Je xenofobie nemoc?

Jiří Kubička

Česká republika není ostrov. Je však xenofobie opravdu to, za co je všeobecně považována? A proč měl Steve Jobs strach z knoflíků?

Xenofobie není fobie v psychiatrickém slova smyslu, jako je třeba agorafobie (strach z volného prostoru), arachnofobie (strach z pavouků) či kompoundofobie (strach z knoflíků), školní fobie či strach ze „zeleniny, která divně křupe“.

Naše noviny stojí v první linii boje za svobodnou novinařinu a lidská práva. Podpořte nás a přidejte se k nám!
×

Podle u nás užívané Mezinárodní klasifikace nemocí jsou fobie „skupina poruch‚ kde je úzkost vyvolána pouze nebo převážně v určitých dobře definovaných situacích‚ které nejsou za běžných okolností nebezpečné. Pacient se těmto situacím vyhýbá‚ a pokud tak neučiní‚ trpí v nich strachem. Zájem pacienta se soustřeďuje na jednotlivé příznaky‚ jako je palpitace nebo pocit na omdlení‚ a často jsou spojeny s druhotným strachem ze smrti‚ ztráty sebeovládání nebo zešílení.“

Psychiatři a kliničtí psychologové se ve svých ordinacích nijak masově nesetkávají s lidmi, kterým by při setkání s cizincem prudce bušilo srdce, měli pocit na omdlení či strach, že zešílí a chtěli se ze své fobie vyléčit.

Proč se málokdo chce léčit z xenofobie? Důvodů je více.

  1. Pravá fobie je takzvaně egodystonní: pacient pociťuje strach jako něco, co je mu cizí, co se mu vnucuje, nemyslí si například, že je rozumné bát se pavouků, jen si nemůže pomoci. Za svůj strach se někdy stydí a tají ho. Za xenofobii se lidé většinou nestydí, někdy jsou na ni dokonce hrdí a především ji hlasitě proklamují, chtěli by, aby ji ostatní sdíleli. Vyjadřování xenofobních postojů se stává součástí společenské identity, je egosyntonní.
  2. Pravá fobie je ryze individuální, neopírá se o všeobecné představy o nebezpečnosti svého předmětu. Většinou ji oběť nemá vysvětlenou ani sama pro sebe a pro druhé může být zcela nepochopitelná. Xenofobie je jev společenský, představy o tom, co je natolik cizí, abychom to odmítali, se rodí a udržují v celospolečenském diskursu.
  3. Lidé vyjadřující averzi k cizincům nevidí problém v sobě, ale v druhých, v cizincích a těch, co jejich odpor nesdílejí. Chtěli by se spojit s lidmi sobě blízkými a z tohoto společenství vyloučit cizí elementy.
Podle u nás užívané Mezinárodní klasifikace nemocí jsou fobie „skupina poruch‚ kde je úzkost vyvolána pouze nebo převážně v určitých dobře definovanýchsituacích‚ které nejsou za běžných okolností nebezpečné. Ilustrace Archiv DR

Steve Jobs byl mocný muž. Mohl si dovolit nedbat na konvence a chodit tak skoro pořád ve svém proslulém roláku bez knoflíků. Dokonce mohl chtít po podřízených, aby v jeho blízkosti knoflíky nenosili. Až na setkání s presidentem USA si přeci jen oblek s knoflíky vzal.

Nevím, jestli je pravda, že Jobsova mírná kompoundofobie přispěla k tomu, že se rozšířilo ovládání různých přístrojů pomocí dotykových displejů místo tlačítek. Možná Jobsovi opravdu tlačítka vadila proto, že podobně jako knoflíky na oblečení vyčnívají a narušují hladký povrch. Ovšem z pohledu výrobců elektroniky má takový trend především očividné technické a ekonomické výhody. U smartphonů v poslední době převládl design bez fyzické klávesnice: asi k tomu nevedou kompoundofobní důvody, jako spíš že nikdo nepřišel na to, jak vybavit telefon hardwarovou klávesnicí, aniž by byl buď o hodně větší nebo měl menší display.

Možná jsou opravdu lidé, kteří dávají přednost hladkému homogennímu nenarušovanému tvaru. Jiní zase mají spontánně rádi knoflíky, tlačítka a klávesy. Většina je schopna ocenit obojí. Ve vztahu k cizincům je to asi podobné. V lidech dříme jak touha po hladkém a homogenním povrchu společnosti bez příliš vyčnívajících cizinců, tak uznání, že cizinci jsou přece jen lidé jako my.

