Před třemi lety napsala zde v revue Atlantic má žena Anne-Marie Slaughterová, jak složitým úkolem pro ženy zůstává „mít všechno“ — tedy rodinu i kariéru. Nedávno opustila vysoce postavenou pozici ve Washingtonu D.C., aby se vrátila do našeho domova v Princetonu v New Jersey, kde jsem se staral o naše děti jako jejich hlavní rodič.

Zveřejnění jejího článku o rovnováze mezi prací a osobním životem vedlo paradoxně k dalšímu zvýšení celostátního zájmu o její osobu, což dále upevnilo moji roli hlavního rodiče našich dvou synů — roli, kterou naplňuji dodnes. Zde předkládám druhou část našeho rodinného příběhu.

S Anne-Marie jsme spolu chodili na vysokou, v době, kdy absolventek vysokých škol začalo být více než jejich absolventů, a v mnoha případech ženy překonávaly muže v akademickém i profesním životě. V souladu s tím jsem se ke své ženě od začátku stavěl jinak, než se můj otec stavěl k mé matce. Ani na moment jsem nepochyboval, že by její kariérní vyhlídky neměly být minimálně stejné jako ty moje. Ona to viděla stejně.

Od začátku jsem vycházeli z toho, že budeme k výchově dětí přistupovat jako rovnocenní partneři, kteří si mezi sebou rovným dílem dělí rodičovské povinnosti a budou se rovným dílem střídat v roli hlavního rodiče. Zpočátku to fungovalo.

Velmi nám v tom pomáhaly pracovní podmínky univerzit, na kterých jsme strávili většinu našich kariér, a které zcela respektovaly rodinný život zaměstnanců a zaměstnankyň. Harvard, kde se nám narodili naši synové, stejně jako Princeton, na který jsme se později přesunuli, připomínají svým nastavením malou Skandinávii ve Spojených státech.

Nabízejí pracovní podmínky, o nichž si většina Američanů a Američanek může nechat jenom zdát: mateřskou a otcovskou dovolenou, flexibilní pracovní dobu, štědré množství dovolené a dlouhodobou jistotu práce. Byli jsme dostatečně bohatí na to, abychom si mohli dovolit vysoce kvalitní denní péči a když naše děti začaly chodit do školy, také výpomoc v domácnosti.

Poté, co jsem si po narození obou synů vybral otcovskou dovolenou, vrátil jsem se do práce a předpokládal, že se trajektorie mé kariéry nijak výrazně nezmění. Více času na děti jsem si vyčlenil zvýšením efektivity během práce v kanceláři.

Pokud jsme s Anne-Marie fungovali jako rovnocenní rodiče, kteří si jednak na denní bázi vypomáhají při organizaci cestovních povinností a plnění deadlinů a zároveň se v dlouhodobém měřítku střídají v roli hlavního rodiče, který primárně zajišťuje péči o děti a domov, mělo být v našem životě všechno v nejlepším pořádku.

Naše děti by se úspěšně rozvíjely a my bychom stále byli schopni užívat si našich profesních radostí tak, jak přicházely. Zcela jsem uvěřili moudru, které převládalo u ostatních „dvoukariérních“ rodin, které jsme znali: rodičovství půl na půl není jen žádoucí, ale je navíc uskutečnitelné. Ženy ve vysokých pozicích potřebují to, co jejich mužské protějšky měli vždycky: partnera, který na sebe vezme břemeno péče o domov.

Dokud byli naši kluci malí, tato představa se naplňovala. Za čas jsem ale narazili na několik překážek, které budou jiným dvoukariérním rodinám připadat povědomé. Zaprvé, střídat se v péči se lépe řekne, než udělá. Pracovní povinnosti jednoho se nesmrští příhodně ve stejnou dobu, kdy se povinnosti toho druhého rozrůstají.

Ne všechny kariéry mají stejný průběh. Práce, kterou měla Anne-Marie na Harvardu, byla od začátku náročnější, než moje, protože se velmi brzy dostala do pozice ve vedení univerzity. Zároveň přijímala větší množství vůdčích rolí mimo svou práci. A jak jsme brzy zjistili, náročné zaměstnání velmi často plodí nabídky dalších náročných zaměstnání — v případě Anne-Marie se jednalo o nabídku stát se děkankou Princetonu, poté nabídku na jednu z nejvyšších pozic v rámci Ministerstva zahraničí a nakonec nabídku vést jednu z nejvýznamnějších občanských organizací.

