Joe Biden nastoupil do úřadu 20. ledna. Fakticky tak jeho administrativa funguje už tři a půl měsíce. Kvůli procesu nad Trumpovým druhým impeachmentem a přípravě velkého covidového balíku se ovšem tento rok rekordně natáhla hlavní část procedury, která finalizuje vznik každé americké vlády, prezidentova kabinetu — schvalování nominací na jednotlivá ministerstva v Senátu. Ne, že by kvůli tomu kabinet nepracoval. Dlouho zde ale bylo riziko, že se jeho složení bude ještě měnit.

Nyní na začátku května má Biden schváleny již všechny posty s výjimkou dvou méně významných: ředitelství Úřadu pro správu a rozpočet a ředitelství Úřadu pro vědu a techniku. Je tak nejvyšší čas přiblížit, jakým typem osobností se rozhodla současná hlava USA obklopit.

Nejvýznamnějšími a nejviditelnějšími ministry navenek jsou bezpochyby ministr zahraničí Anthony Blinken a ministryně financí Janet Yellenová; věnovali jsme jim proto v DR speciální text. Srovnatelně veliký zájem však budila alespoň na počátku nominantka na ministryni vnitra Deb Haalandová.

Jak bylo přiblíženo už v jejím loňském profilu, ministerstvo vnitra je v USA ministerstvem federální půdy a zdrojů. Haalandová se přitom v minulosti proslavila jako přední indiánská poslankyně a aktivistka, spojenkyně ekologických hnutí a obhájkyně práv původních Američanů.

Druhým příjemným překvapením od Bidena pro progresivní tábor se stala nominace levicového právníka Xaviera Becerry na post ministra zdravotnictví. Becerra vykonával až do schválení Senátem 19. března funkci kalifornského generálního prokurátora. Před ní byl dlouhá léta federálním poslancem.

Není znám jako expert na nemocnice či nemoce, ale jde o člověka, který již za Obamy vedl pře s farmaceutickými giganty o ceny léků. Roky též usiloval o rozvolnění patentových práv korporací u léčiv, na jichž výzkum přispěl firmám stát. Syn přistěhovalců z Mexika patří ke stoupencům nejdůslednějšího z plánů na zavedení zdravotního pojištění garantovaného státem (Medicare for All). Dlouhodobě se vymezuje také proti daňovým úlevám pro bohaté.

Bohužel pro americkou levici, Haalandová a Becerra jsou nakonec jedinými členy Bidenova kabinetu i vnitřního kruhu, které lze označit za jednoznačné progresivce.

Mírně nadějní

Joe Biden sliboval, že jeho vláda bude pestrá jako sama Amerika. Z vnějšího pohledu to tak skutečně je: počítáme-li i viceprezidentku, je v kabinetu nyní dvanáct žen a dvanáct mužů. Hojně reprezentovány jsou také menšiny.

Ještě v březnu byl liberální tisk zaplaven připomínkami, že v Bidenově vládě bude poprvé sedět otevřený homosexuál, že USA budou mít poprvé ministryni financí a šéfku tajných služeb, že ministrem vnitřní bezpečnosti bude poprvé přistěhovalec latinoamerického původu nebo že nová zmocněnkyně pro mezinárodní obchod pochází z rodiny, které přišla z Číny, a sama vládne daným jazykem.

Typově nicméně jsou si Bidenovi ministři a ministryně velmi podobní. S několika výjimkami jde o bývalé náměstky či šéfy odborů z vlád Baracka Obamy a místy i Billa Clintona, o technokraty blízké mainstreamu Demokratické strany či o Bidenovi letité blízké spolupracovníky. Členit a škatulkovat je lze různými způsoby. Pro analýzu nejúčelnější je zřejmě kombinace profilů a logických očekávání. Z tohoto hlediska lze rozdělit Bidenovy ministry a kvaziministry do tří skupin:

1. na ty, kteří se v minulosti chovali proreformě a u nichž je jakás takás naděje, že se pokusí alespoň něco výrazněji posunout,
2. na ty, jejichž politický životopis radí čekat spíš návrat k obamovsko-clintonovským poměrům,
3. na ty, na něž je třeba dávat po zkušenostech z minula především pozor.

