V letech 2017-18 provedl tým Národního kontaktního centra — gender a věda Sociologického ústavu AV ČR výzkum mapující pracovní podmínky v české vědě a výzkumu. Výzkum sestával z reprezentativního dotazníkového šetření a kvalitativní studie a mimo jiné poukázal na nespokojenost doktorandů s finančním ohodnocením a také na velkou ekonomickou nejistotu, v níž se většina doktorandů nachází.

Na první pohled by takové zjištění nemuselo vzbudit větší pozornost. Doktorandi jsou přece studenti, takže mohou být rádi, že na rozdíl od bakalářských a magisterských studentů dostávají vůbec nějaké peníze. A ekonomická nejistota k začátkům kariéry tak trochu patří, ne? To jsou názory, se kterými se doktorandi běžně setkávají, soudě podle toho, s jakými problémy se obracejí na Českou asociaci doktorandek a doktorandů. Poukazují však na základní neporozumění tomu, co jsou doktorandi a proč bychom nějaké vůbec měli mít.

Na co je máme

Doktorandi jsou sice ze zákona studenti, ale zatímco úkolem studujících nižších stupňů je „jen“ vzdělat se v určitém oboru a napsat diplomovou práci, úkolem doktoranda je přispět svou vědeckou prací k rozvoji poznání ve svém oboru. Proto také doktorandi dostávají stipendium — v podstatě se jedná o „plat“ za to, že se budou věnovat vědecké práci pro daný obor a neodejdou za zaměstnáním někam jinam mimo vědu.

Proč tedy nejsou rovnou zaměstnanci a mají studentský status? Není tomu tak v každé zemi. Někde jsou jen zaměstnanci a ve většině evropských zemí mají kombinovaný status. Rozdíl panuje v tom, zda je náplní doktorátu jen výzkum, nebo i studijní část s kurzy a zkouškami. Například v Británii a USA odpovídají první ročníky doktorátu spíše našemu magisterskému studiu a až v druhé půlce se doktorandi věnují vědecké činnosti, za kterou jsou placeni.

↗

Láska k vědě doktorandům a doktorandkám nájem nezaplatí. Foto Newcastle University

U nás máme v podstatě takovýto hybridní model, ale bohužel bez jasného koncepčního oddělení těchto dvou částí. Na doktorát navíc chodíme až po absolvování magisterské úrovně (v angloamerickém prostředí se studuje doktorát po absolvování college, která odpovídá našemu bakalářskému stupni), takže část magistra v podstatě procházíme zbytečně dvakrát, což kritizovali doktorandi i ve zmíněném výzkumu NKC — gender a věda.

Ať již jsou v jednotlivých zemích doktorandi jen studenti, výzkumní pracovníci-zaměstnanci nebo částečně obojí, všem těmto variantám je společný důraz na vlastní výzkumnou činnost doktorandů. Doktorský titul je udělován na základě obájení dizertace ve formě vědecké monografie nebo několika spojených vědeckých článků.

Z toho vyplývá, že doktorand je především začínající vědec/výzkumník, jak ostatně definuje i Evropská charta pro výzkumné pracovníky a Kodex chování pro přijímání výzkumných pracovníků. Rozdíl spočívá v tom, že je teprve v zácviku, takže potřebuje odborné vedení, a proto má školitele, podobně jako diplomand vedoucího diplomky.

Doktorandi jsou tedy lidé, od kterých očekáváme, že budou dělat kvalitní výzkum, jenž bude posouvat hranice lidského poznání a také přispívat k ekonomické prosperitě. Na národní úrovni do vědy, výzkumu a inovací vkládáme značné naděje týkající se blahobytu, zejména ve vztahu k aplikovanému výzkumu, soudě podle výroků českých politiků od Topolánka po Babiše.

Doktorandi v České republice

Pokud jsou tedy pro nás kvalitní věda a výzkum tak důležité, je logické, že se budeme maximálně snažit podporovat profesní rozvoj začínajících vědců a výzkumníků a umožníme jim věnovat se vědecké práci naplno — s příjmem, s nímž si nemusí přivydělávat bokem. Zmíněný výzkum NKC — gender a věda i zkušenosti z praxe však naznačují, že je tomu spíš naopak.

V roce 2018 se po více než deseti letech zvýšil státní příspěvek na doktorandská stipendia z původních 90 tisíc korun ročně na prezenčního doktoranda v řádné době studia (v průměru 7500 korun měsíčně) na aktuálních 135 tisíc (11 250 měsíčně). To je samozřejmě dobrá zpráva. Nicméně je zřejmé, že ani tyto částky ve městě jako Praha a Brno na důstojné živobytí nestačí, natož pokud máte malé děti, což se některých doktorandek a doktorandů vzhledem k věkové skupině logicky týká.

