Lenka Grünbergová pracuje pátým rokem na Odboru rovnosti žen a mužů Úřadu vlády. Na Katedře genderových studií Univerzity Karlovy se věnovala výzkumu sociálních aspektů ženské hormonální antikoncepce. Dvakrát byla součástí delegace na zasedání Komise OSN pro postavení žen.

Co pro vás bylo hlavním impulsem, proč se začít věnovat genderovým tématům?

Asi nebudu úplně výjimka, vystudovala jsem obor genderová studia. Předtím jsem studovala politologii v Ústí nad Labem a přemýšlela, jak navázat na svoji bakalářskou práci o ženách v české krajní pravici po roce 1989.

Takže první vaše „genderové procitnutí“ přišlo na vysoké škole?

Vzpomínám si ještě na jeden zajímavý moment, když jsme v dějepise probírali všeobecné volební právo v českých zemích. Učitel uvedl rok 1907 a já jsem se ho zeptala, jestli to tedy bylo všeobecné volební právo, když se nevztahovalo na ženy.

Dodnes si pamatuju tu reakci ve stylu „no jo, feministka se ozvala“. Byl to asi takový můj formativní moment, kdy jsem si pomyslela: „Tak já jsem feministka, když se ptám na to, jestli všeobecné volební právo bylo jenom pro muže?“. Sama jsem v tom tehdy ještě neměla jasno, ale okolí, nebo přinejmenším náš třídní, už ano. Na střední škole jsem se taky poprvé setkala se slovem gender, tam mě téma definitivně zaujalo.

Během let se pak zastoupení žen v politice zvyšovalo, byť k rovnosti máme pořád daleko. Proč je podle vás stále potřeba se ženským právům a genderové rovnosti věnovat?

V osobním i pracovním životě se setkávám s názorem, že rovnosti žen a mužů u nás už přece bylo dosaženo, takže není dál co řešit. Nezpochybňuji, že máme určitou základní rovnost — ženy mohou volit, pracovat a studovat, kde chtějí. Ale myslím si, že každá doba s sebou nese svá témata a své výzvy. Lidé, kteří se tomu nevěnují, možná problémy na první pohled nevidí, ale to neznamená, že ty problémy neexistují.

Pocházím z Děčína, z menšího města na severu Čech, a tam už jsem mockrát musela vysvětlovat, že když jsem feministka, tak to neznamená, že nenávidím muže. Lidé se často nejdřív zakaboní, ale když jim vysvětlím konkrétní témata, tak často sami uznají, že to nějaký smysl má.

Ano, čelíme snad jiným výzvám než na začátku minulého století, ale výzvy tu pořád jsou. Neříkají nám to jenom statistiky, ale i reálné příběhy reálných lidí.

Mimo Prahu nebo Brno bývá obtížnější genderová témata vysvětlovat. Obzvlášť v sociálně slabších regionech lidé řeší problémy úplně z jiného ranku a gender jim připadá jako takový salónní luxus. Jaká máte osvědčená témata, kterými tuto bariéru prolamujete?

Většinou na to jdu přes trh práce a slaďování pracovního života s rodinným, protože to je něco, s čím se setkávají všichni. Dalším takovým osvědčeným tématem je péče. Ať už je to péče o děti nebo později o stárnoucí rodiče, babičky a dědečky. V téhle souvislosti se pak dostáváme i k nerovnostem v odměňování a v důchodech. Lidé často vědí, že tyto rozdíly existují, ale žijí v přesvědčení, že si za ně ženy mohou samy, třeba volbou zaměstnání. Takže se pak začínám ptát, do jaké míry je to svobodná volba a do jaké může jít o tlak společnosti, zvyků a stereotypů, které nemusí vždy všem vyhovovat.

Důležité je i téma domácího násilí, násilí na ženách, genderově podmíněného násilí. Domácí násilí je až v 95 % pácháno na ženách, k tomu pak vždycky doplňuju, že to neznamená, že by se s problémy potýkaly jen ženy. Jde i o muže, na které dnešní doba klade ještě pořád spoustu nároků. Předpokládá se, že budou fungovat jako živitelé a do určitých profesí, třeba k dětem, se nehodí. Když bude muž chtít pracovat jako učitel ve školce, může to na okolí působit divně, protože „muži přece k dětem blízko nemají“.

Tohle jsou ohromné stereotypy a ty pak vedou k tomu, že nemáme téměř žádné učitele ve školkách. Na základních školách jsou v menšině a ani na dalších stupních školství to není žádná sláva (ačkoli vedoucí místa si muži i tady zpravidla pohlídají). Důležitou součástí celého příběhu je pak i platové ohodnocení.

