Bidenova volba viceprezidentky je jiná, než byly předchozí. Mnohem významnější

Petr Jedlička

Výběrem svojí zástupkyně ovlivní sedmasedmdesátiletý prezidentský nominant demokratů americkou politiku na mnoho let dopředu. Jde zde o budoucnost progresivních reforem, o americkou levici obecně a dost možná i o příští prezidentku.

Podle zpráv z posledního týdne usedla v kruhu nejbližších poradců, kteří pomáhají Bidenovi s výběrem, i jeho žena Jill. Konečné rozhodnutí by mělo být učiněno v týdnu po 3. srpnu. Foto Kelsey Kremerová

Výběr amerických viceprezidentů poutá tradičně velkou pozornost zejména proto, že odhaluje plány prezidentských kandidátů — buďto podstatně napoví, jak míní dotyčný vyhrát volby, anebo naznačí, nač se chce programově soustředit, respektive jak hodlá vládnout. Letos je tomu také tak. Je zde však ještě něco navíc.

Čtete rádi analýzy zahraničního dění z dílny Petra Jedličky? Podpořte rubriku Svět a pomozte jí rozšiřovat kapacity.
×

Prezidentský kandidát demokratů Joe Biden není, jak známo, nejmladší a popravdě to každý vidí. Netřeba mluvit hned o demenci — v porovnání například s Milošem Zemanem působí Biden stále čile, a to je o dva roky starší a mnohem zatíženější. Přesto se vcelku logicky předpokládá, že bude při vládnutí spoléhat čím dál více na druhé, na nejbližší členy své administrativy a právě na své „číslo dvě“. A že v roce 2024 už sám kandidovat nebude. 

K tomu je třeba připočíst, že Biden se jako politik nechával vždycky ovlivňovat nejbližším okolím — kontury politiky, kterou prosazoval, se prokazatelně měnily s lidmi, kteří ho v dané fázi kariéry obklopovali. Letos se proto u demokratů nerozhoduje jen o volební taktice či důrazech při vládnutí; rozhoduje se i o politice strany na řadu dalších let dopředu. A rozhoduje se potenciálně i o příští prezidentce.

Že půjde o viceprezidentku/prezidentku, ne o viceprezidenta/prezidenta, se ví už od březnového finále primárek — Biden dal tehdy jasný slib, že nominuje na příslušnou funkci ženu. Dle většiny analytiků tak učinil ve snaze přetáhnout část stoupenců Elizabeth Warrenové od Bernieho Sanderse k sobě, tedy alespoň z části účelově, řečené slovo však platí. Pozdější kauza s obviněním ze sexuálního napadení Tarry Readeové navíc učinila daný závazek de facto nezrušitelným.

Nyní je otázkou, jakou politiku bude zvolená viceprezidentka reprezentovat.

Bernie Sanders při kampani s Hillary Clintonovou, momentka z voleb 2016. Foto NA, WmC

Debata u demokratů po porážce Hillary Clintonové 

Američtí demokraté si prošli v posledních čtyřech letech velkou debatou, jak se poučit z volební porážky Hillary Clintonové Donaldem Trumpem. Clintonová totiž nevyšla v roce 2016 výrazněji vstříc žádnému z nových či obrodných směrů ve straně, a to ani při tvorbě programu, ani při volbě viceprezidenta. Spolu s ní byl tak poražen i tehdejší demokratický mainstream.

Debata nakonec nepřinesla nějaké jednoznačně vítězné stanovisko — i z nejvyšších míst lze stále slyšet, že zásadně měnit nic netřeba, protože Clintonová vlastně neprohrála, respektive Trump „vyhrál“ nekale, kvůli svým lžím či Rusům, a že podruhé se něco takového nestane.

Určité pohyby ale debata vyvolala. Jednak se rozrostl progresivní tábor požadující zásadnější programové změny (zejména v oblastech zdravotnictví a ekologie, ale též v otázkách financování politiky a jejího fungování v USA obecně) a jednak přibylo zastánců tzv. identity politics — politiků vidících cestu k novým vítězstvím skrz přímé oslovování výrazně ohraničených skupin: Lations, Afroameričanů, žen-matek a podobně.

