Evropě zcela běžné). Zatímco u základního a středního školství je to 2,7 procenta, čímž se ocitáme na samém chvostu zemí OECD, ve vysokém školství dosahujeme 1,2 procenta, výrazného podprůměru zemí OECD (1,5 procenta). Ze společného bohatství tak na školství dáváme (ať prostřednictvím státu, nebo soukromými výdaji) srovnatelně se zeměmi, jako je Slovensko či Maďarsko, ale podstatně méně než Slovinsko, Estonsko, neřku-li Rakousko, Portugalsko či Irsko.

Samo vysoké školství prošlo v posledních dvaceti letech dramatickou změnou. Počet studujících se během několika let více než zdvojnásobil a v posledních letech postupně klesá. Změnily se znalosti, schopnosti a orientace lidí, kteří na vysoké školy přicházejí. Radikálně se proměnilo technologické a komunikační prostředí, ve kterém se vzdělávání odehrává. Vysoké školy jako instituce, které se hlásí k velmi staré univerzitní tradici, se s těmito změnami snažily se vším úsilím vyrovnat.

Veřejné peníze na vysoké školství sice během prvních let nového století rychle rostly (hlavně díky dotaci na výzkum), ale záhy se zvyšování zastavilo, nastala stagnace a nakonec i pokles, měříme-li jej ve stálých cenách (údaje ze Statistické ročenky ministerstva školství). Vysoké školy si tak z této dekády nesou nemalý vnitřní dluh, který se projevuje jak v základních platech vyučujících, tak v některých činnostech, které nebylo možné dofinancovávat z projektů.

Vysoké školy si totiž zvykly žít minimálně jednou nohou v projektovém světě, kde se jim dostává příplatků k základní mzdě, financí na vybavení a omezeně provoz, a hlavně nákladných investic do infrastruktury. Posledně zmiňovaných „velkých“ peněz se školám dostalo díky evropským strukturálním fondům, které tak v posledních letech nahradily dlouhodobě nedostačující prostředky na investice (a mnohdy i provoz) řady vysokoškolských zařízení. I díky nim si školy v posledních letech udržely přibližně stejnou celkovou míru veřejného financování v absolutních číslech, a tím mírně narostly výdaje na jednoho studenta (viz analýza TC AV ČR).

Stále však dosahují jen 65 procent průměru dvaadvaceti zemí EU a stejně tak vzhledem k zemím OECD. Dluh z období expanze vysokoškolského vzdělávání, která přinesla více lidem možnost absolvovat vysokoškolské studium (což je jistě správně), tak dosud nebyl splacen. Co je ale horší, zmíněné „eurofondy“ postupně vysychají a někdy po roce 2020 pravděpodobně zmizí úplně. Ve vědě a vysokém školství tady vypadne až 20 procent finančních prostředků, kterým vysoké školy přizpůsobily své fungování a plánování. Situace tak opravdu hrozí vážnou krizí a hlasitý protest je na místě.

Běh na dlouhou trať

Musíme si však znovu připomenout, že školství, stejně jako speciálně vysoké školství, je běh na dlouhou trať. Krátkodobý tlak na rozpočet na příští rok je chvályhodný, ale jaksi krátkodechý. Jestliže bychom měli školství včetně vysokého zajistit významnější a stabilnější místo ve státním rozpočtu, měli bychom požadovat také stabilnější nástroje financování. Vláda sice spolu s rozpočtem na příští rok vždy schvaluje i střednědobý výhled, který výdaje rámcově obsahuje, jak ale ukazuje současné sestavování rozpočtu, jde pouze o čísla na papíře, která ustupují stranou, když dojde na lámání chleba.

Školství si zaslouží podobnou instituci, jakou stát zřizuje pro dopravní infrastrukturu, kulturu, zemědělství nebo životní prostředí v podobě státních fondů. Jakkoli není jejich fungování v praxi vždy ideální, vzdělanost je neméně základním předpokladem pro život současného člověka jako kvalitní zemědělská půda, možnosti komunikace nebo dobrá kvalita životního prostředí. Státní fond pro rozvoj vzdělávání by pochopitelně musel být adekvátně naplněn z veřejných zdrojů, ale mohl by přijímat i soukromé peníze ve formě darů a sbírek, což by jistě uvítali ti, kteří volají po vyšších soukromých výdajích ve školství.

Jeho účelem by mělo být podporovat dlouhodobý rozvoj školství nejen v materiální podobě, ale také strategicky a koncepčně. Obdobnou funkci ostatně zastávají i některé agentury v zahraničí jako pro univerzity britské rady pro financování vysokého školství (například HEFCE v Anglii). Školství je však vysoce provázaný svět různých aktérů, který bychom neměli vidět jako rozdělené sféry mezi takzvaným regionálním a vysokým školstvím. Ostatně jen společně mohou lidé z různých stupňů vzdělávání výrazně oslovit společnost.

Je správné, že se zvedá hlas pro větší finanční podporu školství, a zvláště vysokého školství v době přípravy rozpočtu na příští rok a současně před volbami. Jestli nám však leží na srdci dlouhodobější perspektiva stavu a rozvoje školství, musíme po politicích chtít dlouhodobější rámec financování, který alespoň částečně nezávisle na každoročních tancích kolem státního rozpočtu zajistí podporu pro vizi našeho školství na příští desetiletí. A dalo by se s jistým optimismem očekávat, že i na to budou politici před nadcházejícími volbami slyšet.