Minulý týden jsem, stejně jako další více či méně čerství absolventi některého stupně vysokoškolského vzdělání, vyplňovala dotazník projektu Reflex, který si klade za cíl zmapovat „přechod absolventů vysokých škol na trh práce a hodnocením vzdělání, které tito absolventi získali na vysoké škole.“ Vzhledem k tomu, že za dotazníkem stálo Středisko vzdělávací politiky PedF UK, jehož statistiky mi mnohokrát pomohly vyvracet mýty o (ne)zaměstnanosti absolventů některých oborů, optimisticky jsem se vrhnula do vyplňování. Problém však nastal ve chvíli, kdy jsem se chtěla označit za pracovnici v oboru společenských věd.

Svět vědy a TECHNIKY

Samotné vymezení vědy jako „vědy a techniky“ v jedné z roletek snažících se poskytnout úplný výčet různých skupin profesí (jak jinak si vysvětlit absenci kategorie „jiné“), představovalo svého druhu předzvěst problematičnosti, kterou navazující roletka potvrdila. Jako vědec (ani ne vědkyně) jste se mohl identifikovat jako specialista: v oblasti chemie, fyziky a příbuzných oborech; v oblasti matematiky, statistiky a pojistné matematiky; v biologických a příbuzných oborech; ve výrobě, stavebnictví a příbuzných oborech; v oblasti elektrotechniky, elektroniky a elektronických komunikací a jako poslední — architekti, specialisté v oblasti územního plánování, návrháři a příbuzní pracovníci.

Po sociologii, politologii, ale ani ekonomii ani vidu, ani slechu; po jiné roletce, která by třeba mohla společenské vědy obsahovat, také ne, nebo aspoň ne v této sekci, bez jejíhož vyplnění ale nemůžete postoupit do další. Nepopírám, že jsem byla rozzlobená, nicméně podobné zkušenosti měli i další mí spolužáci nebo známí, kteří se s vymezením profese nemohli ztotožnit.

Společenské a humanitní vědy jsou přitom často problematizovány nejen z hlediska své „vědeckosti“ (zrovna nedávno jsem se dozvěděla, že sociologická teorie je „více či méně atraktivní žvanění“), ale i z hlediska potřebnosti nebo uplatnitelnosti jejich absolventů. Bohužel je to i dotazník jako je výše zmíněný, který jejich situaci příliš nepomáhá, když nejenže opomene zahrnout společenské vědy mezi vědy, ale nepočítá s jejich existencí ve smyslu zaměstnání vůbec. Výzkum, který je založený na předpokladu neexistence, pak může poměrně zásadním způsobem podpořit argumenty těch, kteří tvrdí, že jsou společenské vědy jako takové k ničemu, případně, že jejich absolventi jen těžko hledají uplatnění v oboru.

Inovace, konkurence & newspeak

Neexistence společenských věd jako profese nebo vědy není jedinou výhradou, kterou k výzkumu mezi absolventy mám. Zarazila mě například tato otázka: „Jak silná konkurence panuje na trhu, na němž Vaše organizace působí?“ Chtělo se mi ironicky poznamenat, že na trhu sociologických ústavů Akademií věd v České republice je ten náš zcela bezkonkurenční, nicméně v kontextu jiných podobně zaměřených výzkumných pracovišť už to tak slavné není. Nejsem si ale zcela jistá, zda mám za ten „relevantní trh“ pro naše společenskovědní pracoviště považovat třeba jen Českou republiku nebo Střední Evropu, nebo celou Evropu, případně celý svět.

Další otázky, které mě svou jednostrannou zaměřeností poněkud provokovaly, se vztahovaly k míře zaváděných inovací v organizaci a to v oblasti: produkovaných výrobků nebo služeb, používaných technologií, zařízení, nástrojů a konečně v uplatňovaných znalostech, metodách. Pochopitelně mě nejdřív napadla otázka, jestli lze to, že místo klasické papírové knihy čtu ze čtečky, považovat na inovaci. Totální přizpůsobení se jazyku trhu, konkurence(schopnosti), inovací a podobných mě ale při vyplňování tohoto dotazníku iritovalo ještě více, než kdy předtím.