Název „xenofobie“ se již ujal a nemá smysl ho potírat s poukazem na to, že fobiím v psychopatologickém slova smyslu se xenofobie podobá jen málo. Význam slova je v tom, jak se užívá. Rozborem etymologie slova se nedobereme jeho významu, ani se nic nedozvíme o skutečnosti, kterou označuje. Slovo „xenofobie“ svádí k tomu, abychom se soustřeďovali na jednotlivce a jejich emoce, především emoci strachu, je to ale jev společenský.

Společnost se skládá z jednotlivých lidí, ale z toho neplyne, že o ní můžeme uvažovat stejně, jako uvažujeme o jednom člověku. Neexistuje množina xenofobů, kteří jsou všichni stejní, prožívají stejný strach a mají ke svým postojům stejnou motivaci.

Například spojování uprchlíků islámského vyznání a islámského terorizmu. Co k tomu konkrétního člověka vede? Má strach, chce strašit, pociťuje nenávist, chce ji vyvolat, připojuje se k převládajícím názoru, chce z tohoto postoje vytřískat politický kapitál, líbí se mu vyjadřovat se nenávistně společensky přijatelným způsobem, říká to prostě proto, že to tak vidí? Je dnešní xenofobie zaměřena hlavně proti uprchlíkům nebo proti Německu, EU či neoblíbeným politickým uskupením u nás?

Lidé málokdy dělají cokoliv jen z jednoho důvodu. A ten mix je asi člověk od člověka různý. Nezdá se mi, že by šlo hlavně o strach, extrémní projevy xenofobie jsou spíše nenávistné než ustrašené. U politiků je zase nasnadě, že jim jde hlavně o to, že se chtějí politicky udržet či prosadit.

V debatě o migrantech se u nás nadměrně psychologizuje. Odpor proti migrantům se vysvětluje tu přirozeným strachem, tu poněkud sofistikovaněji sadistickou slastí. „Sluníčkářům“ či „pseudohumanistům“ je zase připisována motivace dojímat se vlastní dobrotou či snaha zavděčit se mocným silám sídlícím zřejmě kdesi za českými hranicemi.

Ale „sluníčkář“ i „xenofob“ jsou abstraktní entity, není to jeden člověk, jehož pocitům bychom snad mohli rozumět, poznat, zda je upřímný nebo pokrytec. Psychologizující argumenty nikdy nikoho nepřesvědčí. Důležité a prokazatelné je to, co člověk říká, ne jaké motivy k tomu má — ty se většinou nedají dokázat. „Xenofobové“ netvoří stabilní a kompaktní skupinu a málokdo se za xenofoba sám označuje.

Společenské děje nelze vysvětlovat kauzálně. Když veřejný činitel vyjadřuje xenofobní postoje, tak nejen vychází vstříc náladám svých potenciálních voličů, ale sám také tyto nálady spoluvytváří. Působení není lineární ale cirkulární, dochází k eskalaci.

S myšlenkou cirkulární kauzality ve svém článku sofistikovaně pracuje Filip Outrata. Pokud mu dobře rozumím, tvrdí, že přehnaně positivní líčení islámu přispívá k islamofobii, nahrává Konvičkovi. Na obecné rovině je tento argument validní: extrémy se posilují. Ale jsou extrémně pro-islámské hlasy tak silné a tak slyšitelné, aby vůbec nějakou reakci vyvolaly?

Lidé veřejně činní mají velký vliv, ale v pozici zodpovědnosti jsme všichni. O tom, jaké názory převládnou, nerozhodují jen projevy politiků a debaty v televizi, ale také miliony rozhovorů v rodinách, hospodách a při letmých setkáních. Záleží na každém, jak se do této rozpravy zapojí.

Česká republika není ostrov, je poměrně malá. Nemůže se vůči světu uzavřít tak, jako to udělalo Japonsko v éře Edo (1603—1868). Izolace Japonska by pod tlakem modernity dříve nebo později skončila, i kdyby na zavřené dveře Japonského císařství nezaklepaly dělové čluny admirála Perryho.

Můžete se zkoušet před světem uzavřít, ale to neznamená, že svět nepřijde za vámi. Jak říká Lars von Trier v seriálu Království: „Největší strach je za zavřenýma očima.“ Možná i za zavřenými dveřmi.

    Diskuse
    JP
    September 25, 2015 v 17.47
    Kořeny xenofobie - společenské nebo psychologické?
    Pane Kubičko, Váš text zjevně směřuje k závěru, že kořeny fenoménu označovaného jako xenofobie není možno hledat v oblastech lidské psychiky, pro kterou je příslušná psychologie respektive psychiatrie, nýbrž se jedná o záležitost zprostředkovanou společensky, působením celospolečenského dialogu respektive "šeptandy", s konečným prosazením se určitých stereotypů a náhledů.