V čele skupiny s mírně slibným profilem budiž ministryně financí Yellenová. Odpůrkyně přístupu austerity, proponentka aktivní rozpočtové politiky a obhájkyně stimulačních balíčků není žádná důsledná levičačka, je ale čitelná, kompetentní, a odvede-li svůj obvyklý výkon, Spojeným státům to poslouží. Yellenová má navíc několik nových sympatických nápadů typu globální minimální daně, k jejichž prosazení zřejmě nebude síla, ale kdoví.

Dále zde máme ministra spravedlnosti Merricka Garlanda. Za Obamy se měl stát soudcem Nejvyššího soudu coby důsledný liberál, republikáni ho ale zablokovali. Nyní se tedy vrací v nové roli.

Garland je znám jako propagátor transparentního vládnutí, zastánce důsledné ochrany životního prostředí pomocí práva a vášnivý obhájce prvního ústavního dodatku (svoboda projevu, vyznání a shromažďování, právo na nápravu státem způsobených křivd). Vzhledem k tomu, že ministr spravedlnosti je v americkém systému zároveň nejvyšší státní zástupce a že pod daný rezort spadá i FBI, jde o důležité sdělení.

K lehce nadějným členům administrativy se patří přičíst i skupinu, která má spravovat otázky klimatu a životního prostřední. Za prvé jde o nového šéfa Agentury pro ochranu životního prostředí (EPA) Michaela S. Regana.

Regan zastával dříve podobný post v administrativě Severní Karolíny, na němž vypracoval komplexní strategii přechodu k bezuhlíkové ekonomice do roku 2050. Jde též o člověka, který opakovaně upozorňoval, že určité druhy poškozování životního prostředí zatěžují disproporčně oblasti osídlené převážně Latinos a Afroameričany — na takzvaný ekorasismus.

Podobnou postavou je také nová ministryně energetiky Jennifer Granholmová — bývalá guvernérka Michiganu a expertka, jíž chtěla do své vlády i Hillary Clintonová. Také Granholmová se hlásí k vizi bezuhlíkové ekonomiky.

Je velkou stoupenkyní pařížské klimatické dohody. Cestu vpřed vidí přes inovace. Opět tedy nejde o nějakou radikálku — už z Michiganu je Granholmová ostatně známa soustavným vyjednáváním s automobilkami, sháněním peněz na zvyšování energetické efektivity, otevírání laboratoří placených z federálního rozpočtu a podobně.

Součástí administrativy, ale už ne vlády, jsou dále Gina McCartyová, která řídila EPA za Obamy a Bidenovi má vést Úřad pro domácí klimatickou politiku, a John Kerry, který už řídil kde co a nyní je zvláštním prezidentovým vyslancem pro otázky klimatu. McCartyová dokázala za Obamy prosadit celostátní regulační rámec pro emise CO2 z tepelných elektráren, s jehož pomocí svého času doháněla k zuřivosti četné republikány. Bývalý prezidentský kandidát, ministr zahraničí a tak podobně Kerry je v politice USA klasickou starou strukturou, která však umí s věcmi pohnout, pokud dostane správné zadání.

Ke skupině mírně nadějných je třeba přiřadit ještě Marcii Fudgeovou. Bývalá starostka Warrensville Heights a poté federální poslankyně za Ohio patří do skupiny okolo Jima Clyburna — mimořádně vlivného afroamerického poslance z Jižní Karolíny, který Bidenovi pomohl vyhrát primárky i samotné volby. Po volbách Clyburn prosazoval Fudgeovou na ministerstvo zemědělství, neboť jde o političku, která se na něj v minulosti specializovala — v Kongresu vystupovala s propagací potravinových bank, obranou malých farmářů a podobně.

Biden si na zemědělství vybral nakonec podstatně problematičtější figuru, o níž bude ještě řeč, Fudgeové však svěřil ministerstvo bytové výstavby a rozvoje měst (tzv. HUD). Jde o rezort, který nebývá v amerických vládách zase tak významný, vzhledem k Bidenovým plánům na obří investice do infrastruktury, může být ale tentokrát vše jinak. Fudgeová se přitom jeví jako člověk, který by mohl myslet více na zájmy lidí než developerů.

