V diskusi k článku Filipa Outraty Ukrajina jako prubířský kámen české levice a pravice jsem napsal „Slabost konspirativních teorií je v tom, že naprosto přeceňuje racionalitu chování velkých skupin lidí“.

V odpovědi naopak Pavel Letko geniálně vystihl jejich sílu: „Slabostí konspiračních i nekonspiračních teorií je, že se snaží zprostředkovat koncert hluchým. Někteří jsou hluší od narození a nemohou za to, většina je však hluchá protože si „sedí na uších“. Smyslem podobných výměn názorů tedy je spíše dialog těch, kteří slyší alespoň zhruba stejný rozsah. Příspěvky některých se podobají recenzi Mozartovy opery, která by říkala, že pantomima byla celkem zajímavá, sem tam bylo slyšet nějaké pískání, z čehož někteří spiklenečtí teoretici mylně dělají nesmyslné závěry o harmonii.“

Skutečně, operní představení nelze pochopit bez toho, abychom věděli že hudba i text mají autora, představení má dirigenta, režiséra a inspicienta, hudebníci jsou v harmonické shodě se zpěvem ne náhodou, ale protože hrají podle not. Představení je řízeno podle plánu a proto ho lze celkově pochopit.