Prostě se snažím ukazovat, že nekopeme jenom za nás ženy, ale že kopeme za to, aby všichni a všechny, každá členka i každý člen naší společnosti měli svobodu skutečně dělat to, co chtějí, v čem se cítí dobře. Aby na něj nebo na ni okolí pak nekoukalo skrz prsty a netlačilo někam jinam. Stát, pro který pracuji, by k tomu měl vytvářet podmínky.

Vidím, že na to jdeme podobně. Myslím, že tyto věci docela zabírají a pomáhají vůbec začít nějakou věcnou diskusi. Jaká je vaše zkušenost? Slyší na ty argumenty i lidé, kteří jsou na začátku skeptičtí?

Většinou uznají, že je to problém, který si zasluhuje řešení. Muži a ženy přitom často reagují odlišně. Muži bývají konfrontačnější, vyptávají se, co vlastně dělám — a taková debata pak postupně poodhalí problémy a témata, o kterých dosud nepřemýšleli. Ženám bývá moje práce zřejmější. Automaticky jim naskočí péče o rodinu a domácnost, i jejich vlastní zkušenost s obtížným slaďováním své práce se soukromím. Je to pro ně hmatatelnější.

V žebříčku genderové rovnosti Světového ekonomického fóra se Česká republika drží v dolní polovině. Jiným státům se daří nerovnosti odstraňovat, u nás je ten proces zatím dost pomalý. Jsou v české společnosti nějaké specifické bariéry, které pokrok zpomalují nebo mu dokonce brání?

Bariérou může být jazyk, který používáme. Používáme ho dlouhodobě, máme nějaký slovník, kterému rozumíme mezi sebou, v rámci komunity odbornic a odborníků, ale směrem k dalším lidem se ta sdělení o to hůř předávají. Snad bychom měli i my usilovat o lepší srozumitelnost.

Problém je například v tom, že pro slovo gender nemáme český ekvivalent. Můžeme to přeložit jako „sociální pohlaví“, ale ani pod tím si člověk nic moc nepředstaví. Vidím rezervy v komunikaci genderových témat, ve srozumitelném vysvětlování toho, co vlastně znamenají pro každodenní život.

Jakkoli si to o sobě jako Češky a Češi asi nemyslíme, jsme v řadě věcí pořád ještě dost konzervativní. U mnoha lidí přetrvává představa, že ženám je péče o domácnost a o děti tak nějak přirozená jen proto, že se narodily jako ženy. Jsou ženy, kterým je tato role blízká, ale zdaleka tento model nemusí vyhovovat všem. Kariéra nemusí být jen pro muže-živitele, a rodičovská jen pro ženy-pečovatelky.

Klíčovou roli v komunikaci sehrávají média. Ta česká si v souvislosti s genderem nebo feminismem často vybírají spíše okrajová, ale čtenářsky vděčná, témata — společné toalety, držení dveří. Skutečně zásadní témata jako násilí na ženách se do médií hlavního proudu dostanou zřídka. Pomáhají podle vás česká média zviditelňovat genderová témata, nebo jim spíš škodí?

Média významně ovlivňují náladu ve společnosti. Lidé si vybírají, co chtějí číst, a podle toho se k nim pak dostávají informace, s nimiž dál pracují a šíří je. Největší česká média genderovým tématům příliš nepřejí, ačkoli se najdou i výjimky.

Jako studentka genderových studií jsem byla konfrontována s otázkami, co to je, k čemu to je a co s tím budu dělat. Gender je oblíbeným terčem, když dojde na „zbytečnost humanitních oborů“. Jak jste tenkrát přemýšlela o svém uplatnění?

Vzpomínám, že na webových stránkách katedry stálo, že absolventi a absolventky mají široké uplatnění v soukromé i veřejné sféře, sociální a zdravotní péči, vzdělávání a jinde. Už tenkrát se zdálo, že se diplom z genderových studií dá využít skoro všude, že nebude problém se uplatnit. A zatím mě nic nepřesvědčilo o opaku.

Je Úřad vlády vaše první pracovní zkušenost v oblasti prosazování rovnosti žen a mužů?

Měla jsem za sebou stáže v České ženské lobby a v organizaci proFem, kde jsem pomáhala s pořádáním happeningu One Billion Rising proti domácímu násilí, ale nebyla jsem úplně součástí běžného chodu organizace. Takže to pravé setkání s praxí v oboru přišlo až na stáži, tehdy ještě na oddělení rovných příležitostí žen a mužů, které spadalo pod Ministerstvo práce a sociálních věcí.