Staří známí

Jde-li o ministry, už nichž lze čekat především návrat ke clintonovsko-obamovské linii a doufat, že půjde o návrat alespoň trochu poučený, nelze nezačít u Anthonyho Blinkena. Nový ministr zahraničí přísluší k tvrdému jádru technokratickému establishmentu, k tzv. blobu.

Jde o přesvědčeného atlantistu, globalistu a zastánce vytváření koalic, důsledné diplomacie a také intervencionismu. Kdo byl zděšen z Trumpova zahraničněpolitického hurá přístupu, Blinkena jistě přivítá. Kdo kritizoval americkou zahraniční politiku za Johna Kerryho, Hillary Clintonové či Madeleine Albrightové, ten méně.

Ze stejné školy jako Blinken je i Bidenova velvyslankyně při OSN Linda Thomasová-Greenfieldová, která bude z prezidentova přání zasedat ve vládě rovněž. Thomasová-Greenfieldová je kariérní diplomatkou a specialistkou na Afriku. Státní službu opustila po Trumpově nástupu, nyní se tedy vrací.

Skupina „návratníků“ čítá ještě řadu dalších jmen, která však nejsou pro pohled zvnější už zase tak zajímavá, a proto jen telegraficky: nová předsedkyně Rady hospodářských poradců Cecilia Rouseová radila i šéfovala podobným, byť menším radám za Clintona i za Obamy; nový ministr pro záležitosti veteránů Denis McDonough byl Obamův poslední kancléř a nový ministr vnitřní bezpečnosti, rodilý Kubánec Alejandro Mayorkas, vedl za Obamy na tomtéž ministerstvu odbor pro udílení občanství a přistěhovalecké záležitosti.

Nový ministr školství Miguel Cardona byl u Bidena prolobován přímo lidmi okolo Baracka Obamy. Nový poradce pro otázky národní bezpečnosti (tzv. NSA) Jake Sulivan zase lidmi okolo Hillary Clintonové.

Tři další členové kabinetu pak do uvedených struktur úplně nepatří, přesto si analytikové od nich slibují něco podobného. Jde tu o nového ministra dopravy Peta Buttigiege, vládní zmocněnkyni pro otázky mezinárodního obchodu Katherine Taiovou a ředitelku Úřadu pro drobné podnikání Isabel Guzmanovou.

Pete Buttigieg je znám především jako soupeř Joa Bidena z primárek, který se v rozhodující chvíli vzdal a Bidena podpořil. V minulosti však působil zejména jako starosta menšího města a s dopravou nemá žádné zvláštní zkušenosti.

Naopak velezkušená je Katherine Taiová. Odbornice na obchodní dohody a specificky obchodní politiku Číny působila v nejrůznějších výborech i ve Světové obchodní organizaci.

Trumpově administrativě připomínkovala za demokraty nástupkyni dohody NAFTA, a to vcelku úspěšně — směrem k posílení práv odborů. V Bidenově administrativě bude mít jistě spoustu práce, zatím není však jasné v jakém směru — zda-li se nový prezident pokusí oživit architekturu založenou na dohodách TTP a TTIP, které Trump poslal k ledu, nebo se rozhodne pro nějaký nový přístup.

Ohledně nové ředitelky Úřadu pro drobné podnikání Isabel Guzmanové se pak v USA takřka nedebatuje. Jde o manažerku a úřednici působící v dané oblasti, jež zatím žádnou politickou při nevyprovokovala.

Koně korporací

Třetí skupina členů Bidenovy vlády je z pozorovatelského hlediska asi nejzajímavější — jde o osoby, které ztělesňují většinu obav, jež Bidenovo prezidentství vyvolává. Zřejmě nejkontroverznější postavou Bidenova vnitřního kruhu je prezidentův osobní poradce Steven J. Ricchetti. Pro Bidena pracuje už řadu let. Za Obamovy vlády mu řídil viceprezidentskou kancelář, loni spoluřídil kampaň. Jinak jde ale o zkušeného lobbistu hájícího dlouhodobě zájmy farmaceutických gigantů. Pro Bidenovu kandidaturu sháněl též peníze na Wall Streetu.

