Klíčovým tématem, kterým se zabýváte, je vyčerpání přírodních zdrojů. Od vydání zásadní knihy Limits to Growth (Meze růstu) v roce 1972 uplynulo mnoho času. Je toto téma stále aktuální?

Téma vyčerpání přírodních zdrojů v tom nejširším slova smyslu se prolíná všemi oblastmi mého zájmu. Tento koncept lze omezit pouze na nerostné suroviny, které jistě hrají klíčovou roli, ale je tu také změna klimatu. Klimatické změny znamenají, že se vyčerpala schopnost atmosféry absorbovat skleníkové plyny a nezahřívat se. Takže i klimatické změny souvisejí s tématem vyčerpání. V 70. letech se hovořilo o omezení růstu, což ve své době představovalo velice inovativní koncept. Omezení růstu vychází z omezeného množství zdrojů. A to je téma, na kterém stále pracujeme.

Píšete blog s názvem Cassandra´s Legacy (Kasandřino dědictví). Co je jeho účelem?

Mnoho lidí věří, že existují dvě kultury: humanistická a vědecká. Podle mě je však kultura je jen jedna. A proto by měl být vědec co nejvíce humanistou, stejně jako by měl vědět něco o exaktních vědách jako termodynamika nebo fyzika. Náš svět ale bohužel padl do pasti nadměrné specializace. Mnoho lidí se zaměřuje na svůj obor tolik, že nakonec vědí jen všechno o ničem, a to je podle mě tak trochu k ničemu. My potřebujeme moderní pohled vědy, který omezí důraz kladený na redukcionistické vědecké přístupy, a naopak vyzdvihne systémovou vědu — vědu, jež sleduje změny na úrovni celého systému. Dám vám jednoduchý příklad: Pomalu mi dochází palivo do auta. Redukcionista řekne: No a co? Tak si vyrobím elektromobil. Což ale nijak nevyřeší důsledky. A tak pokračuje: O nic nejde, vodík všechno napraví. Pokud je ale váš přístup systémový, řeknete si: Dobře, díky vodíku možná změním systém, ale jak bude reagovat? A právě tohle je základní přístup našeho projektu MEDEAS: postupovat systémově. I v Brně máme svého spolupracovníka. Určitě to dokážeme.

Mají vaše vědecké poznatky nějaký dopad na širší čtenářskou obec, na širokou veřejnost a tvůrce politik? Jak vnímáte vztah mezi vědou a politikou?

Vědecká komunikace je jen jedním z mnoha druhů komunikace, protože komunikujeme v rámci systému. Svět — říkejte mu třeba mediální sféra, kybernetická sféra nebo mozková sféra — je obrovský systém, v němž spolu ideje, komentáře, zprávy a všechno ostatní soutěží v určitém prostoru. Všechny tyto věci přibývají, vyvíjejí se, mění, zabírají prostor, což představuje systém všech systémů, pokud to tak můžeme říct. Je to velice zajímavý předmět studia a právě na něj se zaměřujeme. S mými spolupracovníky se zabýváme teorií zpráv a vyvíjíme modely pro diseminaci, šíření myšlenek ve webové sféře, na celosvětové síti, ve sféře mysli. Každé sdělení se skládá ze dvou částí — ze samotné zprávy a z komunikátora, který danou zprávu vysílá. Takže zpráva musí být dostatečně jednoduchá na to, aby dokázala reprodukovat jeho charakteristický rys. Když vysíláte zprávu, vysíláte zároveň i sebe. Neměli byste lidi zahltit fakty. Relevantním faktem jste vy sám. Jste-li relevantní, vysíláte zprávu, které lidé porozumí. Takže pokud nevíte, kým jste, nemůžete zprávu vyslat.

Lidé ale mohou vědcům věřit, přesto však mít pocit, že to, co říkají, je příliš pesimistické, takže své chování v důsledku třeba nebudou ochotni změnit.