Mezi demokraty tak očitě vykrystalizovaly čtyři proudy:

  • starý, který má stále za to, že není nic lepšího než politika clintonovské-obamovské éry,
  • identitářský, který chce dělat starou politiku v hospodářství, státosprávě i diplomacii, ale nově otevírat a řešit otázky týkající se výrazných, zvláště menšinových skupin,
  • progresivní, který chce zásadní programovou změnu celé demokratické politiky,
  • smíšený, který kombinuje přístup tří ostatních.

Před letošními prezidentskými primárkami se zdálo, že enormně posílil smíšený proud — že demokratický establishment nasál progresivistické i identitářské podněty, a celá strana se tak posouvá doleva. Pionýrkou tohoto trendu se stala newyorská senátorka Kirsten Gillibrandová, z účastníků primárek pak následovaly Kamala Harrisová, Cory Booker, Pete Buttgieg a nakonec i Elizabeth Warrenová.

Nejpronikavější hlasy progresivního proudu v médiích, jmenovitě Kyle Kulinski, Krystal Ballová nebo Cenk Uygur, již od počátku varovaly, že dané rozdělení je ve skutečnosti z větší části klamné — že z hlediska reálné politiky existuje dál především establishment a progresivní levice; že se mění jen způsoby sebeprezentací. A skutečně, jak prezidentské primárky postupovaly, opouštěli smíšení kandidáti jeden za druhým progresivní prvky ve svém původním programu a sunuli se zpět doprava.

Jedinou opravdovou reprezentantkou smíšeného proudu se ukázala být v posledku Elizabeth Warrenová, a tím u voličů v posledku spíše ztratila. V boji o nominaci vydrželi nejdéle učebnicoví reprezentanti starého a progresivního proudu, Joe Biden a Bernie Sanders.

Nyní při volbě viceprezidentky (a zároveň dost možná i příští prezidentky) se dilema posledních let vrací. Biden je reprezentant starého proudu, jeho číslo dvě by tak mělo být odjinud — někdo, kdo je porážkou clintonovské-obamovské linie v roce 2016 nějak poučený, někdo, kdo ukáže směr, kudy dále. Kdo a kam konkrétně to bude? O to se vede u demokratů litý boj už nejméně od konce března, a to za účasti velkých donorů i všech podstatných vlivových skupin. Jak už naznačeno, běží tentokrát opravdu o hodně.

Elizabeth Warrenová a Kamala Harrisová na společném selfie. Foto Twitter K. H.

Naděje progresivců

Upřímně řečeno, důsledná levice nemá aktuálně na převzetí vůdčího postavení u demokratů už šanci. Tedy alespoň shora ne. Na velké reformy, jako je zavádění státem garantované zdravotní péče, ekologická transformace průmyslu a infrastruktury či umenšení vlivu lobbyistů na velkou politiku, lze v nejbližší době zapomenout. Totéž platí i pro zahraniční politiku. Doufat lze z jejího pohledu maximálně v dílčí politické výdobytky, jak ukázalo jednání bidenovců a sandersovců o programu, a samozřejmě působit zdola.

Stejně však bude nakonec zapotřebí mít v administrativě lidi, kteří mají pro progresivní politiku pochopení a jsou ji ochotni prosazovat alespoň v situacích, kdy jsou k ní zdola tlačeni.

Z dvanácti političek, které jsou jako potenciální viceprezidentky zvažovány u Bidena nejvíce, jsou pouze dvě, u nichž je jistota, že byli progresivním impulzům příslušně otevřené — senátorka za Wisconsin Tammy Baldwinová a již zmiňovaná Elizabeth Warrenová.

Je zde naproti tomu velký tlak ze struktur, které si žádné progresivní reformy nepřejí. Trendem liberálního establishmentu posledních let je přitom maskovat strnulost v programu výraznými identitárními znaky a apely.

V skupině Bidenových dvanácti možných viceprezidentek reprezentují tento jev nejdokonaleji senátorka za Illinois Tammy Duckworthová a senátorka za Arizonu Kyrsten Sinemová, z velké části ale též kalifornská senátorka Kamala Harrisová, která je favoritkou volby dle bookmakerů.