Osobní prezidentovi poradci nejsou v USA členy vlády, často však právě oni mívají určující vliv. Pro srovnání: za Trumpa zastávali dnešní Ricchettiho funkci Steve Bannon či Kellyanne Conwayová.

Obavy spojené s Ricchettiho angažmá jsou o to větší, že země řeší koronavirovou krizi a prezident bude muset předložit nějakou reformu zdravotnictví. Zájmy farmaceutického průmyslu přitom v minulosti hájila profesionálně také Jennifer O'Malleyová Dillonová — nyní zástupkyně Bidenova kancléře Rona Klaina.

Mezi plnohodnotnými ministry je neproblematičtější figurou zřejmě Tom Vilsack — exguvernér Iowy a nový ministr zemědělství, který působil ve stejné funkci i ve vládách Baracka Obamy. Vilsack je schopný manažer a za Obamy pomohl zdokonalit systém distribuce potravinových poukázek pro potřebné.

Vedle toho je ale všeobecně znám jako neoblomný obhájce zájmů agrokoncernů a odpůrce demonopolizačních snah. V americké publicistice se Vilsackovi přezdívá už léta Mr. Monsanto.

Další podobnou figurou v Bidenově vládě je Gina Raimondová, nová ministryně obchodu. Tato politička zbohatla nejprve na rizikových investicích. Následně se stala guvernérkou Rhode Islandu, což je americký ministát, který funguje jako daňový ráj. A Raimondová rozhodně neudělala nic podstatného pro to, aby jeho ekonomický model změnila. Na konci mandátu se naopak pyšnila tím, že každý rok snížila o něco daně a celkově zrušila celou třetinu státních regulací.

V Bidenově kabinetu měla zastávat původně post ministryně zdravotnictví, byla však přeřazena na obchod, což je dobře. Přesto však bude důležité její počínání sledovat.

Ne ve vládě, ale v Bidenově vnitřním kruhu lze dále najít Cedrica Richmonda — louisianského exposlance a známého afroamerického politika, který od roku 2019 sehrával v Bidenově kampani podobně klíčovou roli jako Steven J. Ricchetti. Také Richmond je nyní osobním prezidentovým poradcem — má pro Bidena řídit jednání se zájmovými skupinami.

Jako poslanec Sněmovny reprezentantů bral přitom Richmond peníze od chemických i fosilních korporací. Do jisté míry dokonce zpochybňoval závažnost klimatické změny, což je dnes mezi demokraty už vzácností.

V jiné oblasti kontroverzním ministrem je pak i Lloyd Austin, Bidenův ministr obrany. Prezident si tohoto generála ve výslužbě vybral na základě zkušenosti, kterou s ním udělal za Obamovy éry, kdy Austin velel jednotkám v Iráku. Po odchodu z armády v roce 2016 nicméně zamířil do soukromého sektoru a seděl ve správních radách několika korporací, vesměs napojených právě na obranu.

Podobně jako ministr zahraničí Blinken, měl i Loyd Austin v posledních letech příjem od kontraktorských firem, výrobců dronů a podobně. Takto zaangažované osoby ve veřejných funkcích čelí přirozenému konfliktu zájmů a často vykazují sklon inklinovat k neukončování konflitků — zvláště pokud není vyloučeno, že se po odchodu z veřejné funkce vrátí zase ke staré práci.

Austin i Blinkem si zatím ve funkcích vedou dobře a popsané tendence nevykazují. Na nových postech jsou ale krátce a riziko zde reálně je.

Jak nový ministr zahraničí, tak ještě více nový ministr obrany navíc v minulostí utráceli ne zrovna účelně veřejné peníze v blízkovýchodních výcvikových programech. Austin specificky byl u půlmiliardové dotace na výcvik syrských protiasadovských povstalců, který skončil pověstnou blamáží — za 500 milionů dolarů se podařilo vycvičit a udržet jen jeden malý oddíl.

