V západních zemích existují tři typy politiků, kteří se vymezují vůči tradičnímu establishmentu radikálně, a přitom z pravého okraje: narušené osobnosti, jež potřebují být za vůdce nebo za vedeného; podvodníci, kteří radikalitu používají jen jako nástroj k získání většího vlivu či peněz; a čistokrevní autoritáři a fašisté, případně jiní extremističtí pomatenci. Mezi pozorovateli dění v USA se dlouho debatovalo, k jakému z typů má nejblíže Donald Trump. Nyní, těsně po jeho odchodu, je věc konečně jasnější: není čistokrevný pomatenec.

Ono vyjasnění přinesl způsob, jakým se Trump s funkcí rozloučil. Není zde myšleno jeho bezprostřední rozloučení, tedy papalášské využití prezidentského speciálu k odletu do vlastního paláce na Floridu v posledních chvílích mandátu. Jde tu o poslední politické kroky: projevy, milosti a poslední opatření.

Pokud jde o projevy, Trump se rozloučil celkem dvěma řečmi. Každá z nich měla jinou formu, obě však stejnou podstatu. První, oficiální, byla delší, jakoby čtená až odhrkaná. Trump v ní vychvaloval všechny své úspěchy, skutečné i lživé — k tomuto tématu se ještě zvláštním textem vrátíme. Druhá řeč byla kratší a přirozenější. Trump ji pronesl až na vojenské základně, odkud startoval jeho poslední let.

Podstatou obou proslovů byl jednoduchý vzkaz — splnil jsem všechno, co jsem slíbil, a prosadil ještě mnohem víc. Nová administrativa teď bude moci, pokud nic nepokazí, sklízet jen samé sladké ovoce. Přeji ji hodně štěstí, modlím se za ni a mám za to, že USA neměli před sebou nikdy lepší budoucnost.

Fakticky je to samozřejmě celé náramný blud, ale „modlím se za ni“? „Přeji ji hodně štěstí“? „USA nikdy neměli před sebou lepší budoucnost“? Tyto formulace skutečně Trump použil. O „ukradených volbách“ či „nelegitimním prezidentovi“ přitom už ani zmínka.

Ještě pár týdnů zpátky Trump hromoval o „pekle, které by nástup Bidena znamenal“, o „největším (volebním) podvodu v historii“ či o tom, že nikdy neustoupí a že „zemi už došla trpělivost“. A vzpomeňme na demonstraci 6. ledna: „Už to nebudeme dále snášet“; „Zastavíme tuto krádež“; „Nebudete-li bojovat jako diví, o tuto zemi přijdete.“

Je pochopitelně dobře, že Trump v posledku odešel celkem v klidu a nepovolal svůj lid do zbraně či něco podobného. Ale člověk, který je až psychopaticky přesvědčený o vlastní výhře o „miliony“ hlasů a s tímto mobilizuje po dva měsíce stoupence, takto nemluví.

Řešila se tu otázka, zda Trump opravdu věří tomu, co o loňských volbách říká, nebo, zda ví, že lže, ale že za vším je nějaký postranní úmysl. Dnes lze, domnívám se, uzavřít, že více platí druhá z odpovědí. Trump se odhalil v posledních chvílích mandátu jako šejdíř. A daný dojem ještě podtrhl fakt, že právě na odchodu udělil milost početné skupině dalších podvodníků.

Cunningham, Kilpatrick, Blagojevich

Ani mainstreamovým médiím u nás neuniklo, že Trump pardonoval nakonec všechny své muže odsouzené v souvislosti s vyšetřováním ruského vlivu na volby 2016. Hodně se psalo také o milosti pro rappery, kteří se zapletli s drogami a se zbraněmi, jako Lil Wayne či Kodak Black. Skutečně nejvýraznější skupinou pardonovaných byli však donoři, fundraiseři a politikové, kteří krátili daně, brali úplatky, prali peníze či jinak podobně podváděli.

Většině českých čtenářů asi neřeknou mnoho jména jako Rick Renzi, Elliott Broidy, Steve Stockman, Chris Collins či Duncan D. Hunter. V USA ale plnily korupční kauzy a podvody těchto exposlanců a osob pohybujících se kolem Kongresu svého času první stránky novin.

Trump omilostnil dokonce i Duka Cunninghama, exposlance za Kalifornii, jemuž bylo ještě za George W. Bushe prokázáno přijetí úplatků v celkové výši 2,3 milionu dolarů a který zkusil snad všechno, aby vězení unikl — včetně okázalého nalezení Ježíše Krista či schovávání vaku s penězi v manželčině zahradě. Trump omilostnil i Kwameho Kilpatricka, demokratického (!) exstarostu Detroitu, který za korupci dostal osmadvacet let.

Připočíst je třeba ještě dřívější milost pro Roda Blagojeviche, exguvernéra Illinois, který sliboval za úplatek přednostní nominaci na senátorský post uprázdněný v roce 2008 Barackem Obamou. A samozřejmě Steva Bannona, šéfarchitekta Trumpovy kampaně z roku 2016 a později šéfporadce. Bannon čelil od loňského roku obvinění, že spolu s dalšími třemi společníky — kteří mimochodem milost nedostali — tuneloval jejich společnou neziskovku, jež vybírala peníze na stavbu trumpovské hraniční zdi.

Konkrétně Bannon odsál z vybraných pětadvaceti milionů dolarů přibližně milion. Přitížilo mu, že nejvíc z celé skupiny okázale zdůrazňoval, že se zapojuje jako dobrovolník a že sto procent vybrané částky půjde skutečně na výstavbu zdi. Pikantní na celé věci je, že poškození v této kauze byli takřka pouze Trumpovi stoupenci.

„Otočné dveře“ znovu odblokovány

Donald Trump kandidoval v letech 2016 i 2020 s příslibem „vykydání chlíva“ (drain a swamp). Před odchodem ale spíš nechal jakoby navozit veškerý vykydaný hnůj zpět. Pomyslnou třešničkou se stalo pak jedno z posledních politických Trumpových opatření vůbec — zrušení vlastního protikorupčního výnosu z roku 2017, který zapovídal politickým nominantům v administrativě živit se politickým lobbingem v rezortu, jež měli na starosti, a to ještě pět let po odchodu z funkce.

Potrvá ještě nějakou dobu, než analytikové důsledně zhodnotí, co vše skutečně znamenala Trumpova vláda, co vše ztělesňuje ono Trumpovo dědictví. Právě polední kroky ale už jasně ukazují, na čí straně opravdu stál a jak „svěží vítr“ v americké politice znamenal.

Pětačtyřicátý prezident USA Donald J. Trump se s funkcí rozloučil jako člověk, jenž podvedl svoje stoupence, a k tomu omilostnil skupinu dalších politiků-podvodníků. Snad to republikánským voličům v roce 2024 někdo znovu pořádně připomene.