Rasismus a xenofobie přichází většinou podprahově, ze středu společnosti. Strach z neznámého a iracionální obavy bývají mnohem silnější než strach z čehokoli jiného. Lidé se podprahově obávají cizinců, přitom těmi skutečnými a největšími obavami je pro stále více lidí v Evropě strach z vlastní nezaměstnanosti nebo ze ztráty sociálních jistot. Ti, kteří demonstrují proti uprchlíkům, většinou nejsou ti nejchudší nebo nejohroženější, nýbrž lidé, kteří se obávají, že by se sami mohli těmi nejchudšími stát. Právě tento abstraktní strach z chudoby a neznámého budí v mnohých nenávistné projevy.

Řada lidí má klamný dojem, že čím méně chudých lidí u nás bude, tím menší je riziko, že chudoba postihne je samotné. Čím více chudoby kolem sebe vidíme, tím více se jí cítíme ohroženi. Je pochopitelné, že obrázky uprchlíků zoufale se pokoušejících překonat vnější hranice EU, mnoho lidí znepokojují.

Občané plni obav ovšem zapomínají, že skutečné bohatství se ani c České republice nerozděluje mezi žadateli o azyl, nýbrž mezi vrcholnými manažery, zbohatlíky z devadesátých let a korupčníky. Je ovšem mnohem snazší demonstrovat proti uprchlíkům, než proti pánům v luxusních oblecích, kteří nám jsou v televizi a novinách prezentováni jako příklady lidské píle a úspěchu. Málokdo se obává, že jej na ulici přepadne výborně oblečený byznysmen se švýcarskými hodinkami, zato arabsky hovořící uprchlíci mohou v některých lidech takový strach vyvolávat snadněji.

Na tento obyčejný lidský strach reagují pravicoví extrémisté zcela odlišným způsobem. Poštvávají lidi proti sobě, snaží se společnost rozdělit na „my“ a „oni“. Hodnotit lidi podle národnosti, země původu nebo etnicity nikdy v historii nepřineslo nic dobré, jako strategie to však vždy fungovalo.

Boj proti nacionalismu je důležitý, zároveň však nesmíme pravicový extrémismus podceňovat. Nacionalismus a pravicový extrémismus oslovují mimo jiné také mladé lidi ze samého středu společnosti. Nabízí jim pocit sebevědomí, a to zcela zadarmo. Nacionalismu totiž říká: „Ty si hodnotnější, než miliardy lidí na světě, protože ti jsou jiné národnosti než ty sám. Svoji národnost jsi získal již svým narozením, a můžeš být na to hrdý.“

Co říká zbytek společnosti? „Musíš něco dokázat, abys na sebe mohl být hrdý.“ To je přeci mnohem náročnější. Nacionalismus nabízí mnoha lidem podstatně větší uznání než řada jiných ideologií. Má však takové uznání pro život člověka nějakou skutečnou hodnotu? Nejedná se o pouhé pozlátko?

Problém je, že se extrémistické projevy v Česku staly otevřenou záležitostí. Extrémisté prezentují stále radikálnější postoje, postupně ztrácejí zábrany, a stále více lidí těmto projevům nenávisti tleská. Pravicoví extrémisté otevřeně uráží každého, kdo se zastává těch nejslabších. Označují lidi za teroristy, příživníky, vyžírky či ekonomické migranty na základě těch nejhloupějších kritérií jako jsou barva kůže, etnicita, národnost nebo vyznání.

Tomu všemu napomáhají naše média svými alarmujícími zprávami. Co na to naši politici? Denně hovoří o migrační krizi, o nebezpečí, o nutnosti povolat další policisty či armádu a snaží se vyvolat pocit, že usilovně bojují se sedmihlavou saní jménem migrační krize. Jaká je realita? Nebýt těchto alarmujících zpráv v televizi, téměř nikdo by v rámci každodenního shonu několika stovek nebo tisíc uprchlíků cestujících přes Českou republiku ani nevšiml.

Skutečným problémem dneška jsou přitom rozevírající se nůžky mezi nejbohatšími a nejchudšími, to že se z minimální mzdy nelze důstojně vyžít, a že se mnoho lidí musí bát o své zaměstnání, a v poslední době se k tomu všemu přidala ještě obrovská vlna nenávisti. To jsou skutečné, existenční problémy.

Pokud nezačneme bojovat s nenávistí uprostřed naší společnosti, neskoncujeme s chudobou ani s kriminalitou. Porazíme sami sebe.