Ostražitost pozorovatelů budí konečně i Avril Hainesová — ona první ředitelka ústředí amerických tajných služeb v dějinách USA. Hainesová působila za Obamy ve funkci zástupkyně ředitele CIA a v ní spoluprosadila masové využívání dronů rozvědkou.

Osobně stála i za nejkontroverznější částí daného programu — cíleným likvidováním vytipovaných nepřátel USA drony, podloženým třeba jen na aktivací konkrétního telefonního čísla. Též Hainesová v době Trumpova prezidentování brala peníze za poradenství pro technologické firmy.

Mohlo být i hůř

Pro kontext je třeba připomenout, že reálně mohlo být mnohem hůř. A že ještě v závěru loňského roku to vypadalo, že hůř opravdu bude. Vedení Úřadu pro správu a rozpočet, a s ním i vládní post, chtěl Biden původně svěřit například Neeře Tandenové. Tato velice dravá politička proslula jako propagátorka všetranné deregulace i vojenských intervencí po světě. Za Obamovy vlády se proslavila dokonce tezí, že Libye by měla Spojeným státům zaplatit za to, že ji v roce 2011 napadly a svrhly režim Muammara Kaddáfího.

Jako prezidentka think tanku Centre for American Progress (CAP) blokovala kritiku těch, kteří CAP finančně přispěli (nejznámější je aférka kolem Michaela Bloomberga). Kritiku politiky státu Izrael pak cenzurovala en bloc.

Tandenová naštěstí zároveň s chutí osobně napadla na sociálních sítích konkrétní politiky, a tak již v únoru začalo být zřejmé, že Senátem její nominace neprojde. Politička nakonec svou kandidaturu odřekla sama.

Rovněž potrvzeno již máme, že Biden měl dohodnutou účast ve vládě se starostou Los Angeles Ericem Garcettim. Také tento vlivný demokrat s několika skandály přitom nakonec sám uznal, že s kolabujícími nemocnicemi ve městě, bezdomoveckou krizí a s bouřícími se nezaplacenými policisty by prezidentovi dosti přitížil.

Do kabinetu se nakonec dostal ještě jiný poněkud kontroverzní exstarosta — bostonský Marty Walsh, jenž vede nově ministerstvo práce. Tento politik je ale zatížený spíše kritikou protestních hnutí a okázalým pohrdáním stranickou levicí, než že by v úřadu selhal jako Garcetti.

Vůbec nejvíce si ale mnozí vydechli zřejmě poté, co byl z ministerských nominací vynechán Rahm Emanuel. O prvním z Obamových kancléřů se svého času říkalo, že je tak schopný, že všechny vtipy o Chucku Norrisovi lze vztáhnout i na něj. V letech 2011 se nicméně Emanuel dostal do čela chicagské radnice a když z ní odcházel, provázela ho už jen image starosty pro jedno procento nejbohatších.

Konkrétně nechal Rahm Emanuel v Chicagu zavřít na padesát státních škol, a to převážně v černošských čtvrtích. Podporoval výstavbu drahých bytů a luxusní megastavby. Kvůli tzv. overpricingu ospustilo za jeho vlády město na dvě stě tisíc lidí.

V roce 2014 zkusil zakrýt dokonce i policejní vraždu a na konci mandátu utratil narychlo všechny peníze, jež byly v městské kase do rezervy. „Musím říci, na každé z Bidenových ministerských nominací vidím něco dobrého — to, že daný post nedostal Rahm Emanuel,“ žertoval ještě v lednu komentátor kanálu TYT John Iadarola.

Co tedy čekat od Bidenovy vlády? Celkově totéž jako od prezidenta — v lepším případě poučenou clintonovsko-obamovskou linii a mírný reformismus, v horším nepoučenou linii a politiku dle zájmů určitých korporátních lobby. Konkrétně pak od každého z členů kabinetu to, co odpovídá jeho profilu.

Progresivci by neměli doufat v mnoho, spíše jen v provozní pokroky, investice, zvládnutí koronakrize a oddech od Trumpových šíleností. Třeba pak budou příjemně překvapeni. Asi u třetiny členů administrativy jsou k tomu i reálné předpoklady. Zhruba u další třetiny bohužel naopak.