Výběr amerických viceprezidentů poutá tradičně velkou pozornost zejména proto, že odhaluje plány prezidentských kandidátů — buďto podstatně napoví, jak míní dotyčný vyhrát volby, anebo naznačí, nač se chce programově soustředit, respektive jak hodlá vládnout. Letos je tomu také tak. Je zde však ještě něco navíc.

Prezidentský kandidát demokratů Joe Biden není, jak známo, nejmladší a popravdě to každý vidí. Netřeba mluvit hned o demenci — v porovnání například s Milošem Zemanem působí Biden stále čile, a to je o dva roky starší a mnohem zatíženější. Přesto se vcelku logicky předpokládá, že bude při vládnutí spoléhat čím dál více na druhé, na nejbližší členy své administrativy a právě na své „číslo dvě“. A že v roce 2024 už sám kandidovat nebude. 

K tomu je třeba připočíst, že Biden se jako politik nechával vždycky ovlivňovat nejbližším okolím — kontury politiky, kterou prosazoval, se prokazatelně měnily s lidmi, kteří ho v dané fázi kariéry obklopovali. Letos se proto u demokratů nerozhoduje jen o volební taktice či důrazech při vládnutí; rozhoduje se i o politice strany na řadu dalších let dopředu. A rozhoduje se potenciálně i o příští prezidentce.

Že půjde o viceprezidentku/prezidentku, ne o viceprezidenta/prezidenta, se ví už od březnového finále primárek — Biden dal tehdy jasný slib, že nominuje na příslušnou funkci ženu. Dle většiny analytiků tak učinil ve snaze přetáhnout část stoupenců Elizabeth Warrenové od Bernieho Sanderse k sobě, tedy alespoň z části účelově, řečené slovo však platí. Pozdější kauza s obviněním ze sexuálního napadení Tarry Readeové navíc učinila daný závazek de facto nezrušitelným.

Nyní je otázkou, jakou politiku bude zvolená viceprezidentka reprezentovat.

Debata u demokratů po porážce Hillary Clintonové 

Američtí demokraté si prošli v posledních čtyřech letech velkou debatou, jak se poučit z volební porážky Hillary Clintonové Donaldem Trumpem. Clintonová totiž nevyšla v roce 2016 výrazněji vstříc žádnému z nových či obrodných směrů ve straně, a to ani při tvorbě programu, ani při volbě viceprezidenta. Spolu s ní byl tak poražen i tehdejší demokratický mainstream.

Debata nakonec nepřinesla nějaké jednoznačně vítězné stanovisko — i z nejvyšších míst lze stále slyšet, že zásadně měnit nic netřeba, protože Clintonová vlastně neprohrála, respektive Trump „vyhrál“ nekale, kvůli svým lžím či Rusům, a že podruhé se něco takového nestane.

Určité pohyby ale debata vyvolala. Jednak se rozrostl progresivní tábor požadující zásadnější programové změny (zejména v oblastech zdravotnictví a ekologie, ale též v otázkách financování politiky a jejího fungování v USA obecně) a jednak přibylo zastánců tzv. identity politics — politiků vidících cestu k novým vítězstvím skrz přímé oslovování výrazně ohraničených skupin: Lations, Afroameričanů, žen-matek a podobně.

Mezi demokraty tak očitě vykrystalizovaly čtyři proudy:

• starý, který má stále za to, že není nic lepšího než politika clintonovské-obamovské éry,
• identitářský, který chce dělat starou politiku v hospodářství, státosprávě i diplomacii, ale nově otevírat a řešit otázky týkající se výrazných, zvláště menšinových skupin,
• progresivní, který chce zásadní programovou změnu celé demokratické politiky,
• smíšený, který kombinuje přístup tří ostatních.

Před letošními prezidentskými primárkami se zdálo, že enormně posílil smíšený proud — že demokratický establishment nasál progresivistické i identitářské podněty, a celá strana se tak posouvá doleva. Pionýrkou tohoto trendu se stala newyorská senátorka Kirsten Gillibrandová, z účastníků primárek pak následovaly Kamala Harrisová, Cory Booker, Pete Buttgieg a nakonec i Elizabeth Warrenová.

Nejpronikavější hlasy progresivního proudu v médiích, jmenovitě Kyle Kulinski, Krystal Ballová nebo Cenk Uygur, již od počátku varovaly, že dané rozdělení je ve skutečnosti z větší části klamné — že z hlediska reálné politiky existuje dál především establishment a progresivní levice; že se mění jen způsoby sebeprezentací. A skutečně, jak prezidentské primárky postupovaly, opouštěli smíšení kandidáti jeden za druhým progresivní prvky ve svém původním programu a sunuli se zpět doprava.

Jedinou opravdovou reprezentantkou smíšeného proudu se ukázala být v posledku Elizabeth Warrenová, a tím u voličů v posledku spíše ztratila. V boji o nominaci vydrželi nejdéle učebnicoví reprezentanti starého a progresivního proudu, Joe Biden a Bernie Sanders.

Nyní při volbě viceprezidentky (a zároveň dost možná i příští prezidentky) se dilema posledních let vrací. Biden je reprezentant starého proudu, jeho číslo dvě by tak mělo být odjinud — někdo, kdo je porážkou clintonovské-obamovské linie v roce 2016 nějak poučený, někdo, kdo ukáže směr, kudy dále. Kdo a kam konkrétně to bude? O to se vede u demokratů litý boj už nejméně od konce března, a to za účasti velkých donorů i všech podstatných vlivových skupin. Jak už naznačeno, běží tentokrát opravdu o hodně.

Naděje progresivců

Upřímně řečeno, důsledná levice nemá aktuálně na převzetí vůdčího postavení u demokratů už šanci. Tedy alespoň shora ne. Na velké reformy, jako je zavádění státem garantované zdravotní péče, ekologická transformace průmyslu a infrastruktury či umenšení vlivu lobbyistů na velkou politiku, lze v nejbližší době zapomenout. Totéž platí i pro zahraniční politiku. Doufat lze z jejího pohledu maximálně v dílčí politické výdobytky, jak ukázalo jednání bidenovců a sandersovců o programu, a samozřejmě působit zdola.