Být studentem není žádná legrace. Člověk musí krom docházení na přednášky ještě souběžně zneužívat peníze daňových poplatníků a lačně sosat granty. To víte, pavěda se sama nevyblouzní.

Ale jako by to nestačilo. Ze svého študentského prstu, původně určenému k otáčení listů nadbytečných bichlí humanitního tmářství a k odklepávání popílku z cigaret během diskurzivních orgií v potemnělých knihovnách, tak z tohodle prstu si vycucali další výmysl. Prý nemají peníze na studium.

Přišel s tím — samozřejmě — takzvaný průzkum, klatá metla lidstva a jeho selského rozumu. Ten přece velí přemýšlet o studentech jako o hedonistech, kteří si nelámou hlavu, flinkají se na kalbách a občasně to proloží demonstrací. Jenže v mezinárodním šetření Eurostudent, kterého se zúčastnilo všech osmadvacet států Evropské unie, se čeští studenti vyšplhali mezi nejpracovitější. Nebo nejchudší, jak se to vezme.

„Z výsledků mě nejvíce překvapilo, kolik studentů je existenčně závislých na práci při studiu," podotkl Jakub Fischer, který vedl českou sekci výzkumu. Každý šestý student totiž musí pracovat, aby si studium vůbec mohl dovolit. Patnáct procent studentů navíc se školou skončilo právě kvůli „nedostatku peněz na životní náklady“.

Přivydělává si proto většina študáků, čtyřicet procent pravidelně. Dvě třetiny z nich pracuje, aby si vůbec vydělali na živobytí nebo aby nabyli pracovní zkušenosti. Přitom jejich průměrné měsíční náklady nejsou závratné pálky. U prezenčních studentů činí přibližně 9 113 korun. Přesto ale šestnáct procent bojuje s vážnými finančními trablemi a třetina respondentů si nemůže dovolit mimořádný výdaj větší než pět tisíc korun.

Studentský plat

Nejspíš je načase bavit se o finanční situaci českých studentů. Jejich studium probíhá v české hře na kapitalismus: chybí dostupné sociální bydlení, nájmy bytů jsou předražené a mzdy za částečné úvazky směšné. Blížící se automatizace navíc sníží počet brigád. Stroje budou vykonávat činnosti, kterými si studenti nyní přivydělávají.

Studium tak vyžaduje majetné rodiče, nebo zadlužení. Nebo degradaci vzdělávání na pouhý koníček šolíchaný po večerech. Je tedy potřeba konečně říci, že studium je práce na plný úvazek. A práce zasluhuje náležitý plat.

Například v Dánsku dostávají doktorandi plat, který může konkurovat výdělku ve firmách. Po čtyřech letech může navíc vystoupat skoro až k jednatřiceti tisícům dánských korun. Tím se blíží zdejší průměrné hrubé mzdě. V přepočtu činí takový měsíční plat více než sto tisíc českých korun. Oproti tomu čeští doktorandi se v průměru těší ze závratných 8 196 korun. Takový majlant nepokryje náklady na živobytí pětaosmdesáti procent z nich.

↗

Studium vyžaduje majetné rodiče, nebo degradaci vzdělávání na pouhý koníček šolíchaný po večerech. Repro DR 

Proč tedy takovou „dánskou logiku“ neuplatnit také na české studenty? A proč ji neposkytnout i studentům magisterských a bakalářských stupňů? Se „studentským platem“ během standardní doby studia by získali čas, nyní topený mezi pípáním kasy a doplňováním regálů. S tím by souviselo také zvýšení nároků, a tedy i vyšší kvalita vzdělání. Nejspíš by také ubylo prodlužování a přerušování studia. Mimo jiné by se pak vysokoškoláci nemuseli do omrzení obhajovat, proč jsou permanentními okupanty kateder a věčnými ahasvery fakult.

Jistě, pro české uši to zní kacířsky. Vždyť teprve nedávno jsme se ostříhali hrozby školného, které vtrhlo do debat a měsíce v nich řádilo jak černá ruka. Stále ovšem přežívá domněnka, že studenti jsou přece zákazníci a za objednané znalosti musí platit.

Pomiňme teď, že vzdělání je samo o sobě kulturní hodnotou nezbytnou pro celou společnost. Lze totiž dosadit i ekonomický argument. Takzvané „studium za cizí prachy“ totiž může do společného rozpočtu navrátit zajímavou sumu.

Tak třeba Finsko a Dánsko patří mezi „nejvzdělanější“ země. To se odráží i v jejich ekonomikách. Jsou schopny náročné výroby a nabízí originální služby, které vyžadují právě kvalitně vzdělané jedince. Díky tomu je neohrožují ani mladé ekonomiky, které mají „výhodu“ v mizerně placených dělnících.

Podobně i podpora českého terciárního vzdělání by mohla chránit před invazí zahraničních továren a skladů, které zemi proměňují v pouhou lacinou montovnu.

Ale jistě, nabízí se i další možnost: všichni můžeme „poctivě hákovat“ jako skladníci nadnárodních molochů a najímat manažerské mozky ze zahraničí. Můžeme jim vyplácet mastné marže za dirigování šrumu kolem výrobních pásů a za logistické lifrování českých polotovarů daleko za hranice, kde vyjednají pár šupů pro českou kolonii.

Zkrátka: cesta do hlubin študákovy duše může dopadnout jakkoli. A záleží jen na naší politické vůli, jaký bude cíl. Zda na jejím dně potkáme nadějný výhled do budoucna, nebo spíš vyhoření a exekutora.