Šestnáct dní uplynulo od velkého vítězství Bernieho Sanderse v Nevadě a v primárkách amerických demokratů je zase vše jinak — čtyři z pěti překvapivých skutečností hovořících v Sandersův prospěch už neplatí. Establishmentu Demokratické strany se podařil mistrný kampaňový tah, když vyplnil dva dny mezi vůbec prvním primárkovým vítězstvím Joa Bidena (v Jižní Karolíně, 29. února) a tak zvaným superúterým (3. března) soustavným vyjadřováním podpory tomuto kandidátovi od různých stranických těžkých vah.

S patřičnou pozorností, jíž věnovaly karolínskému výsledku, a následně každému jednomu endorsmentu stanice CNN, ABC a MSNBS blízké demokratům, vyrostl Joe Biden z vyhořelého, mírně zmateného kdysi-státníka v největší naději pro souboj s Donaldem Trumpem. Korunou výborně načasovaného manévru se stalo odstoupení Bidenových protikandidátů Peta Buttigiege a Amy Klobucharové v jeho prospěch.

Vyšlo to dokonale. K urnám na superúterý se dostavili v mimořádném počtu voliči, kteří se dle exit pollů rozhodli na poslední chvíli. Od Buttigiege a Klobucharové přešla k Bidenovi drtivá většina obyvatel příměstských rezidenčních čtvrtí, což mu přineslo nejméně dvě zcela neočekávaná vítězství: v Minnesotě a v Massachusetts. S pomocí dalšího exprotivníka Beta O'Rourkeho vyhrál pak Biden Texas.

Je vedlejší, že Sanders zvítězil souběžně v Kalifornii, a tak že na počet získaných delegátských hlasů pro nominaci je na tom dnes s Bidenem podobně. Obraz „strana se sjednocuje za Bidenem a pouze sjednocená může porazit Donalda Trumpa“ byl hotov již před superúterým. Výsledky z 3. března mu ale dodaly pevný rám.

Bernie Sanders už není frontrunner — kandidát s předstihem na první místě. Naopak: není už Bidenovi ani rovný. Musí teď bojovat směrem do kopce. A pomyslný svah se jeví už řádně nakloněný.

Vítězit a vítězit

Není to tak, že by vše byla taktika či pleticha establishmentu. Sandersova kampaň má i své vlastní problémy. Vzato z hlediska zacílení kampaně, počítal Sandersův tým s mobilizací voličské sestavy z minulých primárek, kde Sanders bojoval s Hillary Clintonovou — s levičáky, s nižší a nižší střední třídou z měst, mimoměstskými voliči a mládeží. Tuto sestavu měli navíc rozšířit Latinoameričané.

Pokus získat si Lations sandersovcům skutečně vyšel — vidět to bylo na rozložení získaných okrsků v Kalifornii a Texasu. Méně už ale vychází to ostatní. Mládež chodí k primárkám pouze v takovém počtu jako v „souboji s Hillary“ v roce 2016, a ne v „obrovském“ počtu jako v roce 2008, což by Sanders potřeboval na zisk přesvědčivého náskoku. A s dělníky je to podobné. 

O venkovské voliče začíná pak Sanders dokonce přicházet. Je možné, že ho v roce 2016 podporovali především proto, že nesnášeli Clintonovou? 

Biden naopak získává — vedle očekávaných seniorů a Afroameričanů — už zmíněné demokraty z příměstských rezidenčních zón a právě venkovany. S jejich pomocí zvítězil na superúterý také v Oklahomě a v Maine. S již vzpomínanou Minnesotou a Massachusetts jde už o čtyři nyní „bidenovské“ státy, kde uspěl v primárkách v roce 2016 Sanders.  

Jistě, nic není ještě ztraceno. Sanders však jako reprezentant jednoho z krajních křídel strany nemůže očekávat, že mu stanice jako CNN či MSNBC cokoliv darují. A stejně tak demokratičtí pohlaváři. 

Pokud chce Sanders získat prezidentskou nominaci, potřebuje být silný. Na rozdíl od Bidena, jemuž se odpustí kde co, potřebuje vítězit a vítězit. Jedině tak může vyhrát i celkově, a stranu za sebou přitom i sjednotit, tedy alespoň zhruba. Zvratem by mohl být teď v úterý 10. března důležitý Michigan, případně o pět dní později televizní debata v Arizoně. S každým dalším úspěchem Joea Bidena bude ovšem cesta na vrchol obtížnější.