V době psaní tohoto textu se objevily zprávy o již třetím podezření na plagiát diplomové či bakalářské práce v případě vládních politiků a zdá se být jen otázkou času, než investigativní novináři odhalí i další případy z řad politiků. Politické následky odhalení plagiátu jsou zatím tvrdší, než by mnozí od vlády premiéra Andreje Všeci-Kradnú-Babiše očekávali. Akademické sféře se tak dostalo nečekaného privilegia — prohřešek plagiátorství je vnímaný jako závažnější než například trestní stíhání.

Nicméně v souvislosti s touto epidemií plagiátů stojí za povšimnutí reakce akademické sféry. Ve vyjádření představitelů a zaměstnanců vysokých škol, na kterých došlo k úspěšnému obhájení opsaných prací, se opakují stále ty samé argumenty — že odpovědnost je na straně studenta a že v době obhájení práce nebyly k dispozici specializované programy, které dokážou plagiátorství odhalit. Jak by mohli vedoucí, oponenti či členové komisí znát všechny texty nazpaměť?

Na druhé straně se někteří akademici (včetně rektora UK Tomáše Zimy) veřejně dušují, že k něčemu podobnému by dnes již dojít nemohlo právě díky rutinnímu používání zmíněných programů. Ve stejném smyslu se vyjádřila i konference rektorů, která doslova říká, že šlo vždy o „selhání jednotlivců, kteří porušili pravidla vysokoškolského studia“.

Obojí argumentace ovšem při bližším zkoumání dostává silné trhliny. V případě bakalářské práce Taťány Malé byly části textu opsané ze v té době dva roky staré práce, kterou ovšem vedl ten samý školitel. Jak si mohl nevšimnout, že čte podruhé stejný text? V případě diplomové práce Petra Krčála zase jeho práci oponovala stejná osoba, která vedla práci, ze které opisoval. I ta tedy měla původní text rozpoznat.