Stipendium tedy rozhodně neplní roli „platu“, díky němuž si doktorand nemusí hledat zaměstnání jinde. Ministerstvo školství, které státní příspěvek školám rozděluje, na tuto výtku argumentuje, že státní příspěvek by měl být jen jednou ze složek příjmu prezenčních doktorandů v řádné době studia.

Zbytek by měla dorovnat ze svých zdrojů školící instituce, která by tak měla převzít spoluzodpovědnost za zajištění vhodných podmínek pro vědecký rozvoj doktorandů, protože těží z výsledků jejich vědecké práce. Jak je zřejmé z výzkumu i ze zkušeností České asociace doktorandek a doktorandů, tak tento systém „dorovnávání a spoluzodpovědnosti“ zatím příliš nefunguje.

Ačkoli se situace na jednotlivých školách a fakultách velmi liší, víme, že pracovní úvazky, které by dorovnávaly příjem ze stipendia a souvisely s dizertačními pracemi doktorandů, nejsou běžně rozšířenou praxí. A když už někdo to štěstí má, ne nutně na celou dobu prezenčního studia (Beneš, Kohoutek a Šmídová 2017). Také se nemusí nutně jednat o úvazek odpovídající reálnému objemu práce. Výzkum NKC — gender a věda jasně ukázal, že doktorandi se často ocitají v situaci nedobrovolné podzaměstnanosti, kdy objem práce převyšuje výši úvazku, přičemž vyšší úvazek jim nebyl nabídnut.

Běžnou českou praxí je nabírat velké množství doktorandů a využívat je jako levnou pracovní sílu například ve výuce nebo v laboratořích, kde začínají nahrazovat laboranty, neboť doktorandy zaplatí stát stipendiem, zatímco laboranty si jakožto zaměstnance musí škola zaplatit ze svého.

Někde jsou doktorandi využíváni i na práce zcela pod jejich kvalifikaci — na administrativu, na stěhování či přípravu občerstvení na konference. Školy tedy mnohdy naberou armádu doktorandů a to, jak se vědecky rozvíjejí a zda doktorát zdárně dokončí, tolik neřeší. Z jejich kapsy placeni nejsou, a když jich polovina odpadne, příští rok naberou nové.

Student s kapesným

To že vysoké školy vnímají doktorandy spíše jako studenty, kterým navíc dávají kapesné a vyžadují po nich protislužby, se projevilo i po zvýšení státního příspěvku na stipendia. Mnozí doktorandi je nijak nepocítili, protože fakulty v rámci svých „motivačních“ systémů dávají prvákům stále stejně s tím, že jim stipendium bude zvyšováno v závislosti na plnění studijních povinností.

To může znít na první pohled rozumně — do doby, než si připomeneme, o jakých částkách je řeč. Náš neformální miniprůzkum ukázal, že na některých školách stále prváci dostávají necelých šest tisíc měsíčně, nejčastěji pak necelých devět tisíc. To znamená, že studijní povinnosti se budou hůře plnit těm, kteří se musí živit sami, nemají vlastní bydlení nebo nebydlí u rodičů. O jejich motivaci ke studiu a vědeckém a výzkumném potenciálu tedy školy takto nemusí zjistit nic. A pokud má být stipendium určitou kompenzací za ušlý plat, předpokládáme, že běžný plat čerstvého absolventa bude pod úrovní minimální mzdy.

Současný stav tedy spíše nepřispívá k tomu, abychom pro vědu motivovali a udrželi si v ní ty nejlepší a abychom z nich skutečně dostali to nejlepší. Podle České asociace doktorandek a doktorandů by pomohlo, kdyby školy měly povinnost poskytnout každému prezenčnímu doktorandovi po celou dobu řádného studia (3-4 let) pracovní úvazek na práci související s dizertací, a to nejméně ve výši 0,5 úvazku. Pak by školy snad začaly přistupovat k nabírání doktorandů zodpovědněji a vnímat je především jako začínající výzkumníky.

Podfinancování a velká pracovní nejistota se netýká jen doktorandů, nýbrž všech, kteří spadají do skupiny juniorních vědkyň a vědců. Podle výzkumu NKC-gender a věda se podzaměstnanost a ekonomická nejistota ve vědě zmírňuje až s docentským titulem. Pokud tedy chceme zajistit kvalitu české vědy, výzkumu a inovací do budoucna, bude třeba výrazně proměnit pracovní podmínky začínajících vědkyň a vědců obecně.

Apely typu „věda se nedělá pro peníze“ zde vzhledem k částkám, o kterých je řeč, příliš nepomohou. Pokud nemáte na nájem, ani láska k vědě vás v oboru neudrží. Pokud se tedy nerozhodnete jít v devětadvaceti letech znovu bydlet k rodičům a zůstat u nich až do docentury.