Lenka Grünbergová pracuje pátým rokem na Odboru rovnosti žen a mužů Úřadu vlády. Na Katedře genderových studií Univerzity Karlovy se věnovala výzkumu sociálních aspektů ženské hormonální antikoncepce. Dvakrát byla součástí delegace na zasedání Komise OSN pro postavení žen.

Co pro vás bylo hlavním impulsem, proč se začít věnovat genderovým tématům?

Asi nebudu úplně výjimka, vystudovala jsem obor genderová studia. Předtím jsem studovala politologii v Ústí nad Labem a přemýšlela, jak navázat na svoji bakalářskou práci o ženách v české krajní pravici po roce 1989.

Takže první vaše „genderové procitnutí“ přišlo na vysoké škole?

Vzpomínám si ještě na jeden zajímavý moment, když jsme v dějepise probírali všeobecné volební právo v českých zemích. Učitel uvedl rok 1907 a já jsem se ho zeptala, jestli to tedy bylo všeobecné volební právo, když se nevztahovalo na ženy.

Dodnes si pamatuju tu reakci ve stylu „no jo, feministka se ozvala“. Byl to asi takový můj formativní moment, kdy jsem si pomyslela: „Tak já jsem feministka, když se ptám na to, jestli všeobecné volební právo bylo jenom pro muže?“. Sama jsem v tom tehdy ještě neměla jasno, ale okolí, nebo přinejmenším náš třídní, už ano. Na střední škole jsem se taky poprvé setkala se slovem gender, tam mě téma definitivně zaujalo.

Během let se pak zastoupení žen v politice zvyšovalo, byť k rovnosti máme pořád daleko. Proč je podle vás stále potřeba se ženským právům a genderové rovnosti věnovat?

V osobním i pracovním životě se setkávám s názorem, že rovnosti žen a mužů u nás už přece bylo dosaženo, takže není dál co řešit. Nezpochybňuji, že máme určitou základní rovnost — ženy mohou volit, pracovat a studovat, kde chtějí. Ale myslím si, že každá doba s sebou nese svá témata a své výzvy. Lidé, kteří se tomu nevěnují, možná problémy na první pohled nevidí, ale to neznamená, že ty problémy neexistují.

Pocházím z Děčína, z menšího města na severu Čech, a tam už jsem mockrát musela vysvětlovat, že když jsem feministka, tak to neznamená, že nenávidím muže. Lidé se často nejdřív zakaboní, ale když jim vysvětlím konkrétní témata, tak často sami uznají, že to nějaký smysl má.

Ano, čelíme snad jiným výzvám než na začátku minulého století, ale výzvy tu pořád jsou. Neříkají nám to jenom statistiky, ale i reálné příběhy reálných lidí.

Mimo Prahu nebo Brno bývá obtížnější genderová témata vysvětlovat. Obzvlášť v sociálně slabších regionech lidé řeší problémy úplně z jiného ranku a gender jim připadá jako takový salónní luxus. Jaká máte osvědčená témata, kterými tuto bariéru prolamujete?

Většinou na to jdu přes trh práce a slaďování pracovního života s rodinným, protože to je něco, s čím se setkávají všichni. Dalším takovým osvědčeným tématem je péče. Ať už je to péče o děti nebo později o stárnoucí rodiče, babičky a dědečky. V téhle souvislosti se pak dostáváme i k nerovnostem v odměňování a v důchodech. Lidé často vědí, že tyto rozdíly existují, ale žijí v přesvědčení, že si za ně ženy mohou samy, třeba volbou zaměstnání. Takže se pak začínám ptát, do jaké míry je to svobodná volba a do jaké může jít o tlak společnosti, zvyků a stereotypů, které nemusí vždy všem vyhovovat.

Důležité je i téma domácího násilí, násilí na ženách, genderově podmíněného násilí. Domácí násilí je až v 95 % pácháno na ženách, k tomu pak vždycky doplňuju, že to neznamená, že by se s problémy potýkaly jen ženy. Jde i o muže, na které dnešní doba klade ještě pořád spoustu nároků. Předpokládá se, že budou fungovat jako živitelé a do určitých profesí, třeba k dětem, se nehodí. Když bude muž chtít pracovat jako učitel ve školce, může to na okolí působit divně, protože „muži přece k dětem blízko nemají“.