Odborníci na rodinu bez rodiny
Markéta HrbkováCírkevní představitelé se rádi vyjadřují k tématu rodiny. Jsou to lidé, kteří se sami dobrovolně rozhodli rodinu nemít, nemají tedy zkušenost. Zřejmě se domnívají, že vše vymyslí hlavou.
V poslední době jsme v souvislosti se slovenským referendem i s nově vycházejícím knižním rozhovorem s papežem Františkem několikrát vyslechli vyjádření církevních hodnostářů k otázkám rodiny a genderu. Přiznám se, že první, co mě k tématu napadlo, bylo „proč rozebírají partnerské a rodičovské vztahy ti, kdo s nimi nemají žádnou zkušenost“? Obzvlášť u něčeho tak komplexního, jako jsou vztahy s nejbližšími, je zkušenost opravdu nepřehlédnutelnou součástí vědění a možnosti úsudku.
Rodina jako instituce je v krizi. Není to vinou gender studies (jak jsme se doslechli od interpretů papeže Františka), jejich vznik a rozvoj je spíš důsledkem než příčinou, ale rozpad této instituce je skutečně asi jedním z úkazů, které podávají svědectví o tom, že se ocitáme na nejisté půdě, hraničním pásmu, kde staré zákony platit přestávají a nové jsou zatím nejasné.
Předně tedy třeba říci, že se v tomhle článku konstatuje leccos, s čím souhlasím:
- gender problematika není příčinou, ale do značné míry následkem krize rodiny
- běžná církevnická debata o gender problematice je neuvěřitelně nekompetentní (byť před časem v KT vyšla docela slušná dvojstránka k tomu tématu (A v rozhovoru, který převzal Christnet.cz se k tomu kompetentně vyjadřuje i Tomáš Halík)
- extrémní individualismus naší západní civilizace je výrazně poháněn životním stylem založeným na konzumu a výkonu, tedy typických "vzpruhách" materialistického neoliberalismu.
Ale dvě ústřední teze:
1) „proč rozebírají partnerské a rodičovské vztahy ti, kdo s nimi nemají žádnou zkušenost“?
2) "zasvěcené komentáře lidí, kteří se vztahů dobrovolně zřekli" jsou minimálně příliš zbrklé.
Jestliže je pravda, že v diskusi o problematice rodiny a manželství by měli mít zásadní slovo manželé a rodiče (jako že zatím v katolické církvi nemají - byť je dobře vědět, že i mezi nimi je výrazně zastoupeno "konzervativní křídlo"), pak není pravda, že celibátní kněží či řeholníci jsou lidé, kteří se "vztahů zřekli" nebo kteří "nemají s partnerskými a rodičovskými vztahy žádnou zkušenost".
Kdyby autor (autorka) řekli, že nemají ÚPLNOU ZKUŠENOST v této oblasti, pak by to nejspíš byla pravda. Ale tak paušálně, jak to tvrdí, to pravda není ani náhodou.
Předně KAŽDÝ člověk má nějakou zkušenost s rodinou, protože prostě v nějaké rodině vyrůstal a určitým způsobem ho provází celý život. To platí pro svobodné i ženaté a vdané.
Dále vztahy partnerské mají samozřejmě svá jedinečná specifika, ale také spousty toho, co platí o vztazích obecně. A i celibátník žije - pokud to tedy není podivín nebo robinson - v řadě vztahů. Dokonce i v rámci kontemplativní komunity (doporučuji si třeba přečíst zkušenosti Karla Satorii z trapistického kláštera - Život je sacra zajímavej).
K moudrosti ohledně lidských vztahů je možno dospět i v celibátu - jen si vezměte, jaké davy vyhledávaly pouštní otce nebo starce na Rusi.
Jak vyhledávanými zpovědníky bývají řeholníci! A jak blahodárnou roli mohou hrát právě v podpoře rodiny (možná si někdo vzpomene na postavu františkána z Undsetové románu Kristina Vavřincova).
Za dobrým duchovním přicházejí se svými bolestmi - samozřejmě, že převážně rodinnými a manželskými - tisíce lidí.
Jednu z nejlepších knížek k tématu manželství jsem četl od Louise Évelyho (O lásce a manželství) - kněze a psychologa.
Prostě chtít diskvalifikovat celibátníky ohledně tématu rodina a manželství jen proto, že nežijí v manželství, je - slovy autora/autorky této stati - "bláhovost a neuvěřitelná suverenita nevědomého přesvědčení" .
;-)