Odchod levice?

Detailně kádrovat by se dalo i zbylých osm favoritek, které buď patří k hlavnímu proudu strany, nebo jsou zatím těžko čitelné — profilům celé dvanáctky bude věnován ještě speciální text. Zde je důležité zdůraznit, že určitým výběrem svojí viceprezidentky může Joe Biden u demokratů znovuprobudit politickou energii, anebo ji ještě utlumit.

Už ze samotného Bidenova primárkového vítězství nejsou progresivci nijak nadšeni. Dobrá volba viceprezidentky to může alespoň za části kompenzovat. Že by levice v demokratické straně hlasovala nakonec natruc pro Trumpa, je nesmysl. Část z progresivců však nemusí k volbám přijít a část může i demokraty opustit — sílící volání po organizovaném přechodu ke Straně zelených utišila na jaře až koronavirová krize.

Mistr rozeštvávač Donald Trump dobře ví, proč stále zdůrazňuje, že Biden je pouze loutkou radikální levice. Ve skutečnosti je Biden dnes tlačen především z různých stran doprava, respektive držen vpravo, a Trumpova palba je toho jevu součástí.

Biden sám má u demokratů blíže k pravici. Je velkým zastáncem vstřícného, nikoliv konfrontačního přístupu k republikánům a jejich programu. Foto Gage Skidmore

Bidenova volba viceprezidentky je tedy důležitá hned ve čtyřech ohledech současně: vedle klasického (jak chce vyhrát volby, co budou jeho vládní priority) také z hlediska identity příští potenciální lídryně Demokratické strany i prezidentky celých USA, z hlediska šance prosadit v příštích letech alespoň dílčí progresivní reformy a z hlediska otevřenosti strany levici obecně.

Viceprezidentka není samozřejmě všechno — na každý pád bude pokračovat zápas o program i tlak zdola, spolu s prezidentskými budou též volby do Kongresu, kde může některé z křídel strany nezávisle posílit, a podobně. Přesto je Bidenovo napjatě očekávané rozhodnutí jedním z významnějších, jež v příslušné fázi kampaní kdy padly. Oznámit, jak se rozhodl, slíbil demokratický kandidát na prezidenta v týdnu mezi 3. a 10. srpnem.  

          Diskuse
          August 3, 2020 v 15.45
          Jak odradit čtenáře

          Už zase na mě vyskočil „Exkluzivní obsah,‟ a to přestože jsem přihlášen. V Deníku N si sice bez přihlášení ke svému placenému účtu mnoho článků nepřečtu, ale zato mě po přihlášení neobtěžuje dotěrnými reklamami, které by mi překážely ve čtení — mají dost rozumu, aby si aktivně neodháněli platící čtenáře. Redakce Deníku Referendum rozum nemá, nebo se čtenářů, včetně platících diskutérů, chce zbavit?

          Jděte, prosím, s těmi svými vyskakovacími vtípky konečně — doufám, že uhodnete kam.

          August 3, 2020 v 17.9

          Díky za upozornění, říšíme to.

          VÝSTAVNÍ SKŘÍNÍ "OBJEKTIVITY DENÍKU REFERENDUM"

          je zjevná manipulace se žebříčkem "nejdiskutovanějších článků" (zobrazitelným jen v rubrice "Názory").

          Článek, pod nímž čtyři dny nepřibyl žádný diskusní příspěvek, opravdu nemůže být mezi "nejdiskutovanějšími články posledních 24 hodin". Tato situace ale přesto opakovaně nastává. Dovoluji si proto pochybovat i o věrohodnosti žebříčku článků nejčtenějších, kterou jednoduše ověřit nelze.

          Ty doslova "rudý vtípky" jsou kolikrát dost vtipný, ale jinak než si myslíte.

          Myslím ty vtípky na sytě červeném podkladu. Nejlepší byl asi ten o té záchraně světa: Podporou DR se mi prý zlepší karma a přispěju k záchraně světa. Ani ten o Petru Bittnerovi nebyl špatný...