Zjistili jsme také, že jak naše děti rostly, rodičovství s sebou přinášelo stále nové výzvy. Péče o kojence nebo batole byla fyzicky náročná, ale často pro nás byla vítanou změnou v porovnání s naším běžným pracovním tempem. S postupem času se ale situace měnila.

Problémy teenagerů jsou jak pro ně, tak pro jejich rodiče mimořádně vyčerpávající. Nároky školy a mimoškolních aktivit jsou neoblomné. Některé děti tento nápor nezvládnou a utrhnou se ze řetězu. Když na našeho staršího syna přišla puberta, chytil se špatné party a přestal dělat domácí úkoly, vyrušoval v hodinách a propadal z matematiky.

Střídavě se se mnou hádal nebo mne ignoroval. Během jednoho roku ho vyhodili ze školy a sebrala ho policie. Nyní už je na mnohem lepší cestě, ale tehdy jsme se mu museli opravdu důkladně věnovat a pomáhat mu. Když přišel do puberty před pár lety náš mladší syn, byly jeho výstřelky méně spektakulární, ale i tak bylo z naší strany třeba intenzivního rodičovského zapojení.

Často je nutné, aby jeden z rodičů převzal hlavní roli

Většina dvoukariérních rodin se v konfrontaci s těmito skutečnostmi dříve nebo později uchýlí k modelu, kdy se jeden z rodičů ujme hlavní pečující role. V naší rodině jsem tím rodičem byl já. Anne-Marie se samozřejmě do života kluků aktivně zapojovala a měla zodpovědnost za některé jeho dílčí části, jako je komunikace s vyučujícími nebo plánování jejich školních výletů.

Byla — a je — oběma synům emocionálně blízko. A jak popsala ve svém článku před třemi lety, své angažmá ve vládním aparátu ukončila, aby podpořila svého starší syna při jeho svízelném přechodu do dospělosti.

Ale ani jedna z těchto věcí se nedá nazvat hlavní rodičovskou rolí. Být hlavním rodičem znamená být v první linii každodenního života. Jako hlavní rodič jsem ráno vypravoval děti do školy, po večerech vymáhal jejich odchod do postele, sledoval množství času stráveného na počítači a u televize, staral se, aby měly správně udělané úkoly, podporoval jejich zájem o sport a hudbu, chodil na baseballové zápasy, hodiny klavíru, a přehrávky a koncerty, ve které hodiny klavíru vyústily, a po očku sledoval jejich společenský život.

Dodnes jsem na formulářích uveden jako kontaktní osoba pro případ nouze, jsem ten rodič, který v případě krize všeho nechá a jde situaci řešit. Tyto úkoly nejsou složité samy o sobě a můj seznam věcí k udělání není ani zdaleka tak dlouhý jako u rodičů, kteří si nemohou dovolit zaplatit výpomoc v domácnosti. I přesto si ale má role hlavního rodiče vybrala svou daň na mé pracovní výkonnosti.

O tom, že budu hlavním rodičem našich dětí já, nebylo nikdy velkých pochyb. Pracovní povinnosti Anne-Marie znemožňují, aby se kdy proměnila v hlavního rodiče. Pokud od vás chce televizní stanice rozhovor, ředitel svolá jednání správní rady, ministr potřebuje vaši radu nebo vás donor požádá, abyste byli přítomni na jednání o fundraisingu, není možné, abyste tam nešli.

Po mnoho let Anne-Marie stíhala přes pracovní týden jen pár rodinných večeří, výjimkou byly prázdniny. Naše rozhodnutí udělat se ze mne hlavního rodiče bylo neobvyklé. V drtivé většině dvoukariérních domácností jsou to totiž ženy, které na sebe tuto práci vezmou.

Podle studie Pew Research Center zajišťuje padesát procent žen, které žijí v manželství nebo dlouhodobém partnerství, větší podíl péče o děti, než jejich partneři — tu samou roli ve vztahu ale přebírá jen čtyři procenta mužů. Tento nepoměr má na kariéry žen zničující účinek. Výzkumníci mluví o rozdílu mezi platy žen a mužů a rozdílu mezi jejich kariérními drahami jako o „trestu za mateřství“.

Tento rozdíl lze totiž v drtivém množství případů vysvětlit nižšími výdělky a nižším statusem žen s dětmi. I přes jejich lepší studijní výsledky na vysokých školách většina žen překvapivě nedosahuje vrcholů profesního úspěchu. Ženy jsou v chirurgii zastoupeny pouhými 21 %, jsou partnerkami pouze u 20 % právních firem a spravují pouze 9 % investičních fondů.