    Ač neodborník na poli psychologie, přesto bych - byť i třeba jen v zájmu dialogického zvažování různých možných perspektiv - některá Vaše tvrzení zkusil vykládat jiným způsobem.

    Tak za prvé: i když vyjdeme z toho, že ty xenofobní nálady jsou společensky zprostředkované - v tom společenském dialogu jsou nepřetržitě přetřásána všechna možná témata, a jsou diskutovány všechny možné postoje: proč se tedy u určité skupiny lidí nakonec spolehlivě prosadí právě ty postoje xenofobní? Nestojí za tím přece jenom nějaké psychické predispozice?

    Dále: jestliže tvrdíte, že xenofobie nemá stejné příznaky strachu či odporu jako "klasické" fobie, pak svého času před léty byl německou policií odposlechnut telefonický rozhovor mezi dvěma příslušníky neonacistické scény, kdy se jeden svěřoval tomu druhému, že "jakmile uvidím nějakého Kebaba (čili: Turka), tak se mi udělá okamžitě špatně". Takže, jak se zdá, i ta xenofobie může mít evidentní psychosomatické projevy a souvislosti. (I když samozřejmě by bylo možno diskutovat o tom, co je zde primární: zda hluboký niterný odpor proti všemu cizímu, anebo "naučená" xenofobie, která se časem natolik prohloubila, že zasáhla nakonec i tu psychovegetativní rovinu.)

    Dále bych oponoval Vašemu tvrzení, že lidé se za xenofobii nestydí, zatímco za "pravé" fobie ano: daleko spíše bych tvrdil pravý opak, mnoho lidí se sice artikuluje jednoznačně xenofobně - ale kdo sám už o sobě p ř i z n á, že je xenofob? Naopak, tato xenofobie se ukrývá za všechny možné (pseudo)argumenty, žongluje se s terorismem, islamismem, zavlečením nemocí a vším možným - jenom aby dotyčný nemusel přiznat, že ve skutečnosti je to on sám, kdo nedokáže překonat svůj niterný odpor vůči cizímu elementu.

    Váš argument, že klasické fobie jsou spojené se strachem, zatímco "xenofobie" daleko spíše vykazuje znaky agresivity, při bližším pohledu asi sotva obstojí: pokud bychom vyšli z toho, že xenofobie má atavistické kořeny, tedy v prapůvodním strachu z příslušníka cizí, potenciálně nepřátelské tlupy, pak je jen samozřejmé, že tato fobie byla bezprostředně spojena s pocity agrese: potenciálního nepřítele eliminovat, tedy zabít. Z tohoto hlediska je i tedy "moderní" xenofobie s její agresivitou vůči cizincům docela dobře vysvětlitelná.

    Těmito mými poznámkami naprosto nehodlám fenomén xenofobie jednostranně psychologizovat. Podle všeho se opravdu zdá, že zde s nějakým monokauzálním vysvětlením nevystačíme. A zřejmě je tento fenomén podmíněn jak psychologicky/evolučně, tak i společenským a kulturním kontextem.

    Ale v každém případě Vám dám plně za pravdu, že nakonec přijde vždycky na to, jak se chová, jaké postoje zaujímá každý konkrétní jedinec. Neboť ani nějaká - evolučně už opravdu hodně vzdálená - psychická podmíněnost, ani převládající společenské nálady respektive předsudky nakonec nikoho nezbavují odpovědnosti za jeho vlastní postoje. Nakonec se každý sám pro sebe - a sám za sebe - musí rozhodnout, jestli se k ostatním lidem bude chovat vstřícně, anebo je paušálně odmítne jenom proto, že jsou "cizí".

    Tento vztah k cizím je nakonec jenom specifickým projevem vztahu k ostatním lidem vůbec.
    PM
    September 25, 2015 v 19.52
    Nekonečno pestrých argumentů,
    které se skrývají za mnohdy i zdánlivě kongruentní obhajobou představ "korektních hodnot vlastního světa", je známou studnicí úspěšné demagogie desperátů s politickým talentem.
    A zvláště v dnešním prostředí, ve kterém tržní hodnota je klíčem výkladu etiky.
    Tradiční xenofobie ostrovanů je tak navíc přiživována plody neoliberální morálky duchadoby ..............bych mínil.
    JN
    September 26, 2015 v 0.47
    Jiřímu Kubičkovi
    "Za xenofobii se lidé většinou nestydí, někdy jsou na ni dokonce hrdí a především ji hlasitě proklamují." ... "Málokdo se za xenofoba sám označuje."
    September 26, 2015 v 7.59
    Panu Nushartovi
    Lidi se nestydí za projevy odporu k cizincům, většinou ale nepřijímají označení xenofobie. Označují se například za rozumné, vlastence a tak podobně.

