Doc. Blanka Knotková-Čapková, PhD. je původní specializací indoložka, bengalistka. Publikačně se zaměřuje především na genderové a postkoloniální analýzy moderní bengálské literatury. Pedagogicky se v širším kontextu věnuje indické kultuře a srovnávacím kulturním studiím, a to na Univerzitě Karlově a na Metropolitní univerzitě Praha. Překládá bengálskou poesii (v poslední době zejména ženských autorek) a odborné texty z angličtiny (např. nové vydání Giddensovy Sociologie). Je členkou Genderové expertní komory ČR. 

Jste specialistkou na bengálskou kulturu a literaturu, pravidelně přednášíte v Indii. Do veřejné diskuze od Indie po Českou republiku v posledním roce významně vstoupily debaty o sexuálním násilí, vyvolané globálním hnutí Me Too. Dá se dění v těchto dvou zemích nějak srovnat?

Veřejná debata o násilí na ženách začala v Indii ve větším rozměru před pěti až šesti lety. Hnutí Me Too zde nebylo nějakým zásadním mezníkem, tím byl spíše konkrétní případ skupinového znásilnění indické studentky v roce 2012, který se výrazně medializoval. Následovaly velké demonstrace, kam chodily napřed hlavně ženy. Policie proti nim zasahovala dosti brutálně. A když potom tyto ženy přicházely zmlácené domů, naštvali se i muži a demonstrace začaly být masové. Vzniklo tak široké hnutí. Vzešlo přitom zevnitř země, nikoliv z vnějšího podnětu.

Hnutí Me Too bylo ovšem později i pro indické prostředí velmi posilující inspirací. Zároveň ukázalo, že sexuální násilí není nějaké negativní specifikum pouze či především indické společnosti.

Jak se k sexuálnímu násilí staví indické právo?

Znásilnění je vnímáno jako trestný čin už od dob koloniálního zákoníku, konkrétně od šedesátých let 19. století. Dodnes ale zákon nezná znásilnění v manželství a neřeší ani sexuální násilí v rodině, kde přitom často dochází přinejmenším k zneužívání.

Dalším problémem je přežívající kastovní systém — genderová diskriminace se totiž často prolíná s tou kastovní, jakkoli jsou obě protiústavní. Muži z vyšších kast to mnohdy vnímali tak, že znásilnění ženy či dívky z nízkých kast není vůbec zločinem, že na to zkrátka mají právo. Ba dokonce to pro ty dívky má být vlastně čest, že se k nim tito muži „snížili“.

Toto ale nelze generalizovat na celou Indii (a už vůbec ne na indické muže obecně). Jsou zde regiony, které jsou více či méně liberální, a regiony, kde se tradiční hierarchie více udržují. V zásadě situace bývá horší na venkově, ale to neznamená, že by ve městě byla jednoznačně dobrá. Záleží i na sociální vrstvě a rodinném prostředí.

Násilí na ženách někdy ani není bráno jako něco, co by vůbec bylo zlým, neřkuli kriminálním činem (ale ani toto neplatí jen o Indii). Z modelu mužské dominance vyplývá, že když je žena neposlušná, trest si zaslouží. V jednom azylovém domě v Kolkatě jsem mluvila se ženami z venkova, některé z nich byly obětmi domácího násilí a v azylovém domě našly útočiště. Vyprávěly, že to je u nich poměrně běžné: žena například neosolí polévku a muž se diví, že by ji snad neměl potrestat.

Opět ale zdůrazňuji, nejde zde o nějaký všeobecně či typicky indický fenomén, v modelech genderových vztahů jsou zde obrovské rozdíly. Je třeba vždycky obrátit pozornost na konkrétní případ a uplatnit intersekcionální pohled, který je úplně klíčový. Tomu se jinak nedá porozumět. To znamená, že na daný problém je třeba se dívat vždy i z hlediska kasty, z hlediska chudoby, tedy ekonomické pozice a pak i z hlediska tradice v té které rodině.

Jaká další témata spojená s postavením žen ve společnosti vnímá indický stát jako důležitá? Která témata hýbou indickou veřejností?

Je to zejména násilí v rodině, domácí násilí. Hodně velkým problémem je strach žen násilí ohlásit. V některých oblastech tak může být žena po ohlášení násilí i ve fyzickém nebezpečí nebo přinejmenším riskuje, že ji zavrhne okolí, ba i rodina. Ta na ni často tlačí, aby mlčela, protože by ji to takzvaně zostudilo. Oběti násilí jsou tak pod velkým tlakem a často nic nehlásí.

Druhá věc je fungování policie a soudů. Policie není dostatečně proškolená, jak s obětmi násilí jednat. Opakovaně jsem se setkala se zprávami, že policisté mnohdy straní násilníkům a nemají příliš zájem případ založit, když už žena na policii přijde. Neziskové, zejména feministické organizace upozorňují také na ne zcela výjimečné případy, kdy oběť znásilnění přišla na policejní stanici a tam násilí pokračovalo.