Takřka nemožná očekávání vůči ženám, které usilují o kariéru, se mění v drsné dilema, zejména pak v párech, které chtějí mít dvoukariérní manželství. Jednou z cest je zatnout zuby a pokusit se to překonat — některým párům se to podaří, ale jiným ne.

Nedávno zveřejněná studie Harvard Business School ukazuje, že valná většina absolventek na počátku očekává, že jejich vlastní kariéra a kariéra jejich protějšku bude stejně důležitá. Nicméně jakmile mají děti, až dvě třetiny z nich nakonec převezmou většinu péče o rodinu. Další možností je děti nemít. Výzkum provedený Wharton School of Business ukazuje, že se takto rozhoduje stále větší počet sezdaných nebo spolu žijících profesionálů a profesionálek.

Pouhá pomoc nestačí

Více než čtvrt století uběhlo od doby, kdy Arlie Hochshildová ve Druhé směně argumentovala, že ženy nemohou nikdy v profesním životě soutěžit s muži, protože dělají zároveň dvě práce, zatímco muži pouze jednu. Klasickou reakcí na tento problém bylo požádat muže, aby doma více pomáhali. Ale pouhá „pomoc“ není to, co je ve skutečnost potřeba. Muži musí také převzít otěže.

Mezi ženami, kterým se podaří překonat chmurné předpovědi a uspějí v těch nejnáročnějších profesích, je překvapivě vysoký podíl těch, které podporují jejich muži tím, že převezmou roli hlavního rodiče. Jak napsala Anne-Marie v její nové knize Unfinished Business: „Tohle je to malé štiplavé tajemství, o kterém se vlivné a úspěšné ženy nebaví na setkáních jako je Summit nejvlivnějších žen pořádaný časopisem Fortune — že je nezbytné mít partnera, který bude ochotný stát se primárním pečovatelem v rodině.“

Žena ve vysoké pozici v byznysu, která má zájem dostat se na vrchol a udělat pro to vše, co je třeba — tedy jet na každou služební cestu, potkat každého klienta, přijmout každé povýšení a třeba se i sebrat a odstěhovat se do nového působiště, pokud to bude nutné — potřebuje mít to, co má každý muž v takové pozici — partnera, který na sebe v takovém případě vezme většinu péče o domácnost a rodinu.

Nastoupit do této role nebude pro většinu mužů lehké. Nejprve se musí změnit pravidla na pracovišti a skrytá očekávání pracovního kolektivu, jinak budou muži v hlavní pečovatelské roli platit nepřijatelnou profesní daň. V posledním desetiletí, které jsem strávil v roli hlavního rodiče, významně trpěla kvantita i kvalita mého výzkumu, i tak jsem ale nadále produktivním politologem na jedné z nejlepších amerických univerzit.

To by ovšem mimo akademickou sféru bylo téměř nemožné. Nedávno zveřejněné sociologické studie naznačují, že ačkoli si muži z Generace Y přejí mít ve vztahu genderově vyvážené role, nedostatek pracovních příležitostí, které by respektovaly jejich rodinné povinnosti, je donutí přijmout v momentě založení rodiny tradičnější uspořádání. A i kdyby byl pracovní úvazek nastavený směrem k respektu rodinných povinností, tátové čelí plejádě nenápadných psychologických, kulturních a společenských překážek.

V mnoha případech, jak ukazují studie, jsou otcové, kteří tyto možnosti využijí, stigmatizováni. Představa, že muž je hlavním rodičem, dosud vzbuzuje u mnohých lidí nevoli, na hluboké a často nevědomé úrovni. Nic nevyruší konverzaci na společenské večeři spolehlivěji než má zmínka, že má žena vydělává více peněz než já.

Průzkumy veřejného mínění provedené institucí Pew Research Centre ukazují, že 42 % Američanů a Američanek považují za „ideální“ prostředí pro výchovu dítěte takovou rodinu, ve které otec pracuje na plný úvazek a matka na částečný. Téměř polovina respondentů dává přednost rodině, ve které žena nepracuje vůbec.

Pouze 8 % dotazovaných si myslí, že dětem je doma lépe s otcem. Dvě třetiny Američanů jsou přesvědčeni, že by ženatý muž měl být schopen zajistit rodinu finančně — o vdané ženě by to samé řekla pouhá třetina.

Kulturní bariéry, které brání mužům, aby v péči o děti převzali hlavní úlohu, se pouze zvětšují, jak děti — a rodiče — stárnou. Dvacetiletý či třicetiletý táta, který si vybere volno v práci, aby se staral o své malé dítě, je rozkošný. (Vzpomeňte si na některé z reklam na Samsung s Daxem Shepardem a Kristen Bellovou.)