    Například v Pravém prostoru najdeme větu: „Běžně se operuje s tím, že je třeba „zastavit nenávistnou xenofobní hysterii“. Tedy hlasitě deklarovaný odpor k tomu, abychom tyto ekonomické vypočítavé migranty, kteří přicházejí pobírat sociální dávky, přijali, protože politickým elitám to udělá dobře“
    ??
    September 26, 2015 v 8.29
    Priklad s Japonskem je dost nestastny p. Kubicko.
    Bezohledne, nasylne donuceni Japonska ke kontaktu s USA dalo vznik k laskyplnemu vztahu, ktery po mnoha letech vyustil v tisice mrtvych v Perlovem zalivu. Dodnes budeme tezko hledat xenofobnejsi zemi, nez je Japonsko. Najdete snad nekde v Cechach na obchodech napis "Vstup cizincu nezadouci " ?

    Pokud priliv cizincu vyusti do takovych pomeru, budeme na dnesni uroven xenofobie vzpominat jako na zlate casy tolerance.
    September 26, 2015 v 9.0
    Panu Poláčkovi

    Rozlišování „my“ a „oni“ , blízkého a cizího, exogamie a endogamie atd. je opravdu určitá antropologická konstanta. Z toho ale neplyne, že jí odpovídá nějaká hluboká niterná pohnutka, která je u všech stejná a je podstatou xenofobie. Ve Vašem příkladu těch dvou nácků mluvících o „kebabech“ jeden z nich tvrdí, že se mu z Turků dělá špatně. Je mi z toho na zvracení je expresivní vyjádření hnusu (ne strachu), kterému většinou žádná skutečné nutkání na zvraceni neodpovídá, je to obrazné vyjádření. Ti dva se utvrzují ve své identitě Němců, pro které jsou Turci až tak cizí, že jsou jim fyzicky odporní oni i jejich jídlo. Jsou pro ně nečistí ne nějakou konkrétní smyslově vnímatelnou vlastností, ale rituálně.

    Kulturně odlišné skupiny si můžou být rituálně nečisté vzájemně: například lidé, kteří si zadek umývají vodou a neberou jídlo do levé ruky si můžou hnusit lidi, kteří pužívají toaletní papír a jedí oběma rukama, stejně jako naopak.

    Já myslím, že xenofobie žádnou podstatu nemá: je to názorový komplex, ke kterému se lidé připojují z rozličných pohnutek a na který se různé politické motivace nabalují. Rozlišení "my" a "oni" je sice universální, ale nemá žádný universální obsah.
    September 26, 2015 v 9.43
    Souhlasím s panem Kubičkou v tom, že xenofobie není vrozená, ale že je to názorový komplex.
    Zaujala mě myšlenka, že kultura jsou vlastně rituály každodennosti - včetně způsobu jídla, hygieny atd., a že některým lidem (patrně těm, kteří si na těch rituálech velmi zakládají) mohou připadat ti druzí "rituálně nečistí".
    PM
    September 26, 2015 v 13.56
    Pocit méněcennosti je přirozenou součástí lidské psýchy
    a po právu zdravou, neb lidská bytost není dokonalá.
    Ovšem je i nadměrný pocit méněcennosti, a ten bývá kompenzován mj přeludem nadměrné převahy.
    Pestré následky fiktivní převahy agresivní povahy nezřídka navozují mj i přelud obětní role doprovázený hledáním viníka.
    ......bych dodal k hledání universálního obsahu xenofobie dnes.
    September 26, 2015 v 18.1
    Xenofobie je přirozený lidský pud, pud sebezáchovy,
    díky němuž zde můžeme komunikovat. Potlačovat jej naši předci, tak je po nás.
    Někdy mě to připadá, jako bychom chtěli vychovat nového nadčlověka, který má zapomenout všechny předešlé zkušenosti, předávané si po řadu generací. Jak tento člověk obstojí v konfrontaci s těmi, kteří tak nekonají, je nabíledni. A je takových pořád dost. Otevřená bezranná náruč nového člověka versus agresivní egoismus. Kdo zvítězí?
    Dále otázkou je, zda současný odpor proti migrační vlně je vlastně xenofobního původu. Xenofobie je přece strach z neznámého. Ale my už nějaké ponětí o tom, jak se chovají muslimové ve větší koncentraci třeba ve Francii, či Anglii, máme. A zkušeností s tím, že když se sype ze sociálního systému ubytovacím mafiím a vůbec všem příživům, tak pro potřebné zůstane míň, nás také neminuly. Takže obavy z toho, že když k systému ještě připojí migranti, bude hůř, nejsou xenofobní povahy. A to je vlastně gro těch obav, které nadšení aktivisté odbývají jako xenofobní, aby se s nimi nemuseli zabývat.
    + Další komentáře