Bylo nebylo. Jak Biden „ukradl“ Trumpovi vítězství
Oto NovotnýAutor důkladně rozebírá, proč je nářek Trumpových příznivců nad „ukradenými volbami“ pouhou konspirační teorií.
Trumpisté na celém světě začali solidárně se svým idolem zpochybňovat výsledky amerických voleb. Je to tomu tak i v České republice. Vlastimil Tlustý v pořadu XTV argumentuje, že na poslední chvíli byly dopočítávány korespondenční hlasy, mezi kterými byla drtivá většina pro Bidena, což jednoznačně dokazuje, že „volby v USA jsou zmanipulovaný podvod“. Za souhlasného přizvukování moderátora Tlustý dokonce zpochybnil i americký systém volitelů; ten údajně představuje jakýsi svévolný „parlament“ deformující přímou volbu všemi občany.
Tlustý jen přejímá Trumpovu argumentaci permanentně rozehrávající „fakt spiknutí“. Jejím východiskem je kvazi-schmittovská představa, že můj politický oponent je „nepřítel“, který mne chce zničit, a je k tomu připraven použít všechny prostředky, včetně porušování pravidel demokratické hry. Ovšem kdo takto argumentuje, zpravidla jen špatně zastírá, že je to on, kdo chce strategii „vše dovoleno“ učinit pravidlem. To je ale na jiné vyprávění.
Abychom porozuměli letošním výsledkům amerických prezidentských voleb, nemusíme se uchylovat ke konspiračním teoriím. Jak s korespondenčním hlasováním, tak se systémem volitelů nepanovala v Americe nikdy stoprocentní spokojenost. Zatím se ale nikdy nepodařilo dokázat, že jsou na překážku spravedlivému vyjádření mínění oprávněných voličů. Nepodaří se to ani tentokrát.
Voliči se vyjádřili jasně. Dostavili se v největším počtu za posledních 112 let (68 %); vítěz Biden obdržel zdaleka nejvíce hlasů v historii prezidentských voleb (téměř 80 milionů) a o 6 milionů hlasů více než Trump; Biden také získal výrazně nadpoloviční počet volitelů (306).
Volitelé
Systém volitelů je možná trochu komplikovaný, ale rozhodně nenahrává žádné ze dvou hlavních politických stran. Zdali je do budoucna udržitelný a bude případně změněn, je spíše otázkou zkušenosti než abstraktních úvah, jak už je v Americe zvykem. Počet volitelů za každý stát se obměňuje po každém sčítání lidu, od roku 1960 se jejich počet (538) nemění.
Trumpistům je však třeba připomínat, že v tomto volebním systému až doposud častěji vyhrávali republikánští než demokratičtí prezidentští kandidáti. Od roku 1854, kdy vznikla Republikánská strana, v pětadvaceti případech zvítězil republikánský, v osmnácti případech demokratický kandidát, jedenkrát unionista a jedenkrát whig.
Kromě toho zatím celkem pětkrát ve volbách zvítězili kandidáti, kteří sice získali více hlasů volitelů, ale méně hlasů voličů (1824, 1876, 1888, 2000 a 2016) a ve čtyřech případech to platilo o republikánských kandidátech. Kdyby se systém volitelů, který Tlustý považuje za manipulativní, zrušil ve prospěch „přímé volby“, Trump by se nikdy nestal prezidentem a republikáni by nebyli tak výrazně častěji vítězi prezidentských voleb. Pokud bychom tedy přece jen připustili, že systém volitelů někoho doposud „zvýhodňoval“, tak jistě ne demokratické prezidentské kandidáty.
Systém volitelů nezvýhodňoval žádnou ze stran ani od doby, kdy se republikáni stávali více mluvčí venkovské (rurální) a demokraté spíše městské (průmyslové) Ameriky, což bylo zhruba od konce devatenáctého století. To se ale může měnit v důsledku digitální a environmentální modernizace amerického průmyslu, který se soustřeďuje v stále početnějších velkoměstských aglomeracích.
Zatím není zcela jasné, které z hlavních stran tento proces nahrává z dlouhodobého hlediska. S nástupem modernizace začali demokraté přicházet o své tradiční voliče mezi „modrými límečky“ ve velkoprůmyslových centrech států Ohio, Michigan a Pennsylvánie, protože zdejší těžký průmysl ztrácel celkově na významu a přesouval se za levnější pracovní silou do zahraničí.
Právě na tom vydělal republikán Trump ve volbách v roce 2016, když frustrovaným dělníkům slíbil, že tradiční průmysl do těchto center vrátí a zase bude dobře jak za starých časů. Tento svůj slib však populistický tlučhuba nesplnil, proto se mnoho dělníků vrátilo k demokratům.