Většina lidí z oboru působí v neziskových organizacích nebo na akademických pracovištích. Úřad vlády, to jsou ale nejvyšší patra veřejné správy, tedy tak trochu záhadný svět. Jak se dělá gender ve státní správě?

Koordinujeme sice agendu rovnosti žen a mužů na celostátní úrovni, ale naše výstupy a činnost vždy úzce souvisí s politickou reprezentací. Dáváme podněty, ale jsme závislí na rozhodování politiků a političek či kolegů a kolegyň z ostatních ministerstev. Takže jsou tu další důležití aktéři a aktérky, partneři a partnerky, od kterých se naše práce odvíjí. Věci někdy nejdou tak rychle, jak bychom chtěli. Je-li někdo zaměřený na rychlé výsledky, tak ve státní správě možná docela narazí.

Jaké téma na odboru aktuálně řešíte nejvíc? A co se vám daří navzdory zdlouhavému procesu prosazovat?

Základní témata jsou určená Vládní strategií pro rovnost žen a mužů, která je platná do roku 2020. Jsme ale schopni reagovat i na aktuální problémy a témata. V současné době nás hodně zaměstnává ratifikace Istanbulské úmluvy, čili domácí násilí, naše dlouhodobé téma. Usilujeme o to, aby bylo dost azylových domů pro oběti domácího násilí, podařilo se nám prohloubit i práci s osobami páchajícími domácí násilí, která dosud chyběla.

Dlouhodobě řešíme i trh práce, slaďování práce a rodiny. Náš odbor funguje jako koordinační místo pro agendu rovnosti žen a mužů na celostátní úrovni. Spolupracujeme s ostatními resorty, které mají v gesci konkrétní zákony. Naše úspěchy jsou tedy společné.

Loni se podařilo zavést týdenní volno na otcovskou poporodní péči. Podařilo se nám přesvědčit ministerstva, že má smysl provést si genderový audit, který jim ukáže, jestli se chovají spravedlivě ke všem zaměstnancům a zaměstnankyním, jestli odměňují spravedlivě, jestli podporují rodiče na mateřské a rodičovské. Některá ministerstva si jím prošla, některá se k tomu chystají.

Máme dotační titul pro neziskové organizace zaměřené na rovnost žen a mužů. Pak je tu celá řada věcí, které jsou pro širší veřejnost neviditelné, přestože v důsledku znamenají velký posun kupředu. Už to, že se podařilo vytvořit fungující systém — na ministerstvech jsou lidé, kteří se tématu věnují, máme tu Radu vlády pro rovnost žen a mužů, v minulých letech jsme měli i ministra pro lidská práva. Politické reprezentace se mění, ale nám se zatím daří udržovat v tom systému kontinuitu.

Když se řekne odbor Úřadu vlády, řada lidí si asi představí, že jste nějaký servis pro politickou reprezentaci nebo jiné úřady. Jak je to ve skutečnosti? Máte i aktivity zaměřené na veřejnost?

Máme facebookovou stránku a web To je rovnost, což byl název jedné z našich kampaní. Tam všude se snažíme veřejnosti zprostředkovat naše aktivity. Zejména ty, které mohou mít vliv na životy běžných lidí. Na sociálních sítích sdílíme témata související s rovností žen a mužů, z českého prostředí, ale i ze světa.

Facebook a gender, to je hodně výbušná kombinace. Jaké dostáváte reakce?

Občas se někdo rozohní, ale s nějakým extrémním odporem nebo nenávistnými komentáři se nepotkáváme, i když je taky známe. Víme o tom, že jiné stránky v lidskoprávní oblasti schytávají mnohem větší nával. Snad je to tím, že svůj obsah nepodáváme kontroverzně, snažíme se informovat o věcech umírněně a věcně.

Jedno z hesel druhé vlny feminismu zní „osobní je politické“. O vaší profesi jste toho řekla hodně, ale věnujete se genderovým tématům i mimo svoji práci?

V podstatě pořád. Kdykoliv jdu ven, kdykoliv přijdu do styku s někým mimo svou sociální bublinu. Přijde mi důležité říkat, že jsem feministka a co to pro mne znamená. S každým malým posunem k lepšímu si říkám, že to má smysl a vyplatí se investovat energii i do diskusí v kavárně nebo v baru.